Kapitola první

Kapitola první

Z hladké a kulaté celníkovy tváře se linuly jen ty nejušlechtilejší pocity. Byl blahosklonně zdvořilý a přívětivý.

„Vítám vás,“ oslovil mě vláčným hlasem. „Jak se vám líbí naše slunce?“ Pohlédl na pas v mé pravici. „Nádherné ráno, není-liž pravda?“

Podal jsem mu pas a položil svůj kufr na bílou přepážku. Celník dlouhými opatrnými prsty zběžně prolistoval stránky cestovního dokladu. Na sobě měl bělostný stejnokroj se stříbrnými knoflíky a stříbrnými šňůrami na ramenou. Odložil pas a špičkou ukazováku se dotkl kufru.

„No to se povedlo,“ poznamenal, „ještě nestačil uschnout. Ani si pomalu nedokážu představit, že by někde mohlo být pošmourno.“

„Máte pravdu, u nás už je podzim,“ povzdechl jsem si a otevřel své zavazadlo.

„S naším sluncem nad hlavou si podzim prostě nedokážeme představit,“ pokračoval muž v bílém. „Děkuji vám, to je v pořádku... Déšť, mokré střechy, vítr...“

„A co kdybych měl něco ukryto pod šaty?“ zeptal jsem se. Nenávidím debaty o počasí.

Upřímně se rozesmál.

„Tohle je naprostá formalita,“ vysvětlil mi. „Tradice. Podmíněný reflex všech celníků, chcete-li.“ Podal mi formulář na tvrdém papíře. „A měli bychom tu ještě jeden podmíněný reflex. Přečtěte si to, je to dosti neobvyklé. A podepište, pokud vám to nebude proti mysli.“

Přečetl jsem si to. Byl to imigrační zákon, vysazený elegantní kurzívou ve čtyřech jazycích. Přistěhovalectví se kategoricky zakazovalo. Celník si mě prohlížel.

„Zajímavé, není-liž pravda?“

„Každopádně poněkud provokující,“ odpověděl jsem a vytáhl propisovačku. „Kde to mám podepsat?“

„Kde chcete a jak chcete. Třeba napříč.“

Podepsal jsem se šikmo pod ruskou verzi poznámky: „S přistěhovaleckým zákonem jsem se seznámil(a).“

„Děkuji vám,“ řekl celník a schoval prohlášení do stolu. „Teď už znáte o našem právním řádu prakticky všechno. A po celou dobu... Jak dlouho se u nás chcete zdržet?“

Pokrčil jsem rameny.

„Momentálně těžko říct. Podle toho, jak mi práce půjde od ruky.“

„Řekněme měsíc?“

„Asi tak. Ano, napište měsíc.“

„Tak po celý ten měsíc ...,“ naklonil se ke mně přes pas, do kterého zrovna cosi poznamenával, „po celý ten měsíc nebudete žádné jiné zákony potřebovat.“ Podal mi doklad. „A to už vůbec nemluvím o tom, že si pobyt u nás můžete prodloužit na jakoukoli rozumnou dobu. Ale zatím zůstaneme při těch třiceti dnech, ano? Pokud se budete chtít zdržet déle, zajděte šestnáctého května na policii a zaplaťte dolar... Dolary, doufám, máte...“

„Ano.“

„No výborně. Samozřejmě to nemusí být jedině dolary, u nás se berou každé peníze — ruble, libry, cruzeira...“

„Cruzeira nemám,“ přerušil jsem ho. „Přivezl jsem jen ruble, dolary a pár anglických liber. Bude to v pořádku?“

„Rozhodně. Ostatně, abych nezapomněl. Složte, prosím, devadesát dolarů dvaasedmdesát centů.“

„Velmi rád,“ souhlasil jsem. „A proč?“

„To je u nás takový zvyk. Příspěvek na zabezpečení základních sociálních potřeb. Ještě se nám nestalo, že by sem přijel člověk, který by během svého pobytu vůbec nic nepotřeboval.“

