Kapitola dvanáctá (1)

Kapitola dvanáctá

V samoobslužné kavárně seděl jediný host: u stolku v rohu, zastaveném láhvemi a lahůdkami, jsem spatřil snědého, přepychově, leč naprosto nesmyslně přioděného orientálce. Vybral jsem si sklenici kyselého mléka a tvarohové placky se smetanou, dal se do jídla a tu a tam vrhl zvědavý pohled po snědém muži. Jedl a pil hodně a nenasytně a jeho tvář se hojně leskla potem, protože mu v tom idiotském lesklém fraku muselo být hrozné horko. Tu a tam zafuněl, zvrátil se do opěradla a povoloval široký řemen kalhot. V takových okamžicích v jitřním slunci jasně zasvítilo dlouhé žluté podpažní pouzdro s pistolí. Když už jsem dojídal, zavolal na mě:

„Haló! Vy jste místní?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Turista.“

„Aha, takže vy taky ničemu nerozumíte...“ Zašel jsem k pultu, namíchal si koktejl z ovocných šťáv a přisedl k němu.

„Proč je tu prázdno?“ pokračoval. Měl živou, ostře řezanou tvář a sveřepý pohled. „Kde jsou místní? Proč je všude zavřeno ...! Všichni spí, nikoho se nedotlučete...“

„Vy jste asi právě přijel, že?“

„Ano.“

Odstrčil prázdný talíř a přitáhl si plný. Pak se napil světlého piva.

„Odkud pocházíte?“ zeptal jsem se. Zuřivě si mě změřil a já rychle dodal: „Pokud to samozřejmě není tajemství.“

„To ne, tajemství to není...,“ a jedl dál.

Dopil jsem svůj nápoj a užuž se zvedal k odchodu, ale on prohlásil:

„Ti si žijou, mrzáci. Takové báječné jídlo, můžete si ho vzít, kolik chcete, a nic to nestojí.“

„No, tak docela zadarmo to není,“ namítl jsem.

„Prosím vás, devadesát dolarů! To nestojí za řeč. Devadesát dolarů projím za tři dny!“ Jeho oči znehybněly: „Mrzáci!“ zaryčel temně a znovu se pustil do jídla.

Tyhle lidi jsem znal. Přijížděli sem z nepatrných království a knížectví, dočista vydrancovaných a zbídačených, vytrvale jedli a pili, vzpomínali na prašné ulice rodných měst a vesnic, rozpálené sluncem, kde v ubohých cárech stínu zcepeněle leželi umírající, muži a ženy a děti se přehrabovali ve smetištích za sídly cizích zastupitelských úřadů. Překypovali nenávistí a potřebovali jen dvě věci: chléb a zbraně. Chléb pro svou bandu, toho času v opozici, a zbraně proti druhé klice, toho času u moci. Byli to ti nejzuřivější vlastenci, vášnivě a obšírně deklarovali svou lásku k lidu, ale jakoukoli pomoc zvenčí rozhodně odmítali, protože nemilovali nic kromě moci a nikoho kromě sebe sama a ve jménu a cti národa a vítězství těch nejsvětějších ideálů byli v případě potřeby odhodláni vyhladit tento národ hladem a kulomety do posledního živáčka. Takoví minihitleři.

„Zbraně a chléb?“ zeptal jsem se.

Zpozorněl.

„Ano,“ řekl. „Zbraně a chléb. Ale bez připitomělých podmínek. A pokud možno zdarma. Nebo na úvěr. Skuteční vlastenci nikdy nemají peníze. Zatímco vládnoucí klika tone v blahobytu...“

„Hlad?“ zeptal jsem se.

„Všechno možné. A vy tu tonete v blahobytu.“ Nenávistně na mě pohlédl. „Celý svět tone v blahobytu, jen my hladovíme. Ale doufáte marně. Revoluce se zastavit nedá!“

„To jistě,“ připustil jsem. „A proti komu je namířena vaše revoluce?“

„Bojujeme proti Bádšáhovým tyranům! Proti korupci a zvrácenosti vládnoucí špičky, za svobodu a skutečnou demokracii... Lid je s námi, jenže lid musí něco jíst! A vy nám klidně řeknete: Chléb bude, ale až po odzbrojení! A ještě ke všemu vyhrožujete zásahem. Jak odporná, prolhaná demagogie! Jaké klamání revolučních mas! Složit zbraně před tváří krvavé tyranie, to by znamenalo navléknout všem věrným bojovníkům oprátku na krk! My odpovídáme: V žádném případě! Lid neoklamete! Jen ať zbraně složí Bádšáh a jeho pochopové!“

