Kapitola devátá

Kapitola devátá

„Máte přijít až večer, teď je moc brzy.“

„Když já bych chtěl teď hned.“

„Tak pána to popadlo hned po ránu... A nesplet jste si náhodou adresu?“

„Ale kdepak, určitě ne.“

„A právě teď byste nás potřeboval, jo?“

„Teď. Jedině teď.“

Zamlaskal jazykem a promnul si dolní ret. Byl rozložitý, svalnatý, s kulatou, hladce vyholenou hlavou. Když mluvil, jazyk se mu v ústech sotva převaloval a oči zemdleně zaplouvaly pod horní víčka. Měl jsem dojem, že se moc nevyspal. Jeho přítel, který za dlouhým pultem seděl v křesle, by zřejmě taky uvítal pár hodin spánku. Nepronesl však ani slovo, a dokonce mě neuznal za hodná jediného pohledu. Místnost rozdělená zmíněným pultem byla ponurá, zatuchlá, se zkrabacenými překližkovými obklady, na mnoha místech odchlíplými od zdi. Ze stropu visela na špinavé šňůře uprášená žárovka bez stínidla.

„A nechtěl byste přece jen přijít pozdějc?“ protáhl lenivě plešoun. „Když sem choděj všichni.“

„To už je takový můj rozmar,“ utrousil jsem tiše.

„Jo rozmar...?“ Zahrabal v zásuvce. „No vidíte, ani žádnej formulář mi tu nezbyl... Ele, máš eště nějaký formuláře?“

El se mlčky naklonil a odněkud zpod pultu vytáhl pomačkaný list papíru. Plešoun zívl a řekl:

„Přijdete si takhle krátce po půlnoci... Lidi tu nejsou, holky taky ne... Všichni spěj... Psina žádná...“ Podal mi blanket. „Tady mi to vyplňte a podepište,“ ukázal prstem. „A já s Elem vám to podškrábnem jako svědci. Peníze necháte tady..., nebojte se, tady je to všechno košer. Máte nějaký doklady?“

„Ne.“

„Taky dobře.“

Prohlédl jsem si tiskopis. „Já, nížepodepsaný (vytečkováno) v přítomnosti svědků (vytečkováno) naléhavě žádám, abych byl podroben přijímacím zkouškám pro získání členství v klubu DOC. Podpis žadatele. Podpisy svědků.“

„Co je to DOC?“ zeptal Jsem se.

„To je naše registrační zkratka,“ odpověděl plešoun, který přepočítával peníze.

„Ale to DOC přece musí něco znamenat...“

„Bůh suď... Když jsem sem přišel, už to tak bylo, prostě DOC... Ele, nevíš náhodou, co to znamená?“ El neochotně zakroutil hlavou. „A není vám to nakonec jedno?“

„Naprosto jedno!“ ujistil Jsem ho, vyplnil do příslušné rubriky své jméno a podepsal se.

Plešoun si přihlášku prohlédl, připojil svůj podpis a podal papír Elovi.

„Vy asi budete cizinec, co?“ zeptal se.

„Ano.“

„Tak to nám připište eště trvalý bydliště. Máte nějaký příbuzný?“

„Ne.“

„Hotovo, Ele. Založ to do desek... Jdeme?“

Otevřel průchod v pultu a zavedl mě k masivním čtvercovým dveřím, které tu zřejmě zůstaly z dob, kdy se metro přestavovalo na protiatomový kryt.

„Vybírat si nemůžete,“ poznamenal omluvně, vytáhl závory a s námahou zatočil rezavým kolem. „Půjdeme rovně chodbou a tam to pak uvidíte sám.“

Měl jsem pocit, že El za našimi zády se uchichtl. Obrátil jsem se a podíval se po něm. Sledoval monitor, zabudovaný do pultu před jeho křeslem. Něco se na obrazovce pohybovalo, ale nerozeznal jsem, co to je. Plešoun nalehl plnou vahou na kolo a dveře odsunul. Ústily do nějakého špinavého, uprášeného průchodu. Plešoun se na okamžik zaposlouchal a pak opakoval:

„Pořád rovně touhle chodbou.“

„A co tam bude?“ zeptal jsem se.

„To, co jste chtěl... Nebo jste si to snad rozmyslel?“

Tohle všechno zjevně pořád nebylo ono, jenže, jak známo, nikdo nic neví, dokud si to nevyzkouší. Překročil jsem vysoký práh a dveře se za mnou mlaskavě zavřely. Bylo slyšet, jak úpěnlivě skřípějí zasouvané závory.

Chodbu osvětlovalo několik žárovek, které ještě zůstaly v provozu. Bylo tu vlhko a po betonových stěnách se rozlézala plíseň. Chvilku jsem jen stál a napínal uši, ale neslyšel jsem nic kromě občas dopadajících kapek. Opatrně jsem vykročil kupředu. Pod nohama mi praskala betonová drť. Chodba zanedlouho skončila a já se ocitl v klenutém tunelu, osvětleném opravdu prachmizerně. Když oči té tmě trochu přivykly, rozeznal jsem na zemi koleje. Byly rezavé a mezi nimi jsem zahlédl tmavé skvrny louží s naprosto nehybnou vodou. Pod stropem se táhly prověšené kabely. Vlhko zalézalo až do morku kosti a hnusně to tu páchlo — buď mršinou, nebo ucpanou kanalizací. Nene, tohle bylo něco docela jiného, než jsem si představoval. Nechtěl jsem tu zbytečně ztrácet čas a rozhodl jsem se, že se vrátím a sem půjdu někdy jindy. Ale pro začátek jsem se — z čiré zvědavosti — rozhodl trochu se tu porozhlédnout. Pustil jsem se doprava, tam, kde zářily vzdálené stropní lampy. Musel jsem přeskakovat louže, klopýtal jsem po prohnilých pražcích a zamotával se do stržených kabelů. Když jsem se dostal k první rozsvícené lampě, znovu jsem zůstal stát.

Kolejiště bylo rozebrané. Pražce se válely podél stěn a v prázdné podlaze tunelu zely díry zaplavené vodou. Pak jsem našel i koleje. Ještě nikdy jsem neviděl těžké a masivní kolejnice takhle zřízené. Některé jakási obludná síla zkroutila do vývrtky. Zároveň je dokonale naleštila, takže připomínaly obří vrtáky. Jiné byly touž strašlivou silou zaražené do země a do betonových stěn tunelu. Nebo zavázané na uzle. Když jsem si uvědomil, na co se to dívám, přeběhl mi mráz po zádech. Na normální uzle, na uzle s kličkou i se dvěma kličkami, jako šněrovadla na polobotkách... Loupaly se z nich šedé okuje...

Podíval jsem se před sebe, do hloubi tunelu. Vanul odtud mrtvolný puch, tu a tam ospale mihotala žlutá světélka nouzového osvětlení, jako by se mezi mnou a těmi světly v průvanu něco pohupovalo a žárovky střídavě zakrývalo a zase odkrývalo. To už bylo na mé nervy trochu moc. Cítil jsem, že je to jen hloupý vtip, nic víc, ale nedokázal jsem se tomu nijak bránit. Přidřepl jsem a důkladně ohledal nejbližší okolí. Brzy jsem našel, co jsem potřeboval — metrový úlomek ocelového prutu. Zasunul jsem si ho do podpaždí a pustil se dál. Železo bylo vlhké, chladné, zdrsnělé rzí.

Šikmé mihotavé světlo osiřelých lamp v odlescích klouzalo po vlhkých zdech. Hned při vstupu do tunelu jsem si všiml, že jsou na nich divné kulaté skvrny, ale zpočátku jsem jim nevěnoval žádnou pozornost; zaujaly mě až později a šel jsem si je prohlédnout podrobněji. Po stěně se, kam až oko dohlédlo, táhly dvě řady okrouhlých stop, rozsetých v pravidelných metrových intervalech. Vypadalo to, jako by po zdi docela nedávno proběhl slon — na okraji jedné takové stopy se ještě zachvívala rozšlápnutá stonožka. Tak dost, pomyslel jsem si, nejvyšší čas se vrátit... Pohlédl jsem kupředu. Teď bylo pod rozsvícenými světly zřetelně vidět černé pohupující se girlandy. Uchopil jsem svou primitivní zbraň pevněji a těsně při stěně jsem vykročil dál.

Taky působivá podívaná. Pod klenbou tunelu se na již zmíněných prověšených kabelech v průvanu pokyvovaly stovky a tisíce mrtvých krys, svázaných za ocasy do těžkých štětinatých hroznů. V polotmě se odporně blyštěly jejich drobné vyceněné zoubky a do všech stran trčely ztuhlé tlapky. Řetězce těchto děsivých hroznů mizely v houstnoucí tmě. Sytý šustivý, jako rosol vazký puch, z něhož se dělalo na zvracení, klesal od klenby dolů a roztékal se po tunelu...

Vtom cosi pronikavě zavřeštělo a rovnou pod nohy se mi najednou vrhla obrovská krysa. A další. A ještě jedna. Bezděky jsem couvl. Řítily se odtamtud, ze tmy, kde nesvítila ani jediná žárovka. Z téhož směru se v několika vlnách přihrnul teplý vzduch. Loket se mi zrovna propadl do jakési dutiny ve stěně a já se rychle vmáčkl do výklenku. Pod podrážkami se mi cosi zahemžilo a zapištělo — párkrát jsem se poslepu ohnal svou kovovou holí. Krysy mě teď nezajímaly, protože už jsem slyšel, jak cosi ztěžka a měkce dusá tunelem a rozstřikuje hluboké louže. Že jsem sem vůbec lezl, napadlo mě. Můj ocelový prut mi ve srovnání se svázanými kolejnicemi připadal nicotný a křehký. To nebudou létající pijavice... Ani dinosaurus z Konga... Hlavně aby to nebyl gigantopithecus, cokoli, jen ne gigantopithecus. Tihle vrtáci by rozhodně byli něčeho takového schopni — chytit gigantopitheca a pustit ho do tunelu... Mozek mi začal selhávat. A pak jsem si z ničeho nic vzpomněl na Riemayera. Proč mě sem poslal? Že by se dočista zbláznil? Jen aby to nebyl gigantopithecus...

Přehnalo se to takovou rychlostí, že jsem vůbec nepostřehl, co to vlastně je... Tunel hučel dunivým cvalem. Pak se někde docela blízko ozvalo zoufalé zapištění polapené krysy a všechno utichlo. Opatrně jsem vykoukl. Stál asi deset kroků ode mě, přesně pod lampou, a pode mnou obrovskou úlevou až podklesla kolena.

„To jsou mi teda fórky,“ řekl jsem patřičně nahlas, stěží potlačuje pláč. „Vtipálkové amatéři... Kdo prosím vás na tohle přišel? To musel být talent vskutku samorostlý...“

Zaslechl můj hlas, zvedl zádové nohy a pronesl:

„Teplotka vypadá tak na dva metry třináct coulů, vlhkost nulová, kde nic není, ani čert nebere...“

„Zopakuj mi svůj úkol,“ přikázal jsem a přistoupil k němu.

Svištivě vypustil z přísavek vzduch, nesmyslně zaškubal nohama a vyběhl na strop.

„Polez dolů,“ okřikl jsem ho přísně, „a odpovídej na otázky.“

Nad hlavou mezi zplesnivělými kabely mi visel dávno vyřazený kyber, určený původně pro práce na asteroidech — ubohý a bizarní, celý rozežraný nánosy karbonu a pokaňkaný podzemní špínou.

Mrskl po mě chcíplou krysou a odpelášil do tmy.

„Polez dolů!“ zařval jsem.

„Bazalty!“ zakvílel mnohohlasně. „Pseudometamorfické horniny! Jsem nad Berlínem. Jak mě slyšíte? Večerka!“

Ocelový prut jsem zahodil a vypravil se za ním. Doběhl k další lampě, slezl dolů a začal rychle jako pejsek pracovními manipulátory rozhrabávat beton. Chudinka, i v mnohem příznivějších podmínkách dokázal pracovat jen za předpokladu, že přitažlivost se rovnala tak setině pozemské, kdežto teď byl dokonale nepříčetný. Sklonil jsem se nad něj a pokusil se pod pancířem nahmátnout ovládací pult. „To jsou přece pacholci,“ zabručel jsem si pod nos, když jsem ho našel. Panel s ovládacími prvky byl rozdrcený, jako by do něj někdo praštil kovářským perlíkem. Nechal hrabání a chytil mě za nohu.

„Stop!“ vykřikl jsem. „Dost!“

Pustil mě, lehl si na bok a basem mi oznámil:

„Už toho mám plný zuby, Ele, dal bych si panáka brandy...“

Uvnitř zacvakaly kontakty a robot se syčením a hvízdáním zahrál Myslivecký pochod. Díval jsem se na něj a přemítal, jak je to všechno hloupé a hnusné, jak směšné a hrůzné zároveň. Kdybych nebyl planetonaut, kdybych se polekal a vzal nohy na ramena, s největší pravděpodobností by mě býval zabil... Jenže tady nikdo nevěděl, že jsem byl planetonaut. Nikdo. Ani jediný člověk. Riemayer taky nevěděl, že jsem býval planetonaut...

„Vstaň!“ rozkázal jsem mu.

Zabzučel a začal dloubat do zdi, tak jsem se otočil a šel zpátky. Po celou tu dobu, než jsem se dostal k ústí vstupní chodby, jsem slyšel, jak hřmotí a skřípe v hromadě zmrzačených kolejnic, syčí autogenem a chrlí ze sebe jakýsi nesouvislý dvojhlasný blábol.

Protiatomové dveře už byly otevřené. Překročil jsem práh a zabouchl za sebou.

„Tak co?“ zeptal se plešoun.

„Pěkná blbost,“ ulevil jsem si,

„Copak jsem moh vědět, že jste planetonaut? Vy jste byl ve vesmíru, co?“

„Byl — ale stejně je to blbost. Pro pitomce, pro nevzdělané exaltované pitomce.“

„Pro jaký?“

„Exaltované.“

„A jo... No to jste nemusel. Spoustě lidí se to líbí. A vůbec, říkal jsem vám, že máte chodit večer. Pro samotáře tu moc srandy nemáme.“ Nalil si do sklenice whisky a doplnil ji sodovkou ze sifonové láhve. „Nedáte si taky?“

Chopil jsem se sklenice a lokty se opřel o pult. El s cigaretou přilepenou ke spodnímu rtu ponuře pozoroval obrazovku. Míhaly se na ní slizké stěny tunelu, znetvořené kolejnice, černé louže, od svářečky odletovaly snopy jisker.

„To není nic pro mě,“ prohlásil jsem. „Zábava pro účetní a holiče. Já proti takovým lidem samozřejmě nic nemám, ale sám bych potřeboval něco, co jsem ještě v životě neviděl a nezažil.“

„Vy asi sám nevíte, co chcete,“ zabručel plešoun. „To je potom těžký. Nezlobte se, ale nejste vy náhodou intl?“

