Kapitola čtvrtá (1)

Kapitola čtvrtá

Riemayera jsem se nedočkal. Ilina už se taky nevrátila. Když mě přestalo bavit sedět v zakouřeném pokojí, sešel jsem dolů do vestibulu. Chtěl jsem se naobědvat, a tak jsem se rozhlédl po nějaké restauraci. Okamžitě si mě povšiml recepční.

„K službám,“ zaševelil jemně. „Co si pán bude přát? Vůz? Oběd? Bar? Salón?“

„Jaký salón?“ zajímalo mě.

„Kadeřnický.“ Delikátně pohlédl na můj účes. „Dnes tam přijímá mistr Gaoey. Toho vám mohu vřele doporučit.“

Vzpomněl jsem si, že Ilina mě počastovala nějakým nelichotivým přídomkem, chlupatý perš, či jak to bylo, proto jsem řekl: „Vlastně máte pravdu.“ — „Račte za mnou,“ vybídl mě recepční. Prošli jsme vestibulem. Recepční pootevřel nízké široké dveře a tiše zavolal do prázdnoty rozlehlé místnosti:

„Omlouvám se, mistře, ale máte tady klienta.“

„Že prosím,“ ozval se klidný hlas.

Vešel jsem dovnitř. V salónu bylo světlo a příjemně to tu vonělo, všude se blýskal chróm, zrcadla a staré parkety. Od stropu visely na třpytivých tyčích naleštěné polokoule. Uprostřed sálu stálo obrovské bílé křeslo. Mistr mi kráčel vstříc. Měl zpytavé nehybné oči, hákovitý nos a šedivou španělskou bradku. Ze všeho nejvíc připomínal starého zkušeného chirurga. