Kapitola dvanáctá (1)
[1] [2] [3]„A co?“
„Jak vidíte, jsem zticha.“
Maria rozpačitě zafuněl a pak řekl: „No, já jistě nemám ke zvířeti o nic blíž než vy... Jak se to tam dává?“
Připravil jsem přijímač a podal mu ho. Oscar nás se zájmem sledoval.
„Tak spánembohem,“ broukl Maria. „Kde máte koupelnu? Aspoň se při té příležitosti po cestě trochu opláchnu.“
Zamkl se v koupelně a bylo slyšet, jak mu tam všechno padá z rukou.
„Zvláštní případ,“ poznamenal Oscar.
„To není žádný případ,“ namítl jsem. „To je kousek dějin, Oscare, a vy byste ho chtěl založit do desek s tkaničkami. A ti lidé nejsou gangsteři. To pochopí i ježek, jak říkával Jurkovskij.“
„Kdo?“
„Vladimir Sergejevič Jurkovskij. To byl jeden známý planetolog a já měl tu čest s ním spolupracovat.“
„Aha,“ pokýval hlavou. „A víte, že na náměstí před hotelem stojí pomník nějakého Jurkovského?“
„To je on.“
„Skutečně?“ podivil se Oscar. „Vlastně proč ne. Ten pomník mu tu ovšem nepostavili proto, že to byl známý planetolog. Prostě poprvé v dějinách města rozbil bank v elektronické ruletě. Takové hrdinské skutky se tu zvěčňují.“
„Něco takového jsem čekal,“ zabručel jsem. Bylo mi z toho smutno.
V koupelně se rozšuměla sprcha a vzápětí se Maria rozeřval strašlivým hlasem. Nejdřív jsem si řekl, že asi místo teplé pustil studenou, ale Maria řval dál a příšerně láteřil — ve výrazech si rozhodně nikterak nevybíral. Překvapeně jsme na sebe pohlédli. Oscar byl ovšem celkem klidný, protože se domníval, že takhle se projevují účinky slegu, a v jeho tváři se zrodil soucit. Hlučně cvakla zástrčka, dveře koupelny se prudce rozlétly, ložnicí zapleskala mokrá chodidla a do pracovny se vřítil nahý Maria.
[1] [2] [3]