Kapitola třetí
[1] [2]Kapitola třetí
Hotel Olympik byl krásný čtrnáctipatrový dům. Polovinu prostranství před ním zabíralo parkoviště plné aut, uprostřed náměstí stál v úhledných květinových záhonech pomník, znázorňující muže s hrdě vztyčenou hlavou. Když jsem monument obcházel, zjistil jsem, že toho muže znám. Nechápavě jsem zůstal stát a zadíval se na sochu bedlivěji. Nebylo pochyb — na náměstí před hotelem Olympik stál v legračních staromódních šatech, opřen o nepochopitelný přístroj, který jsem původně považoval za pokračování abstraktně pojatého piedestalu, s přezíravě přimhouřenýma očima zahleděnýma do nekonečna Vladimir Sergejevič Jurkovskij. Do podstavce sochař vytesal zlacený nápis: „Vladimir Jurkovskij, 5. prosince, rok Vah.“
Nevěřil jsem svým očím, protože něco takového jsem považoval za zhola nemožné. Jurkovským se pomníky nestavějí. Dokud jsou Jurkovští naživu, bývají jmenováni do více či méně odpovědných funkcí, při různých jubileích jsou zahrnováni poctami a stávají se akademiky. Dostávají vyznamenání a mezinárodní ceny. Když však nakonec zemřou — nebo zahynou —, píší se o nich sice knihy, často se z jejich díla cituje, na jejich odkaz se odvolává kdekdo, ovšem čím dál tím méně, aby se na ně po čase dočista zapomnělo. Z paměti odcházejí a zůstávají jen v knihách. Vladimir Sergejevič byl generál vědy a skvělý člověk. Jenže všem generálům a všem skvělým lidem se pomníky stejně postavit nedají, tím spíš v zemi, se kterou nikdy neměli nic společného, nebo ve městě, kde nikdy nebyli, a pokud ano, pak tudy jen projížděli... A v tom jejich roce Vah Jurkovskij ještě ani žádným generálem nebyl. V březnu společně s Daugem dokončoval průzkum Amorfní skvrny na Uranu, jedna pumosonda nám explodovala přímo v pracovní sekci kosmické lodi, všichni zúčastnění z toho měli pěknou polízanici, a když jsme se v září vrátili na Planetu, Jurkovskij si přivážel modrý lišej, který se mu rozlezl po celém těle, a vztekle tvrdil, že teď se dosyta vyplave a vyválí někde na pláži a pak si sedne k projektům nové pumosondy, protože ta stará stála za hovno... Pohlédl jsem na budovu hotelu. Nezbylo mi než se domnívat, že život města je v jakési tajemné a neobyčejně intenzívní závislosti na Amorfní skvrně na Uranu. Nebo byl... Jurkovskij se povýšeně usmíval. Socha byla přísně vzato opravdu vydařená, nepochopil jsem jedině, o co se to Jurkovskij opírá. Pumosondě se ten aparát příliš nepodobal...
Vtom mi cosi zasyčelo vedle ucha. Otočil jsem se a bezděky ucukl. Vedle mě s očima tupě upřenýma na podstavec stál dlouhý hubený muž, od hlavy až k patě navlečený do jakéhosi šedivého šupinatého krunýře a s neohrabanou hranatou přílbou na hlavě. Mužovu tvář zakrývala děrovaná skleněná deska. Z otvorů se přesně v rytmu dechu draly pramínky kouře. Uštvaná tvář za průhledným štítem zbrocená potem se co chvíli nervně zachvívala. Zpočátku jsem ho měl za Přistěhovalce, potom jsem si řekl, že by to mohl být rekreant, kterému doktoři předepsali nějakou zvláštní proceduru, a teprve pak mě napadlo, že to bude artik.
„Promiňte, prosím,“ oslovil jsem ho. „Nemohl byste mi říct, co je to za pomník?“
Mokrá tvář se znetvořila nadobro.
„Cože?“ ozvalo se dutě zpod přílby.
Nahnul jsem se k němu.
„Ptám se, co je to za pomník.“
Muž opět vytřeštil oči na piedestal. Dým proudící z průduchů zhoustl a něco znovu zvučně zasyčelo.
„Vladimir Jurkovskij,“ přečetl. „Pátýho prosince, rok Vah... Aha... Prosinec... Nó... To bude nějakej Němec...“
„A kdo tu ten pomník nechal postavit?“
„Jak to mám vědět?“ řekl muž. „To tu nestojí... A k čemu byste to potřeboval?“
„Je to jeden můj známý,“ vysvětlil jsem mu.
„Tak co se ptáte mě? Zeptejte se jeho.“
„Už umřel.“
„A jo... Třeba je tady pochovanej, né?“
„Ne. Byl pohřben daleko odsud.“
„A kde?“
„Daleko...! Prosím vás a co je ta věc, o kterou se opírá?“
„Jaká věc? Myslíte tu eruli?“
„Jak prosím?“
„No erule! Elektronická ruleta.“ Očí mi údivem div nevypadly z důlků.
