Kapitola dvanáctá (2)

„Nejste náhodou idiot?“ zařval na mě. „Co je to za pitomé vtipy?“

Ztuhl jsem. Maria se podobal obludné zebře. Jeho dobře živené kypré tělo bylo počmáráno svislými jedovatě zelenými šmouhami. Hulákal, zuřivě dupal a na všechny strany se z něj rozletovaly smaragdové kapky. Když jsme se všichni vzpamatovali a prohlédli si místo činu, ukázalo se, že ve sprchové růžici někdo ukryl houbu napuštěnou zelenou barvou — hned sem si vzpomněl na Lenův vzkaz a pochopil jsem, že tohle je Vuzina práce. Incident se zažehnával dlouho, Maria byl přesvědčen, že je to skandál, nejapný žert a hrubé porušení zásad subordinace. Oscar se řehtal. Já Mariu drhl kartáčem a stále se snažil věc vysvětlit. Maria prohlásil, že teď už nevěří nikomu a že si sleg vyzkouší doma. Oblékl se a začal s Oscarem projednávat plán blokády města.

A já zatím myl vanu a přemítal o tom, že moje kariéra v Bezpečnostní radě se chýlí ke konci, že začíná docela jiná práce, že nevím, kde začít, že bych rád zasáhl do posuzování plánu blokády města — ovšem nikoli proto, že bych blokádu považoval za nezbytnou, nýbrž proto, že je to příliš jednoduché, mnohem prostší než vrátit lidem duše prožrané věcmi a naučit každého přemýšlet o záležitostech světa jako o svých vlastních.

„... Izolovat tohle hnojiště od zbytku světa, dokonale izolovat, to je celá naše filozofie,“ hlásal Maria. Což bylo určeno mně. A možná nejen mně. Maria je hlava otevřená. Ten už určitě chápe, že blokáda je obranný krok, zatímco tady je třeba útočit. On však uměl útočit jen v čele operačních skupin a nejspíš mu připadalo trapné se k tomu přiznat.

Zachraňovat... Dokdy vás bude třeba zachraňovat? Naučíte už se někdy konečně chránit sami? Proč věčně nasloucháte páterům, fašizujícím demagogům a doktorům Opirům? Proč nechcete zaměstnávat vlastní mozky? Proč tak strašně nechcete přemýšlet? Copak je to tak těžké pochopit, že svět je obrovský, složitý a úchvatný? Proč vám všechno připadá tak jednoduché a nudné? Čím se váš mozek liší od Rabelaisova, Swiftova, Leninova, Einsteinova, Makarenkova, Hemingwayova, Strogovova? Jednou mě to udolá, pomyslel jsem si. Jednou se mi začne nedostávat sil. Já jsem přece stejný jako vy! Jenže já vám chci pomoct, kdežto vy mně ne...

Po vyučování za mnou přišli Rüg s Lenem a Len mi řekl: „Už jsme se rozhodli, Ivane, jedeme do Gobi, na Magistrálu.“ Len měl velké červené ruce, na horním rtu ryšavé chmýří a bylo znát, že tu Magistrálu si vymyslel právě on, a docela nedávno, tak před deseti minulami. Rüg jako obvykle mlčel, zvykal stéblo trávy a pozorně si mě prohlížel svýma klidnýma šedýma očima. Už je to hotový chlap, napadlo mě při pohledu na něj a řekl jsem mu: „Báječná kniha, nemám pravdu?“

„To ano,“ přikývl Len, „hned jsme pochopili, kam se vydat.“ Rüg mlčel.

„Žár a puch se šíří ve stínu těch pracujících draků,“ zadeklamoval jsem, „co vše pod sebe podemnou — mongolský pohanský chrám i kosti dvouhrbého živočicha, který tu kdysi klesl uprostřed písečné bouře...“

„Ano,“ řekl Len a Rüg dál žvýkal své stéblo.

„Pokaždé,“ pokračoval jsem (teď již podle Ičindagly), „když slunce dostoupí do matematicky přesně vymezeného bodu své pouti, na východě rozkvete přelud podivného města s bílými věžemi, které ve skutečnosti ještě nikdy nikdo neviděl.“

„A my ho musíme spatřit na vlastní oči,“ zasmál se Len.

„Lene, příteli,“ řekl jsem, „to je příliš poutavé, a proto příliš prosté. Sami zjistíte, jak zoufale je to prosté, a bude to pro vás nepříjemné rozčarování...“ Ne, to jsem neřekl dobře. „Můj milý příteli Lene,“ řekl jsem. „Cožpak tady jde o nějaký přelud? Skutečně krásný přelud jsem spatřil před sedmi lety v domě tvé matky: Vy oba jste přede mnou tehdy stáli už téměř dospělí...“ Ne, to říkám pro sebe, a ne kvůli nim, musím to říct ještě jinak: „Příteli Lene,“ řekl jsem, „před sedmi lety jsi mi vysvětlil, že tvůj národ je prokletý. Přišli jsme a sejmuli prokletí — z tebe, z Rüga i z mnoha dalších dětí, které nemívají rodiče. A teď je na vás, abyste sejmuli prokletí, které...“ Bude se to moc těžko vysvětlovat. Ale já to vysvětlím. Nějak to vysvětlím. Už od dětství víme, jak se snímalo prokletí na barikádách, jak se snímalo na stavbách a v laboratořích, a vy sejmete to poslední, vy budete vychovatelé a pedagogové. V poslední válce, v té nejméně krvavé, a zároveň nejtěžší pro všechny její vojáky.

Nahoře zapištěla Vuzi a žalostně se rozplakal Len. V pracovně cosi huhňal Oscar. Tomu je hej. Sleg je prostě špatný, škodlivý a nepřirozený. To znamená, že sleg je třeba zničit, zakázat ho a dávat pozor, aby se příslušný zákon přísně dodržoval. Jenže Maria je chytřejší, protože je starší a zkušenější. Maria by se ještě dal přetáhnout na naši stranu. Já pro něj nejsem autorita, ale jistě se najdou lidé, které pozorně vyslechne... Je moc dobré, že teď mohu vykřiknout na celý svět a uslyší mě milióny těch, kteří smýšlejí stejně jako já. A pomyslel jsem si, že teď odsud neodjedu. Jsem tu teprve tři dny. To přece není možné, že by se tu nenašel nikdo, kdo je s námi. Kdo tohle všechno k smrti nenávidí, kdo by chtěl celý tenhle tupý přežraný svět vyhodit do vzduchu. Takoví lidé byli vždycky a vždycky budou. Třeba už jen ten šofér-bibliofil... Nebo ten dlouhý nesmlouvavý intl... Ledaskdo. Potácejí se jako slepí. Uděláme všechno, abychom jim pomohli, aby svou nenávist nevyplýtvali na malichernosti. Naše místo je teď tady. Mé místo je tady.

Kolik máme před sebou práce! pomyslel jsem si. A jaké práce ...! Zatím jsem neměl ani nejmenší představu, čím v téhle Zemi pitomců, od moře k moři zachvácené dostatkem, začít, ale věděl jsem, že odsud neodjedu, dokud mě k tomu nezačne nutit imigrační zákon. A až mě k něčemu takovému začne nutit, tak ho poruším.