Odpočítal jsem devadesát jeden dolar a on mi rovnou vestoje začal vyplňovat stvrzenku. Z té nepohodlné polohy mu krk malinově naběhl krví. Rozhlédl jsem se. Bílá přepážka se táhla přes celou dvoranu. Za ní se přívětivě zubili, smáli a cosi důvěrně vysvětlovali bílí celní úředníci. Na mé straně přepážky netrpělivě přešlapovali, cvakali zámky kufrů a příjemně vzrušeni zvědavě pokukovali kolem turisticky pestře přiodění cestující. Celou cestu horečně listovali reklamními brožurami, hlučně kuli rozmanité plány, potajmu i docela otevřeně se těšili na nadcházející sladké dny a teď bažili po tom, aby bílou přepážku překonali co nejrychleji — unylí londýnští úředníci a jejich sportovně vyhlížející nevěsty, turínští dělníci se svými ruměnými ženami a četnými dětmi, neomalení oklahomští farmáři ve strakatých košilích přes kalhoty, širokých pumpkách a sandálech naboso, bezvýznamní katoličtí duchovní ze Španělska, finští dřevorubci s delikátně vyhaslými dýmkami v zubech, italské košíkářky, íránští studenti, odboroví funkcionáři ze Zambie...

Celník mi podal stvrzenku a odpočítal osmadvacet centů zpátky.

„A formality máte za sebou. Doufám, že jsem vás příliš nezdržel. Přeji vám příjemný pobyt.“

Poděkoval jsem a chopil se svého kufru.

Celník sklonil hladkou usměvavou tvář ke straně a naposledy na mě pohlédl.

„Tímhle turniketem bych prosil. Na shledanou a dovolte mi popřát vám ještě jednou příjemný pobyt.“

Vyšel jsem na náměstí hned za párkem Italů se čtyřmi dětmi a dvěma automatickými nosiči.

Slunce stálo vysoko nad šedivými horami. Na náměstí bylo všechno lesklé, jasné a barevné. Dokonce trochu moc jasné a barevné, jak už to v lázeňských městech bývá. Lesklé červené a oranžové autobusy, u nichž se tísní turisté. Lesklá, jako naleštěná zeleň parků s bílými, modrými, žlutými a zlatými pavilóny, stánky a kiosky. Zrcadlově hladké vodorovné, svislé i šikmé plochy, rozhazující na všechny strany oslnivě žhnoucí odlesky. Hladké matové mírně pružící šestiúhelníky — rudé, černé, šedé — pod nohama a pod koly jemně tlumily i sebemenší náznak hluku... Postavil jsem kufr na zem a nasadil si tmavé brýle.

Šlo zřejmě o nejslunečnější ze všech slunečných měst, která jsem kdy navštívil. To nemuselo být. Býval bych se cítil mnohem lépe, kdyby bylo špinavé a ublácené, tenhle pavilón by mohl být fádně šedivý a ze šedého vlhkého betonu stěn by se na mě mohla šklebit nějaká sprosťárna. Taková ta utahaná a nesmyslná, zrozená z nudy. V takovém případě by se mi určitě chtělo pustit se do práce hned. Rozhodně bych se do ní jen hnal, protože tahle atmosféra člověka okamžitě popíchne, ba přinutí k nějaké činnosti... Marná sláva, na to, že i bída může být majetná, se zvyká těžko... To proto postrádám obvyklý zápal pro věc a do ničeho se nehrnu; o to víc se mi chce usednout do jednoho z autobusů, třeba do toho červenomodrého, vyrazit na pláž, zaplavat si v potápěčské výzbroji, zapinkat si s místní omladinou nebo najít Peka, lehnout si s ním někde ve stinné místnosti na podlahu a zavzpomínat na všechno dobré, co nás potkalo — on by se mě mohl poptat na Bykova, na Transpluta, na nové lodě, ve kterých už se já sám moc nevyznám, ale přece jen o poznání lépe než on, a taky by se mohl zmínit o vzpouře a pochlubit se svými šrámy a svým společenským postavením... Bylo by pro mě moc a moc výhodné, kdyby se ukázalo, že Pek se dopracoval slušného společenského postavení. Báječné by bylo, kdybych například zjistil, že se z něj stal zdejší primátor...

