Kapitola jedenáctá (1)

Kapitola jedenáctá

Schválně jsem vyřadil termoregulátor, takže když voda vystydla, probral jsem se. Přijímač vřeštěl, odraz jasného světla od bílých stěn nepříjemně řezal do očí. Pořádně jsem prochladl a po celém těle mi naskočila husí kůže. Rychle jsem rádio vypnul, znovu roztočil kohoutek s horkou vodou a zůstal ještě chvíli ve vaně, abych vychutnal příliv tepla a velmi zvláštní, velmi nový pocit jakési naprosté, kosmicky nesmírné prázdnoty. Bylo mi prostě zima. A zmítaly mnou záplavy dojmů. A moc dobře se mi přemýšlelo, asi jako po vydařené dovolené někde na horách...

Uprostřed minulého století se problematikou stimulace kůry mozku zabývali Aldiss a Milner. Za tímto účelem zaváděli do mozku bílých myší miniaturní elektrody. Metoda to byla vpravdě barbarská, ale když později objevili v krysím mozku centrum rozkoše, dosáhli toho, že pokusná zvířata celé hodiny tiskla páčku, připojující elektrodu pod napětí, a prováděla až osm tisíc samovzruchů za hodinu. Tyto krysy jinak nebažily po ničem. Ignorovaly potravu, vodu, nebezpečí, partnera, na světě je nezajímalo nic kromě páčky stimulátoru. Později se podobné pokusy prováděly s opicemi a přinesly zhruba stejné výsledky. Proslýchalo se, že k experimentům tohoto druhu byli použiti i odsouzenci na smrt...

Byla to pro lidstvo těžká doba: éra bojů proti atomové zhoubě, éra nepřetržitých lokálních válek, éra, kdy většina obyvatelstva planety hladověla, ale když se o těchto pokusech s krysami dověděl anglický spisovatel a literární kritik Kingsley Amis, dokonce i v tak pohnutých časech napsal: „Nemohu tvrdit, že by mě to děsilo víc než berlínská nebo tchajwanská krize, ale myslím si, že by mě to mělo děsit víc.“ Tento chytrý a jedovatý autor Nových map pekel se budoucnosti děsil v mnoha ohledech a mimo jiné předjal i nebezpečí umělé mozkové stimulace jakožto zdroje iluzorního bytí, stejně výrazného nebo dokonce ještě výraznějšího než bytí reálné.

Koncem století, kdy první úspěchy vlnové psychotechniky dostaly zcela konkrétní obrysy a psychiatrické léčebny se začaly vyprazdňovat, zazněla do chóru rozjásaných chvalozpěvů jako dráždivá disonance brožurka autorů Krivického a Milovanoviče. V její závěrečné kapitole oba sovětští pedagogové napsali asi toto: V drtivé většině zemí světa je výchova mladé generace na úrovni osmnáctého či devatenáctého století. Tato stará soustava považovala a doposud považuje za svůj nejdůležitější úkol především vychovat pro společnost kvalifikovaného, ale jinak dosti omezeného účastníka výrobního procesu. Další možnosti a dimenze lidského mozku takovou soustavu nezajímají, proto člověk mimo výrobní proces zůstává z hlediska psychologie druhu člověkem jeskynním, člověkem nevychovaným. Nevyužití těchto potencí pak vede k neschopností jedince chápat náš svět ve vší jeho rozporuplnosti, k neschopnosti spojovat psychologicky nesouměřitelné pojmy a jevy, k neschopnosti dosáhnout požitku i z postihování spojitostí a zákonitostí, které přímo nesouvisejí s uspokojováním těch nejbanálnějších a nejprimitivnějších sociálních instinktů. Jinými slovy — tato soustava v nás prakticky vůbec nepěstuje čistou abstrakci, fantazii a jako její neodmyslitelný důsledek i smysl pro humor. Člověk nevychovaný chápe svět jako jistý, ve své podstatě triviální, rutinní, tradičně jednoduchý proces, z kterého se jen za cenu velkého úsilí daří vyždímat jistou rozkoš, koneckonců také dosti tradiční a rutinní. Nevyužité potence zůstávají tedy utajenou realitou našeho mozku a hlavní úkol vědecké pedagogiky spočívá především v tom, aby se tyto potence daly do pohybu, aby člověka obdařily fantazií, aby rozmanitost a mnohost potenciálních vazeb lidské psychiky uvedly do kvantitativního i kvalitativního souladu s mnohostí a rozmanitostí kontaktů reálného světa. Takový by měl být základní postulát pozemské pedagogiky nejbližší budoucnosti. Dokud však tento problém není vyřešen, jsou naprosto oprávněné obavy, že úspěchy psychotechniky povedou k takovým aplikacím vlnové stimulace mozku, které člověku poskytnou iluzorní bytí, jež svou pestrostí, velkolepostí a nevyzpytatelností značně předčí bytí reálné. A uvědomíme-li si, že fantazie člověku umožňuje být jak rozumnou bytostí, tak ukájejícím se zvířetem, a dále k zatím řečenému podotkneme, že psychický materiál k vytvoření takového oslnivého iluzorního bytí je v případě člověka nevychovaného zprostředkováván skrze ty nejtemnější a nejprimitivnější atavistické pudy, není tak nesnadné představit si, jak úskočným a krutým svodem by se podobná možnost mohla stát...

A teď přišel sleg.

Už je mi jasné, proč se to slovo píše po plotech...

Teď už je mi všechno jasné. Je to hrůza, že už je mi všechno jasné. Lepší by bylo, kdybych nic nepochopil, kdybych se prostě probral, pokrčil rameny a vylezl z vany ven. Copak Strogovovi nebo Einsteinovi nebo Petrarkovi by to taky došlo...? Fantazie je neocenitelná věc, ale nesmíme jí otevírat cestu do vlastního nitra. Jen ven, jedině ven... Jak lákavou návnadu nahodil nějaký padouch do téhle požehnané tůně! A jak přesně si vybral dobu... Ano, kdybych velel Wellsovým Marťanům, rozhodně bych se nepáral s bojovými trojnožkami, tepelnými paprsky a veškerými dalšími naivitami tohoto druhu... Iluzorní bytí... Nene, to není narkotikum, kam se na tohle hrabe narkotikum... Tohle je přesně ona věc, co tu má být. Tady. A teď. Každá doba si žádá své. Maková zrnka a konopí, království mámivých nejasných stínů a klidu — pro zbědované, uštvané a utýrané... Ale tady klid nikdo nepotřebuje, hlady tu nikdo neumírá, tady je jen příšerná otrava. Je tu syto, teplo, opojno a nudno... Nedá se říct, že by to byl špatný svět, je to jen lhostejně nudný svět. A člověk není ryba, člověk je člověk... A to, co teď dostal do rukou, to není království stínů, to je pravé bytí, plnohodnotné bytí bez jakýchkoli úlev a galimatyáše nesmyslných snů...

Vtom jsem na zcela nepatrný zlomek okamžiku pocítil, že jsem ztracen. A bylo to příjemné pomyšlení. Naštěstí jsem se rozzuřil. Rázně jsem zčeřil hladinu ve vaně, prudce vyskočil ven a zároveň už v sobě hroznými kletbami rozněcoval zlobu, rovnou na mokré tělo jsem si natáhl spodky a košili a pohlédl jsem na hodinky. Byly tři hodiny, ale mohly to být tři hodiny zítra odpoledne, tri pozítří ráno nebo tři za sto let. Jsem blbec, vynadal jsem si v duchu, když jsem si chvatně natahoval kalhoty. Chlapeček se rozlítostnil a Bubu pustil — ve chvíli, kdy už mi skoro dával adresu toho doupěte. Hoši z operativy by tu byli raz dva a v klidu bychom to hadí hnízdo vybrali. To odporné hnízdo. Štěničárnu. Hnusnou kloaku... A přesně v tu chvíli, těsně při samém dnu mého vědomí, jako sluneční prasátko proplula jakási klidná myšlenka. Nezachytil jsem ji.