„Ano,“ přikývl jsem. „Ale Bádšáh zřejmě taky nechce, aby mu někdo navlékl oprátku na krk.“

Prudce postavil sklenici na stůl a jeho ruka navyklým pohybem sklouzla k podpažnímu pouzdru. Musím ovšem uznat, že se zase poměrně rychle opanoval:

„To jsem si mohl myslet, že nic nepochopíte,“ řekl mi. „Jste sytí, zpitomělí z přežranosti a příliš samolibí na to, abyste nás dokázali chápat. V džungli byste si nedovolil takhle se mnou mluvit.“

V džungli bych s tebou komunikoval úplně jinak, ty bandito, pomyslel jsem si a řekl:

„Je toho skutečně dost, čemu nerozumím. Například nechápu, co se stane, až zvítězíte. Dejme tomu, že jste zvítězili, pověsili Bádšáha, pokud se ovšem utéct za hranice pro zbraně a chléb nepodařilo pro změnu tentokrát jemu...“

„Ten neuteče. A dostane, co si zaslouží. Revoluční lid ho rozsápe na kousky. A pak začneme pracovat. Získáme nazpět území, o které nás připravili nenasytní sousedi, a konečně realizujeme program, o kterém věčně vykřikuje ten podvodník Bádšáh, aby obalamutil lid... Já jim dám stávky! Ti budou mít rázem dostávkováno... Žádné stávky! Vrazíme tomu hlavně mezi lopatky — a vpřed! A zvítězíme! A teprve pak...“ Zamhouřil oči, slastně zasténal a zakroutil hlavou. „A teprve pak budete sytí, budete taky tonout v blahobytu a spát až do oběda...“ Ušklíbl se.

„Zasloužil jsem si to. A lid si to taky zasloužil. Nikdo se neopováží něco nám vytýkat. Budeme jíst a pít, co hrdlo ráčí, budeme žít v opravdových domech a řekneme lidu: Teď jste svobodní, bavte se!“

„A o ničem nepřemýšlejte,“ doplnil jsem ho. „Poslyšte, nebojíte se, že by se vám to všechno mohlo vymknout z rukou?“

„Nechte toho!“ okřikl mě. „Taková demagogie! Jste demagog. My doma taky máme různé dogmatiky, takové jako vy. Prý že člověk ztratí smysl života. Ne, odpovídáme. Člověk nic neztratí. Člověk najde, a ne že ztratí. S lidem musíte cítit, sám z lidu pocházet, lid nemá rozumbrady rád. Pro co bych se, krucihrome, jinak nechal žrát pijavicemi a sám žral červy?“ V tom jeho obličej nenadále zdobromyslněl. „Asi se vás dotklo, že jsem vám spílal do přežranců a podobně... Neberte si to tak, neurážejte se. Hojnost je špatná, když ji nemáte vy, ale soused. Zato dosažená hojnost — to je úžasná věc. Za tu už stojí se porvat. O hojnost se vždycky museli rvát všichni. O takové věci se musí zápasit se zbraní v ruce, a ne je vyměňovat za svobodu a demokracii.“

„Takže vaším konečným cílem je přece jen hojnost. Jen a jen hojnost...“

„Samozřejmě! Konečným cílem je vždycky hojnost. Ale musíte uvážit, že v prostředcích si vybíráme...“

„To už jsem uvážil... A co člověk?“

„Jaký člověk?“

V této chvíli už jsem ovšem věděl, že diskutovat s ním nemá smysl.

„Byl jste tu někdy dřív? Asi ne, že?“

„Proč?“

„Poptejte se tu,“ poradil jsem mu. „Tohle město je báječným názorným příkladem toho, kam až může vést čistá hojnost.“

Pokrčil rameny.

„Zatím se mi tu líbí.“ Znovu odstrčil prázdný talíř a sáhl po plném. „Všechny ty lahůdky jsou mi naprosto neznámé... A přitom je to chutné a laciné... Něco takového se dá jedině závidět.“ Polkl několik lžiček salátu a zavrčel: „Je známo, že všichni velcí revolucionáři bojovali za hojnost. My sami nemáme na nějaké plané teoretizování čas, a ani to není zapotřebí. Teorií už je dost i bez našeho přičinění. A pak — nám hojnost nehrozí a ještě dlouho hrozit nebude, Jsou úkoly mnohem aktuálnější.“

„Pověsit Bádšáha,“ napověděl jsem mu.