Zvolna se ke mně přiblížil snědý plný pán v kulaté, šikmo posazené bílé čepičce a bílém obleku. Čapka měla průhledný zelený štítek a zelenou pentli, na níž bylo napsáno: „Vítáme vás!“ V lalůčku levého ucha se blýskala klipsová náušnice s miniaturním přijímačem.

„Doufám, že jste měl příjemnou cestu,“ oslovil mě ten pán.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem.

„Buďte u nás vítán. Jmenuji se Amadeus.“

„Těší mě, já jsem Ivan,“ představil jsem se také.

Lehce jsme se jeden druhému uklonili a zadívali se na autobusy, do kterých už se rozsazovali rekreanti... Vesele halasili a teplý větřík od nich po náměstí hnal nedopalky a zmačkané papírky od bonbónů. Na Amadeův obličej dopadl zelený stín štítku.

„Rekreanti,“ poznamenal můj společník. „Bezstarostná hlučná chasa. Teď je rozvezou po hotelích a všichni se okamžitě vrhnou na pláž.“

„Takovou vyjížďku na vodních lyžích bych si taky nechal líbit,“ připojil jsem se.

„Skutečně? To bych do vás nikdy neřekl. Na turistu v žádném případě nevypadáte.“

„V pořádku,“ uklidnil jsem ho. „Já jsem k vám přijel za prací.“

„Za prací? Vlastně máte pravdu, i kvůli něčemu takovému občas někdo přijede. Před dvěma lety tu byl Jonathan Kreis, maloval tu obraz.“ Zasmál se. „Pak ho v Římě ztřískal nějaký papežský nuncius, jméno už si nepamatuju.“

„Kvůli tomu obrazu?“

„Ne, to sotva. Nakonec nic nenamaloval. Dnem i nocí trčel v herně... Nedal byste si něco k pití?“

„Proč ne,“ souhlasil jsem. „Co mi poradíte?“

„Radit je mou příjemnou povinností,“ opáčil galantně Amadeus.

Oba jsme se zároveň sehnuli a sáhli po držadle kufru.

„Ale co vás nemá, já si to vezmu sám...“

„Nene,“ namítl Amadeus. „Vy jste tu host a já hostitel... Pojďme tamhle do baru, teď tam bude prázdno.“

Vešli jsme do dveří pod modrým plátěným přístřeškem. Amadeus mě posadil ke stolku, postavil kufr na volnou židli a šel k barovému pultu. Bylo tu příjemně chladno, tiše cvrčel klimatizátor. Amadeus se vrátil s plným podnosem. Stály na něm dvě vysoké sklenice a ploché mělké talíře se zlatavými kousky másla.

„Není to nijak silné, zato opravdu dobře vychlazené,“ upozornil mě Amadeus.

„Já po ránu taky nemám rád silné nápoje.“

Zvedl jsem sklenici a usrkl. Bylo to dobré.

„Nejlepší je každý doušek zajíst,“ poradil mi můj společník. „Pěkně doušek — máslo, doušek — máslo. Takhle...“

Kousky másla příjemně tály na jazyku. Podle mého názoru by se to bývalo docela dobře obešlo i bez nich. Chvíli jsme zpod přístřešku mlčky vyhlíželi na náměstí. Tiše předoucí autobusy jeden po druhém šustivě odjížděly do vzrostlých alejí. Připadaly mi poněkud neohrabané, ale v té neohrabanosti zároveň nechyběla jistá zvláštní vznešenost.

„Je tam ovšem dost hlučno,“ řekl Amadeus. „Báječné bungalovy, mnoho žen pro každé gusto, moře hned u ruky, ale žádné soukromí. Mám takový pocit, že by vám to nevyhovovalo.“

„Máte pravdu,“ přisvědčil jsem. „Hluk by mi vadil. A pak, Amadee, já nemám rekreanty rád. Nemůžu vystát, když všichni kolem mě poctivě a snaživě jásají.“

Amadeus přikývl a opatrně si vložil do úst další skrojek másla. Pozoroval jsem, jak žvýká. V soustředěném rytmu jeho spodní čelisti jsem tušil kus určité profesionality. Polkl a řekl:

„Kdepak, syntetika se nikdy nevyrovná přírodnímu produktu. To je totiž zcela jiná chuťová škála.“ Zahýbal rty, tichounce mlaskl a pokračoval. „Uprostřed města stojí dva přepychové hotely, ale jak to tak vidím...“

„Hotel by taky nebylo to pravé,“ přerušil jsem ho. „Bydlení v hotelu přináší spoustu povinností. A ještě jsem neslyšel, že by někdo dokázal napsat něco kloudného v hotelu.“

„V tomto ohledu bych s vámi tak docela nesouhlasil,“ namítl Amadeus a kritickým pohledem zhodnotil zbylý kousek másla. „Kdysi jsem četl jednu knížku a tam se psalo, že vznikla v hotelu Florida.“

„Aha,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Ale vaše město přece nikdo neostřeluje z děl...“

„Z děl? To jistě ne. Každopádně to tu není pravidlem.“

„To jsem si mohl myslet. Jenže ono už je prokázáno, že dobrá věc se dá napsat jedině v ostřelovaném hotelu.“

Můj společník si poslední kousek másla nakonec přece jen vzal.

„Něco takového by asi šlo těžko,“ soudil zamyšleně. „Dneska se takové dělo strašně špatně shání. A byl by to drahý špás — hotel by přišel o svou klientelu.“

„Hotel Florida svého času taky přišel o veškerou klientelu. Hemingway tam žil sám.“

„Kdo?“

„Hemingway.“

„Aha... Ale to už je dlouho, že, to bylo snad někdy za fašistů. Časy se ovšem změnily, Ivane.“

„Ano,“ připustil jsem. „V naší době už nemá smysl psát o hotelích.“

„No dobře, čert vzal hotely,“ mávl rukou Amadeus. „Já už vím, co byste potřeboval. Vy byste potřeboval penzión.“ Vytáhl z kapsy notes. „Sdělte mi vaše podmínky, pokusíme se vybrat pro vás něco šikovného.“

„Penzión?“ zamyslel jsem se. „To nevím. Nějak se mi to nezdá, Amadee. Pochopte — prostě se nechci seznamovat s lidmi, se kterými se seznamovat nechci. To za prvé. A za druhé: Kdo dnes bydlí v soukromých penziónech? Taky rekreanti, jenže ti, kteří nemají na samostatnou vilku či chatu. A ti taky poctivě a snaživě jásají. Pořádají pikniky a noční dýchánky při kytaře. Kromě toho se zmocní každého, koho mají na dosah, a nutí ho do soutěží o nejdelší polibek. No a nakonec jsou to všechno zahraniční turisté. Kdežto mě zajímá vaše město, Amadee, vaše země. Vaši lidé. Já vám řeknu, co bych si představoval. Potřeboval bych útulný domek se zahrádkou. V rozumné vzdálenosti od středu města. Tichou rodinu s hospodyní. Za mimořádně žádoucí bych považoval mladou dcerku. Chápete?“

Amadeus se chopil prázdných sklenic, zaběhl s nimi k pultu a přinesl plné. Teď byla v nádobách čirá tekutina a na talířcích mnohapatrové jednohubky mikroskopických rozměrů.

„O jednom takovém útulném domku bych věděl,“ prohlásil Amadeus. „Vdově je pětačtyřicet, dceři dvacet, synkovi jedenáct. Dopijem a jedem. Myslím, že se vám to bude zamlouvat. Cena je přiměřená zvyklostem, i když to samozřejmě bude o něco dražší než v penziónu. Jste tu nadlouho?“

„Na měsíc.“

„Propánakrále! Jen na měsíc?“

„Ještě nevím, jak mi půjde práce od ruky. Možná se tu zdržím déle.“

„Zdržte se rozhodně,“ pronesl důrazně Amadeus. „Vidím, že vůbec nemáte představu, kam jste to vlastně přijel. Vy zkrátka nevíte, jak je tady u nás ohromně. Tady nemusíte přemýšlet absolutně o ničem.“

Dopili jsme, zvedli se a vyrazili pres náměstí zalité horkým sluncem k parkovišti. Amadeus, který si to čile, trochu kolébavě vykračoval po mém boku, si posunul zelený štítek, hluboko do čela a nedbale mával kufrem. Z celnice se vyrojila další várka turistů.

