Kapitola osmá

Kapitola osmá

Když jsem se vrátil, Len už byl pryč. Rameno mi trnulo tak, že bolest vystřelovala až do temene, a já si slíbil, že celý dnešní den budu na sebe opatrný. Se zbědovaným funěním a pocity zmaru jsem absolvoval cosi vzdáleně připomínajícího ranní rozcvičku, vzal jsem obálku s penězi, opatrně se bokem prosunul dveřmi a vypravil jsem se k tetě Vaině. V hale jsem zůstal váhavě stát: v domě panovalo naprosté ticho a já neměl jistotu, zda už paní domácí doopravdy vstala. Vtom se však dveře její poloviny domu otevřely a do haly vstoupil celník Peti. No nazdar, pomyslel jsem si. V noci Peti působil dojmem tragicky upitého utopence. Teď, v jasném denním světle, vypadal spíš na oběť násilného přepadení. Spodní část obličeje měl celou zkrvavenou. Čerstvá krev se mu lakově leskla především na bradě a pod dolní čelistí si držel kapesník, aby si nepotřísnil svůj sněhobílý stejnokroj se šňůrami. Tvář měl celou napjatou, oči ještě lehce pošilhávaly, ale vcelku se držel až podivuhodně statečně a klidně, jako by pro něj vymetání hromad rozbitého skla vlastní hubou bylo tou nejobyčejnější záležitostí. Drobná nepříjemnost, komu se něco takového občas nestane, toho si, prosím, vůbec nevšímejte, hned bude všechno v pořádku.

„Dobré jitro,“ zamumlal jsem nejistě.

„Dobré jitro,“ zdvořile a mírně nosem opáčil celník a s citem přiložil kapesník ke krvavé bradě.

„Co se vám stalo? Mohu vám nějak pomoct?“

„Maličkost, převrátila se se mnou židle...“

Počastoval mě uctivou úklonou, prošel kolem a rozšafným krokem dům opustil. S velmi nepříjemnými pocity jsem ho doprovodil pohledem, a když jsem se znovu vrátil ke dveřím, stála přede mnou teta Vaina. Graciézně se opírala o veřej, čisťounká, růžová, provoněná, a hleděla na mě tak, jako bych byl generálplukovník Tuur nebo přinejmenším štábní major Pol.

„Dobré ranko, vy ranní ptáče,“ zavrkala. „Hned jsem si říkala, kdo to v domě mluví v tak časnou hodinu.“

„Nedokázal jsem se odhodlat k tomu, abych vás rušil,“ konverzoval jsem s příslušnými galantními gesty a v duchu vyl bolestí v rameni. „Přeji krásné jitro a zároveň si dovoluji předat vám...“

„Ó, to je milé! To se hned vidí pravý gentleman. Generálplukovník Tuur říkával, že skutečný gentleman nikdy nikoho nenechává čekat. Nikdy! A nikoho!“

To už jsem si všiml, že mě pomalu, ale velice úporně tlačí od svých dveří. V jejím salóně byla tma, závěsy zřejmě ještě zůstaly zatažené a do haly zavanula jakási nasládlá vůně.

„Ale opravdu jste nemusel tak spěchat, věřte mi...“ Konečně zaujala výhodnou pozici a plavným, nedbalým pohybem dveře přibouchla. „Můžete si však být jist, že dokážu vaši ohleduplnost po zásluze ocenit... Vuzi ještě spí a já musím vypravit Lena do školy, takže se omlouvám... Mimochodem, dnešní noviny najdete na verandě.“

„Děkuji vám,“ řekl jsem už na ústupu.

„Dokážete-li se obrnit trpělivostí, mohu vás tak za hodinku pozvat na šálek smetany.“

„Bohužel budu muset brzo odejít,“ sdělil jsem jí a odporoučel se.

Noviny byly šestery. Dva zdejší ilustrované deníky, tlusté jako almanachy, jeden list vycházející v hlavním městě, dva luxusní týdeníky a kupodivu i arabská El Gunia. El Guniu jsem odložil, ale ostatní jsem prolistoval, zajídaje poslední zprávy chleby se salámem a zapíjeje horkým kakaem.