„A proč, prosím vás, zrovna ruleta?“
„Jak to myslíte?“
„No na tom pomníku.“
„Nevím,“ řekl ten muž po chvilce přemýšlení. „Nevynalez ji náhodou ten váš kámoš?“
„To sotva,“ mínil jsem pochybovačně. „Pracoval ve zcela jiné oblasti.“
„A v jaký?“
„Byl to planetolog a planetonaut.“
„A jó... Ale pokud taky vynalez eruli, tak je dobrej. Moc užitečná věc. To bych si měl pamatovat — Jurkovskij Vladimir. Vida — Němec, ale hlavička votevřená...“
„Nechce se mi věřit, že by vynalezl něco takového,“ řekl jsem. „Ještě jednou vám říkám, že to byl planetonaut.“
Muž nevycházel z údivu.
„Tak proč u ní stojí, když ji nevynalez, co vy na to?“
„Tomu právě nerozumím,“ přiznal jsem se. „Moc mě to překvapilo.“
„Kecáš!“ prohlásil muž nečekaně. „Kecáš a ani pořádně nevíš proč. Vod rána takhle nacamranej... Alkoholiku jeden!“ Otočil se a za pronikavého sykotu a hlučného šoupání podrážek se na svých vyzáblých nohou odporoučel pryč.
Pokrčil jsem rameny, věnoval poslední letmý pohled Vladimiru Sergejevičovi a zamířil jsem přes prostorné náměstí rozměrů menšího letiště k hotelu.
Obrovský vrátný přede mnou odvalil dveře a zahřměl: „Račte dál!“ Zůstal jsem stát.
„Nebyl byste tak laskav a nemohl mi říct, co je to za pomník?“ a ukázal jsem na sochu.
Vrátný se přes mou hlavu zadíval na náměstí a zatvářil se zmateně.
„Copak... ono to tam není napsáno?“
„To ano,“ řekl jsem. „Já bych jenom rád věděl, kdo a proč ho tu nechal postavit.“
Vrátný přešlápl.
„Je mi nesmírně líto,“ zadrmolil provinile, „ale na tuhle otázku vám odpovědět nemohu. Už tu stojí dávno, kdežto já tu dělám teprve pár měsíců... Nerad bych vás mystifikoval... Snad kdybyste se zeptal recepčního...“
Povzdechl jsem si.
„To nic, nelamte si s tím hlavu. Je tu někde telefon?“
„Doprava prosím!“ zvolal portýr radostně.
Recepční už se ke mně chtěl rozběhnout, ale já jen zamítavě zavrtěl hlavou, sáhl jsem po sluchátku a vytočil Riemayerovo číslo. Tentokrát bylo obsazeno. Vstoupil jsem do výtahu a vyjel do devátého patra.
Tělnatý Riemayer s nezvykle odulou tváří mě uvítal v županu, zpod něhož vyčuhovaly kalhoty a polobotky. V pokoji páchl nevyvětraný tabákový dým, popelník na stole byl plný nedopalků. Jinak v pokoji panoval katastrofální zmatek. Jedno křeslo převrácené, na pohovce se povalovala zmuchlaná zjevně ženská blůza, na okně a pod stolem se leskly baterie prázdných lahví.
„Co pro vás mohu udělat?“ otázal se nepřívětivě s pohledem zabodnutým do mé brady. Patrně zrovna vyšel z koupelny — řídké dlouhé vlasy na jeho protáhlé lebce se vlhce třpytily.
Mlčky jsem mu podal svou vizitku. Riemayer si ji pozorně přečetl, pomalu ji zastrčil do kapsy županu a s očima dál upřenýma na mou bradu řekl: „Posaďte se.“ Tak jsem se posadil.
„To je ale smůla,“ řekl mi. „Mám strašně práce, už mi na vás nezbývá ani chvilka času.“
„Volal jsem vás dnes několikrát,“ nedal jsem se jen tak odbýt.
„Zrovna jsem se vrátil... Jak se jmenujete?“
„Ivan.“
„A příjmení?“
„Žilin.“
„Tak poslouchejte, Žiline... Zkrátka a dobře se teď musím obléct a jít zase pryč...“ Odmlčel se a promnul si dlaněmi povislé tváře. „A pak — přísně vzato — ani není o čem mluvit... Ačkoli, pokud máte chuť, přijďte zítra v poledne. A ještě něco, nechte mi tu vaši adresu a telefon, můžete to napsat rovnou tamhle na stůl...“ Svlékl si župan a odtáhl ho po podlaze za sebou do sousední místnosti. „Zatím si prohlédněte město. Je to hnusná díra... Ale stejně se do toho musíme pustit. I když už se mi tu ze všeho zvedá žaludek...“ Vrátil se a utahoval si kravatu. Ruce se mu třásly, kůže v obličeji se scvrkla a zešedla. Najednou jsem se přistihl při myšlence, že v toho člověka nemám důvěru — dívat se na něj bylo stejně nepříjemné, jako když v nemocnici spatříte zanedbaného pacienta.