V příruční lékárničce jsem našel potomac — nejsilnější povzbuzující prostředek, který byl k mání. Už jsem se hnal do salónu, ale tam pochrupávali oba chlapci, a tak jsem vylezl oknem. Město jako obvykle odpočívalo. Na Druhé předměstské trčeli pod pouličními lampami řehonící se výrostci, po magistrálách zalitých světlem se toulaly ukřičené, hlučné party, kdosi vyřvával nějakou odrhovačku, jinde kvíleli „třas-ka, třas-ka!“, někde se sypalo sklo. Vybral jsem si taxík bez řidiče a na panelu našel a navolil index Slunečné ulice. Kabina vozu kysele páchla a pod nohama se mi kutálely láhve. Na jedné křižovatce jsem div nevrazil do hada hulákajících lidí, na další se rytmicky rozsvěcela a zhasínala světla — tak vida, třaska se pořádá i jinde než na náměstí. Odpočívali, odpočívali na plné pecky, ti hodní páteři ze Salónu dobré nálady, zdvořilí celníci, obratní kadeřníci a maséři, něžné milující matky a stateční otcové, nevinné dívky a nevinní jinoši — ti všichni vyměnili svou denní tvář za noční, všichni se snažili, aby bylo veselo a nemuselo se o ničem přemýšlet...

Přibrzdil jsem. Přesně na tom místě. Dokonce jsem měl pocit, že mě do chřípí udeřil pach spáleniny.

... Pek zasáhl svým hrommetem obrněný transportér. Vozidlo s přeraženým pásem se začalo točit na místě, poskakovalo po hromadách suti a rozbitých cihel a z jeho útrob okamžitě vyskočili dva fašisté v rozepnutých maskovacích blůzách, každý po nás hodil jeden granát a vyrazili do tmy. Počínali si obratně a pohotově a nám bylo hned jasné, že nemáme co do činění s usmrkanci z Královského gymnázia nebo recidivisty ze Zlaté brigády, ale s nefalšovanými ostřílenými tankovými důstojníky. Robert je bez rozmýšlení srazil kulometnou dávkou. Transportér byl k prasknutí nacpaný bednami konzervovaného piva v plechovkách. Najednou jsme si vzpomněli, že už dva dny se nám nezřízeně chce pít. Iowa Smith vlezl dovnitř a začal nám podávat plechovky. Pek je otevíral nožem. Robert opřel svůj kulomet o pás a prorážel plechová dna o ostrý výstupek na pancíři. Učitel, napolo uškrcený v zašmodrchaném řemení svého hrommetu, si rovnal na nose brýle a brumlal: „Počkejte chvilku, Smithi, copak nevidíte, že mám plné ruce práce...?“ Na konci ulice jasně plápolal čtyřpatrový dům, pronikavě tu páchla spálenina a rozžhavený kov, my lačně lokali teplé pivo, až jsme se celí pobryndali, bylo strašné horko a mrtví důstojníci leželi na cihlové tříšti, oba se stejně rozhozenýma nohama v krátkých černých kalhotách, oba v maskovacích blůzách vyhrnutých až k temeni, a kůže na zádech se jim ještě leskla potem. „To jsou důstojníci,“ řekl Učitel. „Zaplať pánbůh. Už nemohu vidět mrtvé chlapce. Zatracená politika, lidé kvůli ní zapomínají na boha.“

„Na jakýho boha?“ zeptal se Iowa Smith z transportéru. „To slyším prvně v životě.“

„O takových věcech se nežertuje, Smithi,“ pokáral ho Učitel. „Tohle všechno už brzy skončí, a napříště už nikdy a nikomu nebude dovoleno otravovat duše lidí marností.“

„A jak se budou rozmnožovat?“ zeptal se Iowa Smith, naklonil se dovnitř pro pivo a my na jeho kalhotách zahlédli propálené díry. „Já mluvím o politice,“ vyložil mu Učitel mírně. „Fašisté musí být vyhlazeni, Jsou to zvířata, ale to by nestačilo. Je ještě mnoho politických stran, které se svou politikou nemají v naší zemi co pohledávat.“ Učitel byl z tohoto města a žil dva bloky od našeho stanoviště. „Sociálanarchisté, technokrati, samozřejmě komunisté...“

„Já jsem komunista,“ prohlásil Iowa Smith. „Teda aspoň přesvědčením. Já jsem pro komunu.“ Učitel znejistěl. „A taky Jsem neznaboh,“ dodal Iowa Smith. „Bůh není, Učiteli, s tím se nedá nic dělat.“ A všichni jsme o překot začali vykřikovat, že jsme neznabozi, a Pek řekl, že je navíc stoupencem technokratismu, a Robert prohlásil, že jeho otec je sociálanarchista, dědeček byl taky sociálanarchista a on, Robert, se nepochybně rovněž stane sociálanarchistou, i když zatím ještě neví, co je to zač. „Kdyby tak to pivo najednou vychladlo a bylo jako led,“ zasnil se Pek, „to bych v toho vašeho pánaboha uvěřil.“ Učitel se zkormouceně usmíval a protíral si skřipec. Byl to hodný člověk, my ostatní jsme si ho neustále dobírali, a on se nikdy nezlobil. Hned první noc jsem si všiml, že to není žádný hrdina, ale na druhé straně se nikdy nedal na ústup, dokud nedostal povel. Ještě pořád jsme žertovali a klábosili, když vtom se ozval obludný rachot a třesk, stěna hořícího domu se zhroutila a přímo ze změti plamenů, z mračen jisker a dýmu do naší ulice vplul útočný tank mamut, pohupující se asi metr nad vozovkou. Takovou hrůzu jsme ještě nezažili. Tank se dokolébal doprostředka ulice, pohnul vrhačem na obě strany, jako by se rozhlížel, pak řidič vypnul vzduchový polštář a stroj se se skřípěním a hřmotem rozjel směrem k nám. Vzpamatoval jsem se až ve vchodu nejbližšího domu. Tank se nebezpečně přiblížil; nejdřív jsem neviděl vůbec nikoho, ale pak se v korbě transportéru naplno vzpřímil Iowa Smith, opřel si hrommet zásobníkem o břicho a zamířil. Viděl jsem, jak ho zpětný náraz přehnul vejpůl, viděl jsem, jak o černé čelo tanku škrtla ohnivá čára, vzápětí se ulice naplnila řevem a plameny, a když jsem s obtížemi rozlepil ožehlá víčka, ulice byla prázdná, ze všeho se kouřilo a uprostřed té spouště stál tank. Transportér zmizel, hromady cihel taky, nebyla už ani povážlivě nakloněná trafika vedle sousedního domu — byl jen tank. Jako by se náhle probudil — chrlil gejzíry ohně a ulice se přímo před našima očima měnila v náměstí. Pek mě silně udeřil do krku a já se z bezprostřední blízkosti zadíval do jeho skelných očí, ale už nebyl čas proběhnout zákopem a otočit vrhač. Ve dvou jsme popadli minu a rozběhli se proti tanku, pamatuji se jen, jak jsem s očima ulpělýma na Pekově zátylku sotva popadal dech a počítal, a najednou Pekovi spadla z hlavy přílba, on upadl, já tu přetěžkou minu div neupustil a klopýtl jsem přes Peka. Tank zničili Robert s Učitelem. Nevím, jak a kdy to udělali — nejspíš běželi hned za námi s další minou. Do rána jsem seděl uprostřed ulice, na klíně držel Pekovu hlavu omotanou obvazy a zíral na obludné pásy tanku, zatavené do asfaltového jezera. Téhož jitra všechno nějak úplně naráz skončilo. Zun Padana se vzdal s celým svým štábem a už zajatého, během přepravy do vězení, ho na ulici zastřelila nějaká pološílená žena...

A tohle bylo přesně to místo. Byl bych dokonce ochoten přísahat, že ještě cítím kouř a rozpálený pancíř. Dokonce i trafika stála na rohu, a zase nějak našikmo, tentokrát ovšem z rozmaru nejnovější architektury. Část ulice, již tank proměnil v náměstí, už náměstím zůstala; na místě asfaltového jezera vyrostl příjemný parčík a v tom parčíku právě někoho mlátili. Iowa Smith byl meliorační inženýr z Iowy, Spojené státy. Robert Świętnicki byl filmový režisér z Krakova, Polsko. A Učitel byl učitelem na základní škole v tomhle městě. Ty tři už nikdy nikdo nespatřil, ani mrtvé. A Pek byl Pek, ze kterého se teď stal Buba. Znovu jsem nastartoval.

Buba žil v podobné vilce jako já a vstupní dveře jsem nalezl otevřené dokořán... Zaklepal jsem, ale nikdo se neozval, ani mi nepřišel naproti. Vstoupil jsem do tmavé haly. Světlo se nerozsvítilo. Pravá polovina domu byla zamčená, tak jsem nahlédl do levé. V salónu na rozdrásané pohovce spal vousatý muž v saku a bez kalhot. Zpod převráceného stolu trčely něčí nohy. Vonělo to tu koňakem, tabákovým kouřem a ještě čímsi sladkým, jako před nedávném ze salónu tety Vainy. U dveří do pracovny jsem se srazil s krásnou sebevědomou dámou, již moje přítomnost nijak nepřekvapila.

„Dobrý večer,“ řekl jsem. „Promiňte prosím, bydlí tady Buba?“

„Ano,“ odpověděla a prohlédla si mě lesklýma, jakoby mastnýma očima.

„A mohu ho vidět?“

„Proč ne? Jen si poslužte.“

„Kde je?“

„Vy jste ale podivín,“ zasmála se. „Kde byste tak řekl, že by mohl být?“

To jsem koneckonců tušil, ale odpověděl jsem:

„Nevím. Zřejmě v ložnici, ne?“

„Přihořívá.“

„Co přihořívá?“

„Vy jste přece vrták! A ještě ke všemu střízlivý. Nedáš si něco?“

„Ne,“ odsekl jsem naštvaně. „Kde je Buba? Nutně ho potřebuju.“

„Je to s tebou zlé,“ opáčila vesele. „Tak běž a hledej, já jdu.“

Popleskala mě po tváři a odešla.

V pracovně nikdo nebyl. Na stole se graciézně tyčila velká křišťálová váza s jakýmsi načervenalým svinstvem, nad nímž se vznášela sladce mdlobná vůně. V ložnici taky nikdo, zmuchlané polštáře a prostěradla se tu povalovaly bez ladu a skladu. Přistoupil jsem ke dveřím do koupelny. Dveře byly na několika místech evidentně prostřílené, soudě podle průstřelů zevnitř. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem vzal za kliku. Bylo zamčeno.

Pracně jsem je vylomil. Buba ležel ve vaně po krk ponořený do nazelenalé pářící vody. Na kraji vany chroptěl a kvílel tranzistor. Stál jsem a díval se na Bubu. Na někdejšího planetonauta-výzkumníka Peka Zenaje. Na někdejšího urostlého, svalnatého chlapce, který ve svých osmnácti opustil své vlídné město na břehu vlídného moře a ke slávě všeho lidstva vzlétl do vesmíru, aby se ve třiceti vrátil, svedl krutý zápas s fašisty a už tu zůstal navždy. Bylo nesnesitelné si jen pomyslet, že sotva před hodinou jsem se mu podobal jako vejce vejci. Dotkl jsem se jeho tváře a zatahal ho za řídké vlasy. Nepohnul se. Sklonil jsem se k němu a chtěl mu přiložit k nosu lahvičku s potomacem, ale vtom jsem pochopil, že je mrtev.

Shodil jsem tranzistor na podlahu a rozdrtil ho podpatkem. Na podlaze se válela pistole. Pek se nezastřelil, nejspíš ho zkrátka někdo rušil a on vypálil na dveře, aby mu dali pokoj. Ponořil jsem ruce do horké vody, vytáhl ho ven a přenesl do ložnice na postel. Ležel přede mnou celý rozbředlý, strašidelný, s očima utopenýma pod čelem. Kdyby to aspoň kdysi nebýval můj přítel... Kdyby to kdysi nebyl tak báječný kluk... Kdyby to nebyl tak perfektní odborník.

Zavolal jsem na první pomoc a posadil se vedle Peka. Snažil jsem se na něj nemyslet. Snažil jsem se myslet na práci. A snažil jsem se být tvrdý a chladný, protože těsně nade dnem mého vědomí znovu proplula ta skvrnka světla a já tentokrát pochopil, co je to za myšlenku. Když přijel lékař, už jsem věděl, jak se zachovám. Najdu Ela. Zaplatím mu jakoukoli požadovanou sumu. Možná ho budu muset i mlátit. A pokud bude třeba, začnu ho i mučit. A on mi řekne, odkud se do světa rozlézá tahle nákaza. Řekne mi adresy a jména. Řekne mi všechno. A my ty lidi najdem. Rozvrátíme a spálíme jejich dílny a je samotné odvezem tak daleko, že se už nikdy nedokážou vrátit. Pochytáme je všechny, pochytáme všechny, kdo okusili, co je to sleg, a ty taky izolujeme. Ať je to kdo chce. A budu požadovat, abych já sám byl izolován taky, protože já taky vím, co je to sleg. Protože jsem pochopil, jaká to byla myšlenka, protože se ze mě stalo pro společnost stejné nebezpečí jako z ostatních postižených slegem. Ale to bude jen začátek. Začátek všech začátků a po něm bude třeba podniknout to nejdůležitější: zařídit to tak, aby lidi nikdy, nikdy, nikdy nezatoužili poznat, co je to sleg. Asi to bude vypadat šíleně. Mnozí a mnozí si asi řeknou, že je to asi příliš bláznivé, příliš hloupé, ale my to stejně budeme muset udělat, a pokud chceme, aby lidstvo nezůstalo stát na místě...

Lékař byl starý šedivý muž. Položil si svůj bílý kufřík na postel, sehnul se k Bubovi a naprosto lhostejně poznamenal:

„Beznadějný případ.“

„Zavolejte policii!“ zvolal jsem.

Pomalu si uložil propriety zpátky do kufříku.

„To nebude zapotřebí,“ řekl. „Není pro to žádný právní důvod, o zločin nejde. To je neurostimulátor...“

„Ano, já vím.“

„No tak vidíte. Dnes v noci už druhý případ. Ti lidé absolutně neznají míru.“

„Už to trvá dlouho?“

„Ani bych neřekl..., pár měsíců.“

„Tak jak k tomu proboha můžete mlčet?“

„Mlčet? Nerozumím. Tohle je už šestý výjezd za noc. Dvakrát nervové zhroucení a čtyři deliria. Vy jste jeho příbuzný?“

„Ne.“

„No nic, pošlu sem lidi.“ Chvíli nad Pekem postál. „Vstupujte do kroužků sborového zpěvu. Staňte se členem Ligy kajících se kurev...“

Když ten starý, apatický, shrbený člověk odcházel, ještě pořád si něco broukal pod nos. Přikryl jsem Peka prostěradlem, spustil jsem záclony a vyšel do salónu. Opilci ohavně chrápali a šířili kolem sebe dusivý puch natráveného alkoholu. Vzal jsem oba za nohy, vyvlekl je na dvůr a hodil do louže vedle vodotrysku. Znovu nadcházel úsvit a na blednoucím nebi hasly hvězdy. Posadil jsem se do taxíku a navolil na pultu index Starého metra.

Bylo tam přecpáno. K registračnímu pultu jsem se prodral s největšími obtížemi, přestože se mi zdálo, že tiskopisy vyplňují tak dva, nanejvýš tři lidé, kdežto ostatní jen se zvědavě nataženými krky zevlují. Ani plešouna ani Ela jsem za přepážkou nenašel a nikdo nevěděl, kde jsou. Dole v průchodech a tunelech se strkali a řvali podnapilí pološílení muži a hysterické ženy. Chvílemi dutě a vzdáleně, chvílemi ostře a zřetelně práskaly výstřely, beton pod nohama se otřásal výbuchy, páchlo to tu spáleným střelným prachem, potem, benzínem, parfémy a kořalkou. Kolem mohutného chlapa se slavnostní bledou tváří, ze kterého crčela krev, se tísnil hlouček tleskajících a kvičících děvčat, někde dole hrůzyplně ryčely nějaké šelmy. Publikum tady v sále u pultu běsnilo u obrovských obrazovek, na kterých kdosi indiferentní se zavázanýma očima kropil všechno kolem sebe dlouhou dávkou ze samopalu, opřeného pažbou o břicho, jiný seděl po prsa v černé těžké kapalině, už byl celý modrý a kouřil tlustý prskající doutník, no a ten poslední zase s tváří zkřivenou vypětím visel jako zkamenělý v pavučině pevně napjatých nití...

Podařilo se mi zjistit, kde je El. Vedle, ve špinavé místnosti zavalené pytli s pískem, jsem zahlédl plešouna. Stál nehybně ve dveřích, začazené tváře čpěly spáleným střelným prachem a zřítelnice se mu rozlezly přes celé duhovky. Každých pět vteřin se shýbal a otřepával si kolena, ale vůbec mě neslyšel — musel jsem s ním pořádně zatřást, aby si mě vůbec všiml.
[1] [2] [3]