„Proč se ptáte?“

„Hlavně si, prosím vás, nemyslete nic špatnýho, však to znáte, před zubatou jsou si všichni rovný. Já jenom chtěl říct, že intlové jsou ty nejtvrdohlavější zákazníci, to je všechno. No nemám pravdu, Ele? Když třeba přijde takovej účetní nebo holič, jak jste tady ráčil poznamenat, tak ten dobře ví, co potřebuje. Potřebuje si trochu rozpumpovat krev, aby na sebe zase moh bejt pyšnej, aby holky pištěly a on moh všem ukazovat dírky v kůži... To jsou obyčejný kluci, který se prostě chtěj považovat za muže... Protože kdo jsou naši zákazníci? Obvykle lidí, který žádný zvláštní schopností nemají a vlastně je ani nepotřebujou... To dřív, aspoň jsem to jednou čet v nějaký knížce, si lidi aspoň záviděli. Soused si žije jako v bavlnce, a já se nezmůžu ani na to, abych si uspořil na ledničku — copak to se dá vydržet? Samo sebou to vedlo k tomu, že se zuby nehty drželi kdejakýho harampádí, peněz, slušnýho místa... Život by za to dali! Kdo měl tvrdší pěst nebo lepší hlavu, ten byl nahoře... Kdežto teď je život blahobytnej a klidnej, všeho je hojnost. A co se sebou, na co se tak dát? Přece nejsem nějaká bělice v potoce, jsem marná sláva člověk, to se nedá nic dělat, ale sám si nic vymyslet nedokážu. Na to, aby člověk moh vymejšlet, už musí mít nějaký zvláštní schopnosti! To musíte načíst horu knížek, a jen to zkuste — načíst horu knížek, když se vám z nich dělá zle... Proslavit se v celosvětovým měřítku nebo třeba vymyslet něco takovýho jako auto — na takovou věc normální smrtelník ani nepřipadne, a i kdyby, tak jakej by to mělo smysl? V podstatě vás nikdo nepotřebuje, dokonce ani vlastní žena a děti, když se to tak veme kolem a kolem, no nemám pravdu, Ele? A vy sám na to nakonec taky nikoho nepotřebujete... Takže dneska pro vás chytrý vymejšlej něco úplně novýho, buď ty aromatizéry, nebo třasku, nebo nějakej novej tanec... Nebo nový pitivo... tchoř se to jmenuje. Nemám vám ho třeba namíchat? No a z takovýho tchoře lezou voči z důlků a člověk je konečně spokojenej... Kdežto když má voči na místě, je pro něj život něco jako dešťová voda. To k nám chodí jeden intl a pořád mele dokola: Život je takový nijaký, chlapci... Ovšem když vyjdu odsud, je ze mě hrdina! Po takové kulce nebo dejme tomu „jeden proti tuctu“ už se na sebe dívám docela jinak, no nemám pravdu, Ele? Všechno je zase sladší — žrádlo, ženské i chlast...“

„Ano, chápu,“ přisvědčil jsem soucitně. „Moc dobře vám rozumím, ale pro mě je tohle všechno taky takové nijaké.“

„Ten by potřeboval sleg,“ prohodil najednou El basem.

„Cože?“ zeptal jsem se.

„No sleg.“

Plešoun se nespokojeně zachmuřil.

„Kruci, nech toho, Ele. Co to do tebe zase dneska vjelo?“

„Já bych se na něj vyprd,“ řekl El. „Takovýhle já nemám rád... Tohle se mu nelíbí, támhleto se mu nelíbí...“

„Neposlouchejte ho,“ chlácholil mě plešoun. „Celou noc nespal a je unavenej.“

„Ale ne, proč?“ namítl jsem. „Jaký sleg?“

Plešoun se zase zašklebil.

„Je to hrozně vulgární, víte? A Ela neposlouchejte, on je to dobrej kluk, takovej vobyčejnej, ale seřvat někoho, že na něm nezůstane kousek dobrej, je pro něj úplná maličkost. A to slovo je hnusný. Já taky nevím, kde se furt bere ta pakáž, co to všude píše po zdech. No není to verbež? Smrkáči usoplený, ani pořádně nevědí, co to znamená, ale po zdech to čmáraj... Jen se podívejte, i tady u nás už jsme museli hoblovat pult... Nějakej parchant mi to tady vydrápal, já ho chytit, tak z něj vytřepu střeva... K nám přece choděj i dámy...“
[1] [2] [3]