Kapitola devátá

„Řekni mu,“ obrátil se El k plešounovi, „ať si sežene sleg a nevotravuje. Ať si někde splaší Bubu...“

„Kruci, zavři klapačku, Ele!“ okřikl ho plešoun dopáleně. „Vůbec ho neposlouchejte...“

Jakmile jsem zaslechl Bubovo jméno, uvelebil jsem se u pultu pohodlněji a nalil si další sklenici.

„A copak to má být, ten sleg?“ zeptal jsem se. „Nějaká tajná neřest?“

„Tajná! Hehehe!“ rozeřval se ohavným basem El.

Plešoun se taky zasmál.

„U nás nic tajného neexistuje,“ vysvětlil mi. „Jakýpak tajnosti, když od patnáctí každej chlastá. To ty blbci intlové pořád strašej s nějakýma tajnostma... Vosumadvacátýho chtěj zase uspořádat nějaký události, přej si vyvezli za město minomety, aby si je tam někde schovali, jako malý děti, na mou duši! No nemám pravdu, Ele?“

„Hele, řekni mu,“ vedl si dál svou vobyčejnej kluk El, „ať táhne do hajzlu, to mu řekni. A nezastávej se ho. Pěkně mu poraď, ať jde za Bubou do Oázy, a jsme s ním vyřízený.“

Vyhodil přes pult mou náprsní tašku a vyplněný blanket. Dopil jsem whisky a plešoun mi vážným hlasem řekl:

„Je to samosebou vaše věc, ale pokud vám můžu radit, tak vod těchhle věcí radši dál. Možná u toho nakonec skončíme všichni, ale čím pozdějc, tím líp. Já vám to ani nedokážu vysvětlit, já jen cejtím, že je to jako do hrobu: Nikdy není pozdě a dycky je brzy.“

„Děkuji vám,“ řekl jsem.

„Hele, von eště děkuje!“ rozřehtal se znovu El. „No viděls to někdy — von nakonec poděkuje!“

„Tří ruble jsme si strhli,“ upozornil mě plešoun. „A tu přihlášku roztrhejte. Nebo ne, radši ji roztrhám sám. Eště se vám, nedej bože, něco stane a hned máme na krku policii.“

„Upřímně řečeno nechápu, že vám to vaše doupě nezavřou,“ řekl jsem a zastrčil tašku do kapsy saka.

„My jsme naprosto počestnej podnik,“ řekl plešoun. „Kdo nechce, ten sem nemusí. A když se někomu něco stane, může si za to sám.“

„Narkomany taky nikdo k ničemu nenutí,“ namítl jsem.

„Vy jste tomu dal! Narkotika — to je přece kšeft, v tom lítaj prachy.“

„No dobře, tak na shledanou,“ rozloučil jsem se. „A díky, hoši. Kde že mám hledat toho Bubu?“

„V Oáze,“ zavrčel El. „To je kavárna. A pakuj se vocuď.“

„Jste velice zdvořilý, příteli,“ řekl jsem, „až to jednoho bere za srdce.“

„Jen se pakuj, pakuj se, intle smradlavá,“ pobídl mě El ještě jednou.

„Klid, milánku, hezky klidně,“ poradil jsem mu. „Aby se ti z toho nenadělaly žaludeční vředy. O žaludek musíš pečovat, nic cennějšího v sobě totiž nemáš. No nemám pravdu?“

El začal pomalu přelézat přes pult, tak jsem raději šel. Znovu mě rozbolelo rameno.

Pršelo, z oblohy padaly velké teplé kapky. Listí na stromech se mokře a vesele lesklo, vonělo to svěžím vzduchem a ozónem.

Zamával jsem na taxík a požádal řidiče, aby mě dovezl do Oázy. Celou ulici brázdily čiperné potůčky dešťové vody a město bylo tak krásné a útulné, že se člověku o opuštěném zatuchlém metru vůbec nechtělo přemýšlet.