„Ano, to pro začátek. A pak budeme muset vyhladit dogmatiky. To cítím už teď. Potom nás čeká zápas o naplnění našich zákonných nároků. Pak se jistě vynoří ještě něco. A teprve mnohem později přijde blahobyt. Jsem optimista, ale nevěřím, že bych se toho mohl dožít. Buďte bez starostí, s tím už si poradíme. Když si poradíme s hladem, tak abychom si neporadili s dostatkem... Dogmatici pořád žvaní, že dostatek prý není cíl, jen prostředek. A my na to odpovídáme: Každý prostředek byl kdysi cílem. Dnes je pro nás dostatek cílem, teprve zítra se může stát prostředkem.“

Vstal jsem.

„Zítra už by ale mohlo být pozdě. A na velké revolucionáře bych se na vašem místě neodvolával, ti by na vaše heslo „Jste svobodní, tak se bavte“ v žádném případě nepřistoupili... Říkali něco jiného: Jste svobodní, tak pracujte. Ti přece nikdy nebojovali o hojnost pro břicho, zajímala je hojnost pro hlavu, pro ducha...“

Jeho ruka znovu mimoděk sklouzla k pouzdru, ale zase se ovládl.

„Ahá, marxista!“ zvolal překvapeně. „Ostatně, vy musíte být taky přespolní. U nás marxisté skoro nejsou, ty strkáme...“

Tentokrát jsem se ovládl já.

Z ulice jsem na něj naposledy pohlédl velkou výlohou. Seděl zády k oknu s doširoka roztaženými lokty a jedl.

Když jsem přišel domů, v salónu nikdo nebyl. Prostěradla a polštáře chlapci naházeli na hromadu do kouta. Na psacím stole pod telefonem jsem našel vzkaz, naškrábaný kostrbatým dětským písmem: „Dejte si pozor. Má něco za lubem. Hrabala se vám v koupelně.“ Povzdechl jsem si a posadil se do křesla.

Do setkání s Oscarem (pokud k němu mělo dojít) zbývala ještě zhruba hodina. Jít na takovou chvíli spát nemělo smysl a navíc by to asi nebylo nejbezpečnější. Oscar mohl přijít s doprovodem, a dřív, a ne dveřmi. Vytáhl jsem z kufru revolver, zasunul do něj zásobník a zastrčil zbraň do kapsy. Pak jsem otevřel bar, udělal jsem si kávu a znovu se vrátil do pracovny.

Opatrně jsem vyjmul slegy ze svého přijímače i z Riemayerova tranzistoru, položil jsem je před sebe a ještě jednou se pokusil rozpomenout, kde už jsem takové součástky viděl a proč se mi zdá, že to rozhodně muselo být víckrát. A vzpomněl jsem si. Doběhl jsem do ložnice a přinesl odtud fonor. Ani jsem nepotřeboval šroubovák, jen jsem sejmul zadní kryt přístroje, sáhl ukazovákem pod trychtýř odorátoru, zapáčil jsem lehce nehtem a vydloubl vakuový tubusoid FH-92-U se čtyřvýbojovým statickým polem, kapacita dva. Prodává se v každém obchodě s radiosoučástkami po padesáti centech. V místní hantýrce se mu říká sleg.