„Vypadáte mizerně,“ neudržel jsem se. „Moc jste se změnil.“
Riemayer se mi poprvé podíval do očí.
„A jak vy můžete vědět, jak jsem vypadal dřív?“
„Taky se znám s Mariou, kdysi jsem vás tam viděl... Moc kouříte, Riemayere, tabák se dnes napouští všelijakým svinstvem.“
„Tabák?! Prosím vás, taková pitomost!“ vybuchl s nečekaným podrážděním. „Tady je svinstvem prosáklé všechno... Ale jinak máte pravdu, asi bych toho měl nechat.“ Nespěchavě si natáhl sako. „Měl bych toho nechat...,“ opakoval ještě jednou. „Vlastně jsem ani neměl začínat.“
„Jak jde práce?“
„Už jsem zažil i horší časy. Tohle je ovšem vzácně strhující činnost.“ Jeho obličej opanovala podivně nevlídná grimasa. „Tak já běžím. Čeká na mě jeden člověk, už jsem se dost zdržel. Takže buď za hodinu, nebo zítra v poledne.“
Lehce mi pokynul a odešel.
Zaznamenal jsem do seznamu na telefonním stolku adresu a telefon, a když mi noha uvízla v té závěji lahví, pomyslel jsem si, že Riemayerova činnost tady musela být opravdu velice strhující. Zavolal jsem do recepce a požádal, aby do Riemayerova pokoje poslali uklízečku. Svrchovaně zdvořilý hlas mě jemně upozornil, že pán, který žije v tomto apartmá, kategoricky zakázal jakýkoli pohyb personálu po místnostech v době jeho nepřítomnosti a tento zákaz právě teď, těsně před odchodem z budovy znovu zdůraznil. „Aha,“ řekl jsem a zavěsil. Nějak se mi to nechtělo líbit. Sám takové pokyny nikdy nevydávám a nikdy nic před nikým netajím a neschovávám, dokonce ani vlastní zápisník. Vytvářet zbytečná zdání je hloupé, to už je lepší míň pít. Zvedl jsem převrácené křeslo a rozhodl se trpělivě čekat, snaže se zároveň potlačit v sobě pocit nespokojenosti a zklamání.
Dlouho jsem čekat nemusel. Zhruba za pět minut se dveře pootevřely a do pokoje se prosunula roztomilá dívčí tlamička.
„Hele!“ oslovila mě mírně ochraptělým hlasem tlamička. „Je doma Riemayer?“
„Riemayer tu není,“ hlásil jsem jí, „ale klidně pojďte dál.“
Zpytavě si mě prohlédla a na okamžik zaváhala. Zřejmě se sem původně vůbec nechystala, jen šla kolem a nakoukla dovnitř.
„Jen račte,“ vybídl jsem ji ještě jednou. „Sám se tu nudím.“
Vstoupila lehkým roztančeným krokem, založila si ruce v bok a zastavila přímo přede mnou. Zadíval jsem se na malý zvednutý nosík pod rozčepýřeným klukovským účesem. Rezavé vlasy, křiklavě červené kalhoty a přes ně volná vajíčkově žlutá halena. Atraktivní žena. A dosti příjemná. Mohlo jí být tak pětadvacet.
„Čekáte?“ zeptala se.
Oči se jí leskly, voněla vínem, tabákem a parfémy.
„Čekám,“ přisvědčil jsem. „Posaďte se a můžeme čekat spolu.“
Praštila sebou na pohovku proti mně a nohy nedbale vyhodila na telefonní stolek.
„Neměl byste volný cigárko pro pracující ženskou?“ zeptala se nenuceně. „Už dobrejch pět hodin jsem nekouřila.“
„Jsem nekuřák... Nemám zavolat do recepce, aby vám krabičku přinesli?“
„Božíčku, zase smutňák... Nechte ten telefon na pokoji, nebo se sem znovu přižene ta hrozná baba... Prohrabte popelník, snad se tam najde nějakej slušnější vajgl.“
Dlouhých špačků bylo v popelníku dost.
„Jsou všechny od rtěnky,“ upozornil jsem ji.
„Neva, to je totiž moje rtěnka. Jak se jmenujete?“
„Ivan.“
Cvakla zapalovačem a zapálila si.
