Kapitola desátá (1)
[1] [2] [3]Kapitola desátá
Stál u dveří a rozhlížel se s takovým výrazem ve tváři, jako by marně pátral v mysli, kam to vlastně přišel a co tu chce. Sám sobě už se téměř nepodobal, ale já ho přesto okamžitě poznal, protože jsme celé čtyři roky proseděli v posluchárně školy ve stejné lavici a pak přišlo dalších několik let, kdy jsme se vídali takřka denně.
„Poslyšte,“ otočil jsem se zpátky k barmanovi, „tenhle člověk se jmenuje Buba?“
„Jo,“ odtušil barman.
„A to má být přezdívka?“
„Jak to mám vědět? Pro mě je to Buba. Všichni mu tak říkaj.“
„Peku!“ zvolal jsem.
Všichni se po mně podívali. On také pohnul hlavou, zapátral očima, kdo ho to volá. Mně však vůbec nevěnoval pozornost. Najednou jako by si na něco vzpomněl, začal křečovitými pohyby setřepávat vodu z pláště, zašoupal mátožně podrážkami po podlaze, přiklopýtal až k pultu a vyškrábal se na volnou stoličku vedle mě.
„Jako obyčejně,“ řekl barmanovi. Hlas měl dutý a přiškrcený, jako by mu někdo svíral krk.
„Tenhle pán tu na vás čeká,“ sdělil mu tiše barman, když před něj stavěl sklenici lihu a polévkový talíř pískového cukru.
Pomalu otočil hlavu, pohlédl na mě a zeptal se: „No? Tak co chcete?“ Oči zpola zakrývala zanícená víčka, v koutcích se hromadil hnis. Dýchal ústy, jako by trpěl zánětem krčních žláz.
„Peku Zenaji,“ pronesl jsem tiše, „kadete Peku Zenaji, vraťte se, prosím, ze země na nebe.“
Prohlížel si mě stále nevidoucíma očima. Pak si olízl rty a zeptal se.
„Vy jste kolega ze školy či co?“
Bylo mi z toho všeho mdlo. Odvrátil se, popadl sklenici, nalil si líh do úst a zalykaje se hnusem začal velkou polévkovou lžící pojídat cukr. Barman mu hned nalil další dávku.
„Peku,“ zaúpěl jsem tlumeně, „kamaráde, copak ty si na mě nevzpomínáš?“
Znovu si mě prohlédl.
„Ale to snad ne... Asi jsem vás někde viděl...“
„Někde viděl!!“ zvolal jsem zdrceně. „Já jsem Ivan Žilin, to přece není možné, aby sis mě nepamatoval.“
Ruka se sklenicí lihu se sotva znatelně zachvěla, ale to bylo všechno.
„Ne, příteli,“ řekl. „Nezlobte se, ale na vás si opravdu nevzpomínám.“
„A na Tachmasib si taky nevzpomínáš? Ani na Iowu Smithe?“
„Dneska mě příšerně pálí žáha,“ sdělil barmanovi. „Přineste mi sodovku, Kone.“
Zvědavě naslouchající barman pohotově nalil sodovku.
„Hnusný den,“ řekl Buba. „Dva automaty vynechaly, dovedete si to představit, Kone?“
Barman zakroutil hlavou a povzdechl si.
„Tak to oznamte na odbory,“ poradil Bubovi.
„Kašlu na ně,“ prohlásil Buba, vypil sodovku a otřel si dlaní ústa. Já už jsem pro něj neexistoval.
Seděl jsem tu, jako by mi někdo plivl do tváře. Dočista jsem zapomněl, na co jsem vlastně Bubu potřeboval. Potřeboval jsem Bubu, ale Pek... Peka jsem samozřejmě taky potřeboval, jenže ne tohohle... To nebyl Pek, to byl nějaký zcela neznámý a nepříjemný Buba a já s hrůzou přihlížel, jak vylokal druhou sklenici lihu a opět se začal cpát vrchovatými lžícemi cukru. Jeho tvář se polila rudými skvrnami, div se neudávil, a naslouchal zanícenému barmanovu monologu o posledních fotbalových událostech... Měl jsem sto chutí zakřičet: Peku, co se to s tebou stalo, tys přece tohle všechno nenáviděl! Položil jsem mu ruku na rameno a zničeně zažadonil: „Peku, chlapče, prosím tě, vyslechni mě...“
Mou ruku setřásl.