Jinak to ani být nemohlo, pomyslel jsem si. Zmátly nás ty fámy o novém narkotiku. Ty věčné řeči o příšerných nových vynálezech nás matou neustále. Ve stejné bryndě jsme skončili už několikrát. Když Mhagana a Buris obvinili v OSN separatisty, že používají nové zbraně, takzvané mrazové bomby, rozběhli jsme se do všech stran, abychom pátrali po ilegálních zbrojovkách, a dokonce jsme uvěznili dva naprosto skutečné ilegální vynálezce (šestnáctiletého a šestadevadesátiletého). Jenže pak se ukázalo, že oba vynálezci jsou absolutně nevinní a že hrůzné mrazové bomby si separatisté opatřili v Mnichově, ve velkoobchodním skladě továrny na výrobu chladicích zařízení a byly to kazové agregáty do supermrazicích boxů. Pravdou ovšem je, že účinek těchto supermrazičů byl skutečně příšerný. V kombinaci s molekulárními detonátory (které potápěči při archeologických vykopávkách pod hladinou Amazonky běžně používají k plašení krokodýlů a piraní) dokázaly tyto jinak naprosto neškodné aparáty okamžitě ochladit ovzduší v okruhu dvaceti metrů na minus sto padesát stupňů Celsia. Pak jsme se navzájem dlouho přesvědčovali, jak důležité je neustále mít na paměti, že v naší době se prakticky každý měsíc dovídáme o spoustách těch nejmírumilovnějších technických novinek s těmi nejneuvěřitelnějšími sekundárními vlastnostmi, často takového rázu, že porušování zákazu výroby zbraní a munice je ve srovnání s výrobou takových zařízení jen nevinnou dětskou zábavičkou. Při posuzování nových druhů zbraní, jichž užívali extremisté všeho druhu, jsme si počínali s kromobyčejnou opatrností, ale už po roce jsme se nechali doběhnout znovu — to když jsme pátrali po vynálezcích tajemné aparatury, s jejíž pomocí pytláci vylákali pterodaktyly daleko za hranice ugandské rezervace, a našli jsme vtipnou adaptaci dětské hračky Škatule, škatule, hýbejte se, zkombinované s dosti běžným lékařským přístrojem. A teď jsme narazili na sleg — kombinaci běžného tranzistorového rozhlasového přijímače, běžného tubusoidu a běžných chemikálií s naprosto běžnou horkou vodou z vodovodu.

Krátce řečeno, žádné tajné továrny hledat nemusíme. Čeká nás pátrání po obratných nemorálních spekulantech, kteří si velice dobře uvědomují, že žijí v Zemi pitomců. Jako svalovci v prasečím chlívku... Pět šest podnikavých ziskuchtivců, nenápadná vilka někde na okraji města. Jdou do obchodního domu, koupí za padesát centů tubusoid, vytáhnou ho z celofánového sáčku a uloží do elegantní krabičky na molitanový polštářek. A prodají („ze známosti, že jste to vy!“} za padesát marek. Pravda, ještě tu musel být nějaký vynálezce. A nejspíš ne jeden. Dokonce určitě ne jeden... Ti ovšem sotva přežili — tohle není vábnička na pterodaktyly... A vůbec — copak teď jde o pár spekulantů...? No dobře, ať prodají ještě čtyřicet slegů, ať jich prodají stovku. Pak přece i v Městě pitomců musejí lidé přijít věci na kloub. A až se to stane, začne se sleg šířit jako požár. Postarají se o to především moralisté z redakce Radosti ze života. Pak vystoupí doktor Opir a prohlásí že podle nejnovějších vědeckých výzkumů sleg stimuluje preciznost lidského myšlení a je nenahraditelný v boji proti alkoholismu a špatné náladě. A že ideálem budoucnosti jsou vlastně obrovské necky s vařící vodou... A slovo sleg se přestane psát po plotech...

To jsou ti, koho je třeba popadnout za límec, pokud má vůbec smysl někoho za límec popadat, pomyslel jsem si. Ti spekulanti, to není ještě žádná tragédie. Tragédií je existence Země pitomců, tohoto prašivého neorežimu, který už vzal pod svou ochranu třasku a teď se nejspíš nemůže dočkat, až bude možné uzákonit i sleg...

Někdo zaklepal. Do pracovny vstoupil Oscar a skutečně nebyl sám. Za ním vešel Maria — nemotorný, šedovlasý, jako obvykle v tmavých brýlích a se silnou špacírkou v ruce, takže připomínal veterána, který kdysi dávno přišel o zrak. Oscar se samolibě usmíval.

„Dobrý den, Ivane,“, pozdravil mě Maria. „Dovolte, abych vám představil vašeho pracovního dvojníka Oscara Pebblebridge z Jihozápadního sektoru.“

Podali jsme si ruce. Pokud se mi na naší Bezpečnostní radě něco nelíbilo, tak to byla především spousta omšelých tradic, ze kterých mi nejvíc pila krev tahle idiotská podvojná konspirace, díky níž jeden druhému neustále nabouráváme agenturu, mlátíme se přes hubu a vesele jeden po druhém střílíme — bohužel dosti přesně. To není práce, ale hra na četníky a na zloděje, aby to čert vzal...

„Dneska už jsem vás chtěl sebrat,“ oznámil mi Oscar. „V životě jsem ještě nepotkal tak krajně podezřelé individuum...“

Mlčky jsem vytáhl z kapsy pistoli, vyjmul z ní zásobník, zajistil ji a hodil do stolu. Oscar souhlasně pokyvoval hlavou. Obrátil jsem se k Mariovi:
[1] [2] [3]