V Debilii vládní vojska po mnohadenních úporných bojích dobyla město Reyes a vytlačila vzbouřence za řeku Beni. V Moskvě na mezinárodním kongresu jaderných fyziků Huggerton a Solovjov informovali o projektu průmyslového zařízení na výrobu antihmoty. Do Léopoldvillu dorazila expozice Treťjakovské galérie. Oficiální zahájení výstavy se očekává zítra. Ze základny Starý Východ (Pluto) startovala do oblasti absolutně volného letu další skupina bezpilotních kosmických lodí. Se dvěma z nich bylo načas ztraceno spojení. Generální tajemník OSN zaslal generalissimu Orelianosovi oficiální poselství, v němž upozornil, že v případě opakovaného užití atomových granátů ze strany extremistů vstoupí do Eldorada policejní kontingenty OSN. U pramenů řeky Quando (střední Angola) objevila archeologická expedice Spojené arabské republiky zbytky kyklopských staveb, které podle předběžných hodnocení a předpokladů vznikly dávno před poslední dobou ledovou. Skupina odborníků Jednotného centra pro výzkum subelektronových (ritrinitivních) struktur odhaduje zásoby energie, které má lidstvo k dispozici, na tři miliardy let. Kosmický ústav UNESCO oznamuje, že čistý relativní přírůstek obyvatelstva mimozemských základen a enkláv se blíží průměrnému přírůstku obyvatelstva na Zemi. Šéf britské delegace v OSN vystoupil jménem velmocí s projektem úplné demilitarizace zatím militarizovaných oblastí zeměkoule, a to i násilnou cestou...

Zprávy o tom, kdo kolik vzepřel kilogramů a kdo kolik gólů vstřelil do čí branky, jsem vynechal. Z domácích zpráv mě zaujaly tři.

Městský list Radost ze života napsal: „Včera v noci skupina vandalů znovu podnikala soukromým letadlem nálet na náměstí Hvězdy, zaplněné bavícími se občany. Výtržníci vypálili několik dávek z kulometu a shodili celkem jedenáct plynových bomb. Následkem vzniklé paniky utrpělo několik mužů a žen těžká zranění. Bezvýznamná skupinka řádících (promiňte nám ten výraz) intelektuálů tak za tiché asistence nečinně přihlížející policie překazila normální zasloužený odpočinek stovek a tisíců slušných lidí. Předseda spolku Za starou dobrou vlast, proti škodlivým vlivům! v prohlášení našemu dopisovateli uvedl, že spolek je odhodlán vzít ochranu zaslouženého odpočinku spoluobčanů do vlastních rukou. Předseda dal zcela nepokrytě najevo, koho konkrétně lid považuje za zdroj škodlivé nákazy, banditismu a militantního výtržnictví...“

Na devatenácté straně list věnoval celou jednu stranu článku „význačného reprezentanta nejnovější filozofie a nositele několika literárních cen doktora Opira“. Článek se jmenoval Svět bez starostí. Doktor Opir v něm úžasnými slovy velice přesvědčivě zdůvodňoval všemocnost vědy, vyzýval k optimismu, pranýřoval chmurné skeptiky a pomlouvače a vyzýval vážené čtenáře, aby „byli jako děti“. Zvláštní význam při formování psychiky moderního (tedy bezstarostného) člověka připisoval metodám vlnové psychotechniky. „Jen si uvědomte, jak skvělého náboje optimismu se vám dostává díky světlému, šťastnému a radostnému snu!“ volal euforicky reprezentant nejnovější filozofie. „Není náhodou, že právě spánek je již přes sto let znám jako lék na řadu psychických poruch. Ovšem tak trochu nemocní jsme přece všichni: sužují nás různé starosti, zmáhají každodenní lapálie, dráždí sice ojedinělé, leč tu a tam přece jen ještě přežívající nedostatky, nevyhnutelné třenice mezi jedinci, normální, zdravá sexuální neukojenost a nespokojenost se sebou samým, tak příznačná pro každého našeho občana... A stejně jako vonný badusan omývá z našeho unaveného těla prach cest, tak radostný sen oplachuje a očisťuje utrápenou duši. Teď už se nemusíme bát žádných starostí a nedostatků, protože víme, že se blíží hodina, kdy náš snový generátor, kterému bych společně s ostatními říkal „třaska“, vyhojí naše vědomí, vdechne do něj nový optimismus a vrátí nám radostný pocit z bytí.“ Dál doktor Opir dovozoval, že třaska je absolutně neškodná jak z hlediska psychiky, tak z hlediska fyzického zdraví, a že výpady oponentů, kteří v ní hledají paralely s narkotiky a demagogicky žvaní o „dřímajícím lidstvu“, v nás vyvolávají nanejvýš tíživý podiv, možná však i mnohem rozhodnější a pro ony nevraživce osudnější občanské postoje. Na závěr svého článku doktor Opir prohlásil, že šťastný sen je tím nejlepším odpočinkem, mlhavě naznačil, že třaska je nejúčinnější metodou boje proti alkoholismu a narkomanii, a důrazně nabádal, aby se tato oblíbená lidová zábava v žádném případě nesměšovala s jinými (medicínou neodzkoušenými) prostředky vlnového ovlivňování lidské psychiky.