Lilo jako z konve, takže jsem od taxíku ke dveřím Oázy přeběhl co nejrychleji a vtrhl dovnitř jako velká voda. Lidí tu bylo poměrně dost, skoro všichni jedli, dokonce i barman za svým pultem usrkoval polévku z talíře vmáčknutého mezi láhve a šejkry. Ti, co už byli po jídle, kouřili a skrz velké okno zkrápěné deštěm nepřítomně zíral na ulici. Přistoupil jsem k pultu a zeptal se, jestli je tu Buba. Barman položil lžíci, rozhlédl se po sále a utrousil:

„Řek bych, že tu zatím nebyl. Zatím se najezte, však on přijde.“

„Kdy asi?“

„Tak za dvacet minut, za půl hodinky.“

„Aha,“ řekl jsem. „To se skutečně nejdřív naobědvám a pak byste mi ho ukázal.“

„Dobrý,“ broukl barman a vrátil se ke své polévce.

Vzal jsem si podnos, nabral si něco k obědu a posadil se k oknu, stranou od ostatních návštěvníků. Potřeboval jsem si ledacos promyslet. Cítil jsem, že teď už mám námětů k úvahám dost a že bych mohl dát dohromady nějaké první závěry. Určité souvislosti tu rozhodně jsou. Krabičky s devonem v koupelně. Houbovitý nos mluvil o devonu a Bubovi (šeptem). Vobyčejnej kluk zase o Bubovi a slegu... Tady je souvislost úplně zřejmá: devon — Buba — sleg. A co víc, snědý svalovec upozorňoval, že devon a všechno kolem je svinstvo všech svinstev, zatímco plešatý slouha sociálního masochismu neviděl rozdíl mezi devonem a hrobem. Zdá se, že to všechno sedí. Tohle by mohla být věc, po které jdem... A pokud je to opravdu tak, udělal Riemayer dobře, že mě poslal k rybákům. Riemayere, oslovil jsem ho v duchu, pročpak jsi mě poslal k rybákům, Riemayere? Proč jsi mi kladl na srdce, abych si nestavěl hlavu a dělal, co mi řeknou...? Tys přece nevěděl, že sem planetonaut, Riemayere? A i kdybys to věděl, musel sis uvědomit, že tam není jen splašený kyber, ale taky kulka a „jeden proti tuctu“. Něco se ti na mně hrubě nelíbilo, Riemayere... V něčem jsem ti překážel. Ale ne, okřikl jsem se v duchu, to snad ne. Prostě jsi asi ke mně nechoval žádnou zvláštní důvěru, Riemayere. Prostě něco podstatného ještě pořád nevím. Například nevím, co je zač ten Oscar, který v lázeňském městě obchoduje s devonem a který je s tebou ve spojení, Riemayere. A před naší rozmluvou ve výtahu ses s Oscarem s největší pravděpodobností setkal. Ne, o tom nechci přemýšlet... On leží jako lazar, já na něj šiju takovéhle věci, a on se nemůže nijak bránit... Najednou jsem v nitru pocítil odporné mrazení. Dobrá, dejme tomu, že tu bandu pochytáme. Ale co se změní? Třaska tu bude dál, ušatý Len dál nebude v noci spát, Vuzi bude přicházet domů namol opilá a celník Peti bude neznámo proč padat po hubě do rozbitého skla... A všichni budou pečovat o „blaho lidu“. Jedny budou častovat slzným plynem, jiné zarážet po uši do země, další proměňovat z opic v něco, co se bude docela dobře moct vydávat za člověka... A pak vyjde třaska z módy a lid dostane jako další vymoženost supertřasku, zatímco místo zabaveného slegu mu někdo podstrčí supersleg... To vše pro blaho lidu. Jásej, Země pitomců, a o ničem nepřemýšlej...!

K vedlejšímu stolku se se svými tácy posadili dva v pláštěnkách. Jeden z nich mi připadal něčím známý. Měl ušlechtilou povýšenou tvář a nebýt tlusté bílé náplasti na tváři, určitě bych ho poznal — alespoň jsem měl ten pocit. Ten druhý byl ruměný muž s velkou pleší a neustále se neklidně ošíval. Mluvili poměrně tiše, ovšem určitě ne proto, že by chtěli něco tajit, a z místa, kde jsem seděl, je bylo výborně slyšet.