„Můžu vám něco naprosto upřímně říct?“ zeptal se najednou,

„Můžete,“ řekl jsem. Co jiného taky odpovědět? Už jsem na světě čtyřicet let, ale ještě jsem se nenaučil, jak se téhle nepříjemné otázce zdvořile vyhnout.

„Tady nic nenapíšete. U nás se píše těžko.“

„Něco napsat je vždycky těžké,“ namítl jsem. „Stejně je dobře, že nejsem spisovatel.“

„Rád vám věřím. Ale v takovém případě je to u nás prostě nemožné. Přinejmenším pro cizince.“

„Vy mě děsíte.“

„Žádné strachy. Tady u nás se vám ani nebude chtít něco dělat. Prostě u toho nevydržíte. Přijde vám líto, že byste tu měl jen sedět a mlátit do stroje. Víte vůbec, co je to radost ze života?“

„Inu, jak bych to...“

„Nevíte nic, Ivane. Zatím o tom nemáte ani ponětí. Vás cesta dvanácti kruhy ráje teprve čeká. Je to sice k smíchu, ale já vám závidím...“

Došli jsme k dlouhému kabrioletu. Amadeus hodil kufr na zadní sedadlo a pohostinně přede mnou otevřel dvířka.

„Prosím!“

„Chcete říct, že vy už takovou cestu máte za sebou?“ zeptal jsem se, když jsem lezl do vozu.

Posadil se za volant a nastartoval.

„Co máte na mysli?“

„No těch dvanáct kruhů ráje.“

„Já jsem si svůj znejmilejší vybral už dávno, Ivane,“ odtušil Amadeus. Auto se nehlučně rozběhlo po náměstí. „Ty ostatní pro mě léta neexistují. Bohužel. Je to něco jako stáří. Se všemi jeho privilegii a nedostatky.“

Otevřený automobil prolétl parkem a uháněl stinnou ulicí. Se zájmem jsem se rozhlížel kolem, ale nic jsem nepoznával. Byl to hloupý nápad — myslet si, že tu něco poznám. Vysazovali nás tenkrát v noci, lilo jako z konve, po přístavních hrázích stálo sedm tisíc vojáků a sledovalo dohořívající řadovou loď. Město jsme neviděli, jen mokrou černou prázdnotu, mihotající rudými záblesky. Všechno tam bouchalo, praskalo a nesnesitelně skřípělo. „Vyřežou nás všechny jako králíky,“ utrousil Robert a já ho okamžitě hnal zpátky na ponton, vyložit obrněný transportér. Fošny se prolomily, transportér spadl do moře, a když Pek Roberta vytáhl, ten ke mně — celý promodralý chladem — přistoupil a zadrkotal: „Dyť jsem vám říkal, že je hrozná tma...“

Amadeus najednou prohodil:

„Jako kluk jsem žil nedaleko přístavu, chodili jsme sem do města mlátit fabrické. Dost jich tenkrát mívalo boxery a někdo mi tu přerazil nos. Půl života jsem prochodil s takovou křivou skobou, až loni jsem si to nechal dát dohromady... V mládí jsem se moc rád pral. Měl jsem u sebe pořád kus olověné trubky, jednou jsem si za to dokonce půl roku odseděl, ale nepomohlo to.“

Ušklíbl se a umlkl. Chvilku jsem počkal a poznamenal jsem:

„Pořádnou olověnou trubku dneska neseženete. Teď jsou v módě gumové pendreky, co se pod rukou kupují od policajtů.“

„Máte pravdu,“ souhlasil živě Amadeus. „Nebo se koupí malá činka, jedna koule se uřízne a je to. Jenom ty správné kluky už dneska nenajdete. A taky vás za takovou věc hned vypakujou...“

„To ano,“ připustil jsem. „Poslyšte, a čím ještě jste se v mládí zabýval?“

„A vy?“
[1] [2]