Týdeník Zlaté dny zase oznamoval, že ze Státní galérie bylo odcizeno vzácné plátno, jehož autorem je podle názoru odborníků Raffael. Týdeník upozorňoval kompetentní místa na okolnost, že tento zločin je již třetím svého druhu za poslední čtyři měsíce a že ani jedno z dříve odcizených uměleckých děl ještě nebylo nalezeno.

Jinak v týdenících nebylo nic, co by stálo za přečtení. Zběžně jsem je prolistoval a musím říct, že jsem je zavíral s hodně stísněnými pocity. Jejich stránky byly potištěny trapnými šprýmy a slaboduchými karikaturami, mezi nimiž obzvláštní přitroublostí vynikaly série několika kresbiček beze slov, životopisy jakýchsi zcela nevýrazných osobností, nesmyslnými fotoreportážemi typu Váš manžel v zaměstnání a doma, uslintanými črtami ze života nejrůznějších vrstev obyvatelstva, záplavami užitečných rad, jak zaměstnat ruce a přitom nedej bože nezatěžovat hlavu, idiotsky rozvášněnými výpady proti alkoholismu, výtržnictví a mravní zpustlosti, jakož i dobře známými výzvami ke vstupování do kroužků a pěveckých sborů. Našly se tu i vzpomínky přímých účastníků událostí a boje proti gangsterismu, prezentované v literární úpravě jakýchsi oslů prostých svědomí a elementárního vkusu, beletristická cvičení Jasných grafomanů, oplývající slzami, utrpením, hrdinskými skutky, velkou minulostí a blaženou budoucností, přečetné křížovky, doplňovačky, roháčky, rébusy a záhadné obrázky, shromážděné v rubrice Ilustrované hádanky...

Zahodil jsem ten balík makulatury do kouta. Proč pořád tahle beznadějná nuda...?! Pitomce tu hýčkají, pitomce si starostlivě pěstují, pitomce hnojí a šlechtí... Pitomec se tu stal normou — nechybí mnoho, a stane se ideálem, kolem kterého budou doktoři věd plesat rozjásanou besedu. A tisk tu rozjásanou besedu tančí už dnes. Ach, jak jsi báječný, ty náš pitomče! Ach, jak jsi bodrý a dobře živený, pitomče. A jaký jsi, pitomče, optimista, jak jsi moudrý, pitomče, jak vytříbený máš smysl pro humor a jak hravě dokážeš vyluštit křížovku ...! Hlavně si nedělej žádné starosti, pitomče, všechno je tak dobré, tak ohromné, a k dispozici je ti jak věda, tak literatura, aby ti bylo hej, pitomče, a nemusels o ničem přemýšlet... A všelijaké ty neblaze smýšlející skandalisty a skeptiky společnými silami smeteme (s tebou abychom je nesmetli!). Co blázní, proboha? Že by chtěli mít víc než ostatní, či co? Hotové zoufalství... Na těch lidech musí ležet nějaké prokletí, jakási zrůdná dědičná zátěž hrůz a nebezpečí. Imperialismus, fašismus... desetimilióny zmařených životů, znetvořených osudů... včetně životů a osudů miliónů pitomců — hodných i zlých, vinných i nevinných... Poslední zápasy, poslední převraty, obzvlášť kruté právě proto, že byly poslední. Recidivisté, nicneděláním zvlčilá soldateska, všelijaká pakáž z někdejších rozvědek a kontrarozvědek, znuděná jednotvárností hospodářské špionáže a přežraná moci... Bylo třeba vrátit se z vesmíru, opustit závody a laboratoře a povolat vojáky zpátky do zbraně. No budiž, poradili jsme si. Vítr bezmyšlenkovitě převrací stránky Dějin fašismu... Ještě jsme se ani nestačili řádně nadechnout a pokochat se světlými zítřky, a ze stejných špinavých koutů historie už se znovu drápaly nedorazené zbytky reakce se skládacími automaty a amatérsky vyrobenými kvantovými pistolemi — gangsteři, gangsterské tlupy, gangsterské korporace, gangsterské říše... „Drobné, stále ještě přežívající nepořádky,“ zapřísahali a ujišťovali doktoři Opirové a do oken univerzit mezitím letěly láhve s napalmem, měst se zmocňovaly ozbrojené bandy a muzea hořela jako svíce... Budiž. Odstrčili jsme loktem doktory Opiry, znovu jsme vyšli z fabrik a laboratoří, vojáci se vrátili do zbraně a zase si poradili. A znovu přišly světlé zítřky. Znovu se vyrojili Opirové, znovu zašveholily ilustrované týdeníky a ze zmíněných koutů se zase vyvalil hnis. Tuny heroinu, cisterny opia, moře lihu... a ještě něco, pro co zatím ani nemáme název... A zase tu všechno visí na vlásku, zatímco pitomci luští křížovky, křepčí flug a přejí si jen jedno — aby bylo veselo. Ale přitom někde někdo postupně propadá šílenství, někdo rodí debilní děti, někdo podivně umírá po koupelnách, někdo neméně podivně přichází o život u nějakých rybáků a mecenáši ochraňují své vášnivé zaujetí světovým malířstvím kovovými boxery... A týdeníky se snaží zahalit toto páchnoucí třasovisko křehkou přeslazenou slupkou konjunkturálních blábolu, diplomovaný pitomec velebí sladké sny a tisíce nediplomovaných pitomců se těm snům oddávají jako opilství (jen když bude veselo a nebude se o ničem přemýšlet)... A pitomci jsou znovu horem dolem přesvědčováni, že všechno je báječné, že vesmírná věda kráčí kupředu mílovými kroky (a je to pravda), že energie je dost na miliardy let (a to je taky pravda), že život je stále zajímavější a rozmanitější (což je nepochybně rovněž pravda, ovšem ne pro pitomce) a že demagogové a hanobitelé (rozuměj lidé, kteří jsou přesvědčení, že v naší době je sebemenší kapka hnisu schopna nakazit celé lidstvo, stejně jako kdysi pivní puče přerostly v celosvětové nebezpečí), jejichž pseudoteorie jsou zájmům lidu cizí, by měli být všemožně zatraceni... Pitomci a zločinci... Zločinní pitomci...