„Oč vám jde, příteli?“ Jeho oči už neviděly vůbec. „Nejsem žádný Pek, jmenuji se Buba, nebo jste snad nerozuměl? S někým si mě pletete. Tady žádný Pek není... No a jak to tedy dopadlo s těmi Nosorožci, Kone?“
A já si konečně uvědomil, kde se to vlastně nalézám, že Pek tu už opravdu není, je tu Buba, agent zločinecké organizace, kdežto Pek Zenaj je jen přelud, krásná vzpomínka, kterou je třeba co nejdřív zapudit, pokud se chystám pracovat dál... No budiž, pomyslel jsem si se zaťatými zuby, ať je tedy po vašem.
„Jářku, Bubo,“ zahučel jsem do něj. „Mám pro tebe jeden kšeftík.“ Byl už úplně opilý.
„U barpultu se obchody nezabývám,“ prohlásil. „A vůbec, už mám po práci. Dost. Už žádné obchody. Obraťte se na městskou radu, kamaráde, tam vám pomůžou.“
„Já se ale obrátil na tebe a ne na městskou radu,“ řekl jsem mu. „Tak budeš mě poslouchat?“
„Však já tě poslouchám, i když si tím akorát ničím zdraví.“
„Je to docela bezvýznamná prkotinka,“ pokračoval jsem. „Potřeboval bych sleg.“
Nápadně sebou trhl.
„Nejsi ty náhodou cvok, chlapče?“
„Že se nestydíte!“ pokáral nás barman, „takhle před lidma... Ty lidi dneska nemaj žádný svědomí.“
„Drž hubu,“ poradil jsem mu.
„Hele, uklidni se,“ zahučel výhružně barman. „Už ses asi dávno nepodíval na policii, co? Tady tě v případě potřeby vyhostěj raz dva...“
„Já ti na vyhoštění kašlu,“ odsekl jsem. „A nestrkej nos do cizích věcí...“
„Slegane zasraná,“ zasyčel barman. Zvířecky běsnil, ale mluvil i nadále docela tiše. „Tak slegu se mu zachtělo! Jen počkej, zavolám seržanta a ten ti nachystá takovej sleg, že...“
Buba sklouzl se stoličky a spěšně se odbelhal k východu. Nechal jsem barmana barmanem a vyběhl za ním. Panicky se vrhl do deště, ani kapuci si nenavlékl a začal se rozhlížet po taxíku. Dohnal jsem ho a chytil za rukáv.
„No tak co ještě ode mě potřebuješ?“ zeptal se s beznadějí v hlase. „Mám zavolat policii?“
„Peku, vzpamatuj se, Peku. Já jsem přece Ivan Žilin a ty to víš...“
Neustále se rozhlížel na všechny strany a co chvílí si dlaní z obličeje stíral dešťovou vodu, v čůrcích stékající na plášť. Vypadal uboze, uštvaně, já se snažil potlačit v sobě podráždění a paličatě jsem se v duchu přesvědčoval, že přede mnou je skutečně Pek, můj nenahraditelný Pek, ten dobrý, moudrý, veselý Pek, stále jsem se pokoušel rozpomenout se na něj před velitelským pultem Gladiátora, ale nešlo to, protože nebylo možné představit si ho jinde než u barového pultu nad sklenicí čistého lihu.
„Taxi!“ zapištěl, ale vůz se přehnal kolem — byl plně obsazený.
„Peku, pojeď ke mně,“ navrhl jsem mu. „Já ti všechno vyložím.“
„Dejte mi pokoj!“ zasípěl, drkotaje zuby. „Nikam s váma nepojedu. Nech mě být. Já jsem ti snad taky nic nedělal, nevšímal jsem si tě, tak mi, proboha, dej pokoj!“
„No dobře,“ vzdal jsem to. „Já tě nechám. Ale musíš mi sehnat sleg a dát mi svou adresu.“
„Já o žádném slegu nevím,“ zasténal. „To je ale dneska den, pro rány Kristovy!“
Napadaje na levou nohu se odvlekl kamsi stranou a najednou zahnul do sklípku s krásnou malou tabulkou u dveří. Následoval jsem ho. Posadili jsme se ke stolku a okamžitě dostali porci horkého masa a pivo, přestože jsme nic neobjednávali. Buba se chvěl a jeho mokrá tvář zesinala. S odporem odstrčil talíř, popadl půllitr oběma rukama a chtivě lokal pivo. Hospoda byla prázdná a tichá, nad zářivým chladicím pultem visela bílá deska se zlatým nápisem U nás se platí.