„Já jsem zase Ilina. Cizinec? Vy cizinci na všechno jdete nějak zeširoka. Co tu děláte?“
„Čekám na Riemayera.“
„To vidím! Ale proč jste se sem k nám přiharcoval? Utíkáte před starou?“
„Nejsem ženatý,“ podotkl jsem skromně. „Chci tu napsat knížku.“
„Knížku? Ten Riemayer má ale známý... Tak von si přijede napsat knihu. Problémy s určováním pohlaví impotentních sportovců. A jakpak jste na tom s pohlavníma záležitostem vy?“
„V mém případě o žádný problém nejde,“ konstatoval jsem ještě skromněji. „Čím se můžete pochlubit vy, když už jsme u toho?“
Nohy stolek opustily.
„Nono... Vopatrně, šéfe, tohle není žádná Paříž. A nechte se nejdřív slušně vostříhat. Helemese na něj, sedí si tu jako perš...“
„Jako kdo?“ byl jsem velice trpělivý, vždyť jsem tu měl čekat ještě nejméně tři čtvrtě hodiny.
„Jako perš... To tady choděj takový...“ a rukama učinila pár neurčitých pohybů kolem uší.
„Nemám představu,“ přiznal jsem se. „Nejsem tu dlouho. Já zatím nemám představu vůbec o ničem. Ale vyprávějte, jistě to bude zajímavé.“
„Tak to ne. Já neřeknu nic. My nemáme ve zvyku zbytečně žvanit. Vod takovejch jako já se toho moc nečeká — podej, ukliď, ceň zoubky a jazyk drž za nima. Víš ty vůbec, co je to profesionální tajemství?“
„To bych věděl,“ připustil jsem. „Ale koho myslíte tím „my“? Lékaře?“
Bůhvíproč jí to bylo ohromně k smíchu.
„Jako doktory? No to se ti povedlo ...,“ chechtala se. „Začínáš se mi líbit, frajere... U nás v Kanceláři máme taky jednoho takovýho. Ten jak něco plácne, tak se všichni válej. Když obsluhujeme rybáky, pošlou vždycky jeho, rybáci maj legraci rádi.“
„Kdo by neměl rád legraci?“ mínil jsem s porozuměním.
„No tak to zase ne. Třeba intlové ho vyhnali. Prej děte s tím blbcem do hajzlu. Nebo těhotný chlapi...“
„Kdo?!“
„No smutňáci. Člověče, ty snad vůbec nic nechápeš. Kde ses tu vzal?“
„Přijel jsem z Vídně,“ řekl jsem.
„A co má bejt? Vy snad ve Vídni nemáte smutňáky?“
„Vy si ani neumíte představit, co všechno se ve Vídni nenajde, když se hledá.“
„Ovšem takový nepravidelný schůze tam určitě nemáte.“
„To nemáme,“ potvrdil jsem. „My máme všechny schůze pravidelné. Jako autobusová linka.“
Výborně se bavila.
„A co servírky, servírky máte?“
„Servírky máme. Tu a tam se dá narazit na skutečně výstavní exemplář. Vy jste servírka?“
Náhle se vymrštila.
„Takhle by to nešlo!“ vykřikla. „Dneska už těch smutňáků bylo dost. A ty si teďka se mnou cvakneš na přátelství, až se z tebe bude kouřit...“ Začala přehrabovat láhve pod oknem. „Všechny jsou prázdný, mrchy... Nejsi ty nakonec abstinent? A hele, tady je trocha vermutu... Dáš si vermut? Nebo mám vobjednat whisky?“
„Začneme vermutem,“ řekl jsem.
Bouchla lahví o stůl a přinesla dvě sklenice, co stály na okně.
„Musím to umejt, počkej chvilku, naházeli tam nějakej svinčík...“ Odešla do koupelny a mluvila odtamtud dál: „Kdyby se ukázalo, že jsi eště ke všemu abstinent, tak to teda nevím, co bych s tebou provedla... Má v tý koupelně pěknou hospodu, to se mi líbí... A kde ses ubytoval ty, taky tady?“
„Ne, ve městě,“ řekl jsem. „Na Druhé předměstské.“
Vrátila se s čistými sklenicemi.
„Dáš si to s vodou nebo neředěný?“
„Spíš bez vody.“
„Všichni cizinci pijou neředěný. Jen u nás to každej míchá s vodou.“ Sedla si na opěradlo mého křesla a objala mě kolem ramen. Silně z ní táhl alkohol.
„Tak na to tykání...“
Napili jsme se a políbili. Bez jakéhokoli požitku. Její ústa se ztrácela pod silnou vrstvou rtěnky, víčka měla ztěžklá únavou a nevyspáním. Postavila sklenici na stolek, vydolovala ještě jeden nedopalek a vrátila se na pohovku.
„Kde může bejt ten Riemayer? Jak dlouho si myslí, že tu na něj budem čekat? Znáš ho dlouho?“