„Dělat se musí...,“ povzbudil jsem se nahlas. „Melancholii vem ďas... My vám ještě ukážem skeptiky!“

Nejvyšší čas vyrazit k Riemayerovi. Ačkoli, jsou tu ještě ti rybáci. No dobře, k rybákům se vypravím později. Už toho potácení naslepo bylo dost. Tohle mě nebaví... Opustil jsem dům a zaslechl, jak teta Vaina cpe na verandě do Lena snídani.

„Mami, já to nechci, mami!“

„Papej, chlapče, ráno se musí papat... Jsi hrozně bledý...“

„Ale já nechci! Ty škraloupy nemůžu!“

„Jaké škraloupy? Podívej se na mě, jak mi to chutná... Mm-hm, to je dobrota! Jen ochutnej a uvidíš, jak je to dobré!“

„A co když to nechci! Jsem nemocnej a do školy nepůjdu!“

„Ale Lene! Co to mluvíš? I tak už jsi jednou chyběl...“

„Tak ať...“

„Jaképak tak ať! Už jsem byla dvakrát u ředitele. Ještě nakonec dostaneme pokutu.“

„No bože, tak dostaneme pokutu!“

„Jez, synku, jez. Co to s tebou je? Že by ses nevyspal?“

„Nevyspal...! A bolí mě břicho... a hlava... a zub... Podívej, tenhle!“

Hlas měl trucovitý a já si hned představil chlapcovy našpulené rty a umíněně kopající nohu v ponožce. Vyšel jsem z vrat. Den byl zase jasný a slunečný, zpívali ptáci. Do ulic jsem vyrazil příliš brzy, cestou do Olympiku jsem potkal jen dva lidi. Šli po kraji chodníku vedle sebe, uprostřed veselého světa plného svěží zeleně a modrého nebe nesmyslně ohavní — jeden pomalovaný blankytnou barvou, druhý křiklavě červenou. Nánosem barvy prostupoval pot. Dýchali ztěžka, ústa křečovitě rozevřená, oči podlité krví. Když mě ta zvláštní dvojice minula, mimoděk jsem si rozepnul všechny knoflíky na košili a úlevně vydechl.

V hotelu jsem okamžitě vyjel do osmého patra. Překypoval Jsem odhodláním. Ať Riemayer chce, nebo nechce, bude mi muset vyklopit všechno, co mě zajímá. Navíc jsem ho potřeboval i z jiného důvodu. Potřeboval jsem posluchače, a v tomhle prosluněném hampejzu jsem si upřímně popovídat mohl jedině s ním. Chápal jsem, že to není ten Riemayer, se kterým jsem počítal, ale o tom jsem si s ním koneckonců musel promluvit taky...

U Riemayerových dveří stál zrzavý Oscar ze včerejška a já okamžitě zvolnil krok. Zahleděn do stropu si zadumaně upravoval uzel na kravatě. Vypadal ustaraně.

„Nazdar,“ řekl jsem. Nějak jsem začít musel.

Pohnul obočím, pohlédl na mě a já pochopil, že si vzpomněl, kdo jsem. Pomalu odpověděl:

„Dobrý den.“

„Vy jdete k Riemayerovi?“ zeptal jsem se.

„Riemayer se dnes cítí mizerně,“ řekl. Stál těsně u dveří a zřejmě se nechystal ustoupit mi z cesty.

„Škoda,“ mínil jsem a pokročil blíž. „A co je s ním?“

„Cítí se moc špatně.“

„Ajajaj,“ poznamenal jsem chápavě. „Měl bych se na něj podívat...“

To už jsem stál až u Oscara, ale ten dál neměl v úmyslu pustit mě do pokoje. Hned mě z toho zabolelo v rameni.

„Nejsem si tak docela jist, že by to bylo vhodné,“ zaskřípal žlučovitě.

„Ale jděte! Že by to s ním bylo tak nahnuté?“

„Přesně tak. Vypadá mizerně. A vy byste ho neměl vyrušovat. Ani dnes, ani jindy.“

Zdá se, že jsem přišel v pravou chvíli, pomyslel jsem si. Doufám, že ještě není pozdě.

„Vy jste jeho příbuzný?“ zeptal jsem se. Choval jsem se svrchovaně mírumilovně.

Zakřenil se.

„Jsem jeho přítel. Nejbližší v tomhle městě. Dá se říct kamarád z dětství.“

„To je moc dojemné,“ konstatoval jsem, „ale například já jsem zase jeho příbuzný. Něco jako bratr. Pojďme tedy dovnitř a podívejme se, co by pro chudinku Riemayera mohli udělat jeho přítel a jeho bratr.“

„A neudělal už pan bratr pro Riemayera dost?“

„Co vás nemá... Přijel jsem teprve včera.“

„Poslyšte, nemáte tu náhodou nějaké další bratry?“

„Mezi vašimi přáteli těžko,“ opáčil jsem. „Riemayer je výjimka...“

Zatímco jsme takhle žvanili, upřeně jsem si ho prohlížel. Nevypadal na příliš obratného rváče, dokonce i když jsem bral v úvahu svoje bolavé rameno. Jenže ruce měl pořád zabořené hluboko v kapsách, a přestože jsem si byl téměř jist, že v hotelu se ke střelbě neodhodlá, nechtěl jsem riskovat. Tím spíš, že už jsem slyšel o kvantových výbojkách omezeného dosahu.

Už mockrát mi bylo vytčeno, že každý můj úmysl se jako na projekční ploše okamžitě promítne v mé tváři. Oscar byl patrně člověk dostatečně vnímavý. Na druhé straně však v tomto okamžiku neměl při sobě nic, co by pro mě mohlo být nebezpečné, a ty ruce v kapsách bylo jen východisko z nouze. Poodstoupil ode dveří a řekl:

„Tak běžte...“

Vstoupili jsme dovnitř. Riemayer na tom skutečně byl zle. Ležel na pohovce pod strženou portiérou a nesrozumitelně blouznil. Stůl převržený, uprostřed pokoje se v louži lihoviny povalovala rozbitá láhev a všude bylo vidět poházené a zmuchlané mokré šatstvo. Přistoupil jsem k nemocnému a posadil se tak, abych měl výhled na Oscara, který došel k oknu a pohodlně se o ně opřel. Oči měl Riemayer otevřené. Sehnul jsem se k němu.

„Riemayere,“ oslovil jsem ho. „To jsem já, Ivan. Poznáváte mě?“

Tupě mi civěl do tváře. Pod strništěm na neholené bradě se rozlézala čerstvá podlitina.

„Ty už jsi tam ...,“ zamumlal. „Rybáky ..., aby dlouho ..., to se stává... Nezlob se... Moc jsi... překážel... Nesnáším...“

Byl to horečnatý fantas. Pohlédl jsem na Oscara. Ten dychtivě naslouchal s nataženým krkem.

„Nejhorší je to, když se probouzíš...,“ mumlal Riemayer. „Nikomu... se probouzet... Hned začnou... radši se neprobudit...“

Oscar se mi líbil stále méně. Nezdálo se mi, že tak bedlivě sleduje Riemayerovo blouznění. Nezdálo se mi, že tu byl dřív než já. A už vůbec se mi nezamlouvala úplně čerstvá podlitina na Riemayerově bradě. Jak se tě zbavit, ty držko zrzavá, zauvažoval jsem při pohledu na Oscara.
[1] [2]