„Byl bych rád, abyste mi dobře rozuměl,“ říkal naléhavě ruměný a chvatně polykal svůj řízek. „Já vůbec nejsem proti divadlům a muzeím. Ale dotace na městské divadlo na loňský rok jsme nedočerpali a do muzeí chodí jen turisté...“

„A lupiči obrazů,“ dodal muž s náplastí. „Nechte toho, prosím. Obrazy, které by stály za ukradení, prostě nemáme. Sixtinské madony se zaplaťpánbůh ještě nikdo syntetizovat z pilin nenaučil. Chtěl bych vás ovšem upozornit na to, že šíření kultury se v naší době musí ubírat zcela jinou cestou. Kultura nesmí mezi lid odněkud sestupovat, ale přímo z něj vycházet. Lidové orchestry, zájmové kroužky, masové hry — to je to, co naše publikum potřebuje...“

„Naše publikum potřebuje dobrou okupační armádu,“ mínil muž s náplastí.

„Ale prosím vás, nechte toho, vy přece takhle vůbec neuvažujete... Počet kroužků je zatím trestuhodně nízký, návštěvnost mizivá. Boela si mi včera stěžovala, že na její recitační pásma chodí jeden jediný muž, navíc prokazatelně se zcela jinými záměry... A my přece musíme lidi odlákat od třasky, alkoholu a sexuálních zvráceností. Musíme ducha našeho obyvatelstva povznést...“

Muž s náplastí ho přerušil:

„A co ode mě chcete? Abych dnes podpořil váš návrh proti tomu oslovi, proti našemu veleváženému starostovi? Ale beze všeho! Mně je absolutně všechno jedno. Pokud by vás však zajímal také můj názor na ducha lidu, pak není, můj drahý pane rado! Duch dávno zemřel! Zalkl se břišním tukem. Na vašem místě bych kalkuloval jedině s tímhle a s ničím jiným!“

Ruměný muž se zdál být zdrcen. Chvílí zaraženě mlčel a pak zaúpěl:

„Bože můj, čím se to jen musíme zabývat? Ale na druhé straně přece někdo letí ke hvězdám! Někde se přece budují mezonové reaktory. Někde se rodí nová pedagogika! Proboha, já teprve nedávno pochopil, že my tady u nás nejsme provincie, ale rezervace hlouposti, zabedněností a pornokracie. Představte si, že v našem městě už druhý rok sedí profesor Rubinstein. Sociální psycholog světového jména. A studuje nás jako zvířata... Jeho práce se jmenuje Instinktivní sociologie rozpadajících se ekonomických formací... Člověk ho u nás zajímá jakožto nositel atavistických pudů a mně osobně si stěžoval, jak těžko se mu hledal materiál v zemích, kde je pudová aktivita deformována a potlačena systémem výchovy. Zato nás si nemůže vynachválit! Podle jeho názoru nevyvíjíme jinou než čistě pudovou aktivitu. Cítil jsem se dotčen, ale co jsem mu na to měl namítnout? Vy mi snad rozumíte, jste moudrý člověk, můj přítel; jste taky chladný a racionální, to vím, ale stejně vám nikdy neuvěřím, že by vám všechno všecičko bylo tak dokonale jedno.“

Muž s náplastí si ho blahosklonně změřil a najednou cukl tváří. A já byl doma — měl jsem před sebou individuum, které mě tak obratně polilo světélkující tekutinou na večírku u mecenášů. I ty prevíte! pomyslel jsem si. Zloději zatracená! Tak okupační armády se panáčkovi zachtělo? A duch utonul v sádle, abyste tomu, panstvo, rozuměli. „Nezlobte se, pane rado,“ poznamenal štítivě muž s náplastí. „Já vám opravdu velmi dobře rozumím, a právě proto je mi dokonale jasné, že všechno kolem nás je jen marasmus. Poslední křeč. Předsmrtná euforie.“

Vstal jsem a přiblížil se k jejich stolku.

„Dovolíte?“ oslovil jsem tu dvojici.

Překvapeně na mě vyvalili oči. Posadil jsem se.