Buba zvedl hlavu od sklenice a smutným hlasem se zeptal:
„Co kdybych šel, Ivane? Já už nemůžu... Nač jsou všechny ty řeči? Prosím tě, pusť mě...“ Uchopil jsem ho za ruku.
„Peku, co se to s tebou děje? Já už jsem tě hledal, ale tvoje adresa nikde není k mání... Potkal jsem tě docela náhodou, a vůbec ničemu nerozumím. Jak ses zapletl do téhle hanebnosti...? Nemůžu ti nějak pomoct? Třeba bychom mohli...“ Najednou se mi zběsile vytrhl:
„Ten katan,“ zachroptěl. „Gestapák... Co mě to taky napadlo vláčet se do Oázy...? Přiblblé kecy, smrkáči... A žádný sleg nemám, rozumíš? Vlastně jeden mám, ale ten ti nedám! Co bych si pak počal — to se mám zachovat jako Archimédés...? Máš vůbec svědomí? Pokud ano, tak mě netrap a pusť mě...“
„Nemůžu tě pustit, dokud od tebe nedostanu sleg. A tvou adresu. Přece si musíme promluvit...“
„Ale já si nepřeju s tebou mluvit, copak to nechápeš? Já s nikým o ničem nechci mluvit... Chci domů... Svůj sleg ti nedám... Vy si snad myslíte, že jsem nějaká továrna. Dám ho tobě, a pak abych se pro jistotu vyhýbal celému městu.“
Mlčel jsem. Bylo naprosto zřejmé, že mě v tuhle chvíli nenávidí. Že kdyby se cítil ve formě, zabil by mě a utekl. On ovšem chápal, že na to nemá.
„Ty hajzle,“ procedil nenávistně. „Proč si ho nekoupíš? Ty nemáš peníze? No tak na! Na!“ Začal horečně přehrabovat kapsy a vyhazovat na stůl měďáky a pomačkané bankovky. „Jen si to vem, to bude stačit.“
„Co koupit? A od koho?“
„Ty jsi ale osel zatracená, tupohlavá... No ten... Jak se to... hmm... no tak jak se to kruci to... Aby to čert spral!“ vykřikl. „A ty aby ses propadl do horoucích pekel!“ Zasunul prsty do náprsní kapsičky a vytáhl ploché pouzdro z umělé hmoty. Uvnitř byla lesklá kovová trubička, něco jako invariant-heterodyn pro kapesní tranzistorové přijímače. „Na! Sežer si to!“ A podal mi trubičku. Byla maličká, asi tak dva a půl centimetru dlouhá, v průměru měla sotva milimetr.
„Děkuju,“ řekl jsem. „A jak se to používá?“
Pekovy oči se rozšířily údivem. Moc bych za to nedal, že se dokonce pousmál.
„Ty má boží prostoto!“ řekl skoro něžně. „Copak ty opravdu nic nevíš?“
„Nevím nic.“
„Tak to řeknu hned. A já si pořád myslel, že mě tlačíš ke zdi jako katan! Máš tranzistor? Strč do něj místo heterodynu tuhle věcičku, pověs to nebo postav někde v koupelně, kdekoli, a můžeš jet.“
„V koupelně?“
„Ano.“
„A musí to být každopádně v koupelně?“
„No jistě. Podmínkou je, aby tělo bylo ve vodě. V horké vodě. Ty jsi mi ale...“
„A co s tím devonem?“
„Devon si nasyp do vody. Tak pět tablet do koupele a jednu polkni. Chuť mají hnusáckou, ale nebudeš litovat... A rozhodně do lázně přidej aromatické soli. Než začneš, dej si pár štamprlat něčeho ostřejšího. To potřebuješ proto, aby... no... aby ses trochu rozjel či co...“
„Aha,“ řekl jsem. „Chápu. Teď už všechno chápu.“ Zabalil jsem sleg do papírového ubrousku a schoval ho do kapsy. „Takže vlnová psychotechnika...“
„Proboha, není to jedno?“ Už stál a nasazoval si na hlavu kapuci.
„Jak se to vezme,“ odpověděl jsem. „Co jsem dlužen?“
„To nestojí za řeč, že o tom vůbec meleš! Radši pojď... Nechápu, nač zbůhdarma ztrácíme čas...“
Vyšli jsme na ulici.
