Kapitola čtvrtá (1)
[1] [2] [3]„Čekal jsem na vás.“
„Přece jsem vám snad řekl, abyste přišel zítra v poledne.“
„A jaký je v tom rozdíl?“ namítl jsem. „Nač zbytečně ztrácet čas?“
Těžce oddechoval a upřeně na mě zíral.
„Mám návštěvu, rozumíte? V pokoji sedí jeden člověk a čeká na mě. A ten by vás v mé společnosti neměl vidět. Dokážete to pochopit?“
„Nekřičte tak,“ upozornil jsem ho. „Všichni se na nás dívají.“
Riemayer přejel zateklýma očima po okolí.
„Pojďte do výtahu,“ vybídl mě.
Vstoupili jsme do kabiny a Riemayer stiskl tlačítko čtrnáctého poschodí.
„Tak rychle — co potřebujete?“
Otázka to byla tak mimořádně hloupá, že mě přivedla do rozpaků.
„Počkejte, to chcete říct, že nevíte, proč jsem tady?“
Otřel si čelo a řekl:
„Kruci, všechno se to tak zamotalo... Poslyšte ..., pardon, zapomněl jsem, jak se jmenujete.“
„Žilin.“
„Tak takhle, Žiline. Nic nového pro vás nemám, neměl jsem čas se tím zabývat. Jsou to všechno nesmysly, rozumíte, nesmysly! Maria má praštěné nápady! Oni si tam někde sedí, sepisují lejstra a cucají si z prstu všelijaké hlouposti. Já bych je všechny hnal ke všem čertům.“
Výtah se zastavil ve čtrnáctém patře a Riemayer stiskl tlačítko přízemí.
„Hrome,“ utrousil, „ještě pět minut a uteče mi... Jednou věcí jsem si zkrátka jist. Nic takového neexistuje, přinejmenším tady ve městě.“ Vrhl po mně kradmý pohled a zase očima uhnul. „Jedno vám poradím, zajděte si k rybákům, jen tak pro klid duše.“
[1] [2] [3]