„Moc se omlouvám, ale já jsem turista a jsem tu teprve pár dní, kdežto vy jste rozhodně místní, a jak se zdá, máte co do činění s městskou správou... A tak jsem se rozhodl vás obtěžovat. Pořád kolem sebe slyším samé mecenáši, mecenáši, ale co to vlastně je, to mi ještě nikdo pořádně nevysvětlil...“

Muž s náplastí znovu cukl tváří. Jeho oči se rozšířily údivem — taky mě poznal.

„Mecenáši?“ zeptal se ruměný přívětivě. „Anoano, máme tu takovou organizaci barbarů. Je to politováníhodné, ale máme.“ (Přikyvoval jsem a prohlížel si náplast. Můj včerejší známý už se stačil vzpamatovat a s nejblazeovanějším vzezřením, jakého byl schopen, pojídal své želé.) „V podstatě jsou to moderní vandalové. Jiné slovo pro něco takového neexistuje. Tihle lidé se totiž skládají a skupují kradené obrazy, sochy, rukopisy, jiná vrcholná umělecká díla a případně i patenty a ničí je. Uvědomujete si, jak je to odporné? Nalézají jisté patologické uspokojení právě v ničení vzácných artefaktů světové kultury. Scházejí se ve velké, vybraně oblečené společnosti a pomalu, promyšleně, chlípně ničí...“

„Ale ale,“ poznamenal jsem s očima upřenýma na náplast, „takoví lidé by se měli věšet za nohy.“

„Však my je taky pronásledujeme!“ zvolal ruměný rada. „Pronásledujeme přesně v duchu příslušných zákonů. Horší je, že nemůžeme stejně pronásledovat artiky a perše, protože ti vlastně žádný zákon nepřekračují, ovšem pokud jde o mecenáše...“

„Už jste skončil, pane rado?“ informoval se muž s náplastí. Mě ignoroval.

Ruměný se plácl dlaní do čela.

„Ach ano, už musíme jít. Omluvte nás, máme zasedání na radnici.“

„Barmane!“ zavolal kovovým hlasem ten s náplastí. „Zavolejte nám laskavě taxíka!“

„Už jste tu dlouho?“ zajímal se ruměný.

„Druhý den.“

„A... líbí se vám tady?“

„Město je pěkné.“

„Hm, to ano,“ zamumlal.

Odmlčeli jsme se. Muž s náplastí si drze nasadil monokl do oka a vytáhl doutník. „Bolí?“ zeptal jsem se soucitně.

„Co konkrétně máte na mysli?“ odtušil ledově.

„Tvář,“ vysvětlil jsem. „A taky by vás měla bolet játra.“

„Mě nikdy nic nebolí,“ odpověděl a blýskl monoklem.

„Copak vy se znáte?“ podivil se ruměný.

„Trochu,“ řekl jsem. „Měli jsme spolu takovou menší polemiku o umění.“

Barman křikl, že taxík čeká. Muž s náplastí okamžitě vstal.

„Pojďme, pane rado,“ vybídl svého společníka.

Ruměný se na mě provinile pousmál a vstal také. Zamířili k východu. Doprovodil jsem je pohledem a odebral se k pultu.

„Brandy?“ zeptal se barman.

„Uhodl jste,“ přikývl jsem. Třásl jsem se vzteky. „S kým jsem to teď mluvil?“

„Ten holohlavej je radní, co dělá na magistrátě kulturu. A ten s monoklem je městskej pokladník.“

„Tak pokladník,“ opakoval jsem mechanicky. „Svině je to, a ne pokladník.“

„Ale běžte!“ zvolal barman se zájmem.

„Jaképak běžte! Už přišel Buba?“

„Ještě ne. A co máte s tím pokladníkem?“

„Je to svině. A zloděj.“

Barman se zamyslel.

„To je docela dobře možný. Je to vlastně baron, teda bývalej. A zvyky má skutečně svinský. Škoda že jsem nešel k volbám, to bych býval hlasoval proti němu... A co vám udělal?“

„To vám udělal!“ opravil jsem ho. „A já jsem zase udělal jemu. A ještě udělám. Takhle se věci mají.“

Barman nic nepochopil, přikývl a zeptal se: „Dáme si repete?“

„Dáme.“

Nalil mi brandy a oznámil: „No prosím, a Buba je tady.“
[1] [2] [3]