„Rozhodl ses správně,“ řekl Pek. „Copak tohle je nějaký svět? Copak v tomhle světě jsme my opravdu lidi? Je to hovno, a ne svět. Taxi!“ zakvičel. „Haló, taxi!“ Třásl se vzrušením. „Kruci, že mě taky do té Oázy čerti nesli... Nee, teď už nikdy nikam, nikam...“
„Dej mi svou adresu,“ připomněl jsem mu.
„Nač potřebuješ mou adresu?“
Vtom u nás zastavil taxík a Buba už nervózně škubal dveřmi. „Tu adresu!“ zvýšil jsem hlas a sevřel mu pevně rameno.
„Jsem já to ale trouba,“ lamentoval Buba. „Slunečná Jedenáct. Pěkný trouba,“ opakoval, když nasedal do vozu.
„Zítra k tobě zajdu,“ slíbil jsem.
Už si mě nevšímal. „Slunečná!“ křikl na řidiče. „A přes centrum. Proboha jeďte, a rychle!“
Tak takhle jednoduché to je, pomyslel jsem si s očima upřenýma na vzdalující se taxík. Nakonec je to takhle prosté. A všechno sedí. I koupelna. I devon. I uřvané tranzistory, které nám jen lezly na nervy a kterým jsme nikdy nevěnovali pozornost. Prostě jsme je podrážděně vypínali... Zastavil jsem si taky taxíka a rozjel se domů.
Ale co když mě oklamal? Prostě se mě chtěl co nejrychleji zbavit... To se ostatně už brzy dozvím. Ten na nějakého černého distributora rozhodně nevypadá. Je to přece Pek... Vlastně ne, to už není Pek. Chudáku Peku! Ty nejsi agent černé sítě, ty jsi prostě oběť. Sice víš, kde se ta ničemnost dá koupit, ale jsi jen oběť. Poslyšte, já už nechci vyslýchat Peka, nechci z něj vytloukat informace jako z nějaké verbeže... I když tohle už není Pek. Pitomost, jak to, že to není Pek? Je to Pek ..., a přesto... budu muset... Vlnová psychotechnika... Jenže třaska je taky aplikovaná vlnová psychotechnika. Tohle vypadá až moc jednoduše, pomyslel jsem si. Ještě tu nejsem ani dva dny... Kdežto Riemayer je tu už od vzpoury. Co ho sem nasadili, žije tady, zvykl si na okolí a okolí na něj, všichni s ním byli spokojeni, přestože v posledních hlášeních uváděl, že nic takového, co hledáme, tu prostě není..., a na podlaze jeho pokoje ležel devon. A byl tam Oscar. A nezačal mě přemlouvat, abych ho pustil, místo toho mě poslal k rybákům...
Na dvorku ani v hale jsem nikoho nepotkal. Bylo už kolem páté. Zašel jsem k sobě do pracovny a zavolal Riemayerovi. Ozval se tichý ženský hlas.
„Jak se daří pacientovi?“ zeptal jsem se.
„Spí. A neměl by být rušen.“
„Já ho nechci rušit. Už je mu líp?“
„Snad jsem vám už řekla, že usnul. A nevolejte, prosím, tak často, vaše telefonáty mu neprospějí.“
„Budete u něj pořád?“
„V každém případě přinejmenším do rána. Pokud zavoláte ještě jednou, vypnu telefon.“
Zavěsil jsem a nějaký čas jsem uvažoval, pohodlně rozvalen v měkkém křesle u velkého a zcela prázdného psacího stolu. Pak jsem vytáhl z kapsy sleg a položil ho před sebe. Malá třpytivá trubička, na první pohled naprosto nenápadná a neškodná normální radiosoučástka. Takové se dají vyrábět v miliónových sériích. Musí to stát pakatel a snadno se to přepravuje.
„Co to máte?“ ozval se přímo nad mým uchem Lenův hlas.
Stál vedle mě a díval se na sleg.
„To je do tranzistoráku,“ vysvětlil jsem mu. „Mám takový v tom svém, věčně to zlobí.“
Vytáhl jsem z kapsy tranzistorový přijímač, otevřel ho, vyjmul z něj heterodyn a položil ho vedle slegu. Byl slegu hodně podobný, ale nebyl to sleg.
„Každej je jinej,“ poznamenal Len. „Takovou věcičku už jsem viděl.“
„Jakou?“