Kapitola desátá (2)

„Fuj,“ ulevil jsem si nakonec. „Vuzi, vy jste mě zahnala do úzkých..., a pak, všechno už jsem pochopil. Vidím, že ve vašem případě by se to bez kouzelnické hůlky opravdu neobešlo. Ještěže nejsem kouzelník.“

„To jsem vás převezla!“ zaradovala se Vuzi. „A co byste si přál vy?“

Rozhodl jsem se, že si taky trochu zavtipkuju.

„Já nic takového nepotřebuju,“ řekl jsem jí. „Ani bych nic podobného neuměl. Mě by stačil kvalitní, dobrý sleg...“

Potěšeně se culila.

„Tři přání by v mém případě byla zbytečná,“ vysvětlil jsem. „Stačí, když se mi splní jedno jediné.“

Culila se dál, ale z jejího úsměvu se nejdřív vypařila jistota, pak se úsměv změnil ve škleb a nakonec zmizel docela.

„Cože?“ zeptala se roztřeseným, zlomeným hlasem.

„Vuzi,“ zvolal jsem a vstal. „No tak Vuzi...“

Jako by v tu chvíli nevěděla, co si počít. Vyskočila, zase se posadila a znovu se vztyčila. V očích měla slzy a tvářila se ublíženě jako dítě, které někdo neomaleně, hrubě a krutě oklamal. Najednou si skousla ret a ze všech sil mě udeřila do tváře — a pak ještě jednou, a ještě. A zatímco já ohromeně poulil oči, už s bezútěšným pláčem odkopla servírovací stolek, který předtím převrátila, a vyběhla ven. Seděl jsem doslova a do písmene s hubou otevřenou. V tmavé zahradě se rozeřval automobilový motor, rozsvítily se reflektory, hukot motoru se přestěhoval napříč přes dvorek, vzdálil se ulicí a utichl.

Opatrně jsem si ohmatal tváře. Tomu říkám fór! Ještě nikdy jsem si nezašpičkoval s takovým ohlasem a efektem. Vrtáku stará... To byl panečku sleg!

„Můžu dál?“ zeptal se Len. Stál ve dveřích a nebyl sám. Vedle něj přešlapoval zachmuřený pačesatý kluk. „To je Rüg,“ představil ho Len. „Nemoh by tu taky spát?“

„Tak Rüg,“ opakoval jsem zamyšleně a přejížděl si prsty po lících. „Rüg, říkáš... Ale jistě, proč ne, ať tu spí třeba dva Rügové... Poslouchej Lene, a proč jsi raději nepřišel tak o deset minut dřív?“

„Dyť tady byla vona,“ zahučel Len. „Dívali jsme se voknem a čekali, až půjde pryč.“

„Ano? No to je ohromné. A co tomu řeknou tvoji rodiče, můj milý Rügu?“

Rüg se k odpovědi neměl, tak zaskočil Len.

„Von rodiče nemívá.“

„Tak dobře,“ řekl jsem s pocitem lehké únavy. „A nebudete po sobě házet polštáře?“

„Ne,“ řekl Len bez jediného náznaku úsměvu, „my budeme spát.“

„Souhlasím,“ uzavřel jsem naši rozmluvu. „Hned vám ustelu a vy zatím tohle všechno skliďte...“

Ustlal jsem jim na pohovce a na křeslech, oni se okamžitě svlékli a lehli si. Dveře do haly jsem uzavřel, zhasl jsem jim světlo a poslouchal, jak si šeptají, převracejí se a šoupou nábytkem. Pak utichli. Kolem jedenácté se v domě rozlehl řinkot tříštícího se skla. Nezdolný Peti už zase někam padal po hubě. Z města sem zaznívalo: „Třas-ka, třas-ka!“ Před domem někdo hlasitě zvracel.

Zavřel jsem okno a spustil záclony. Dveře z pracovny do ložnice jsem taky uzavřel. Ve všem jsem postupoval přesně podle Bubovy instrukce: tranzistor jsem postavil na galérku, hodil do vody několik tablet devonu a pár krystalků aromatické soli a už jsem chtěl jeden devon polknout, když jsem si náhle vzpomněl, že se nejdřív musím trochu „rozjet“. Nechtěl jsem už chlapce rušit, ale nebylo to zapotřebí — v toaletní skříňce jsem našel načatou láhev brandy. Dal jsem si pár pořádných loků rovnou z láhve, zajedl je tabletou, pak jsem se svlékl donaha, vlezl si do vany a zapnul tranzistor.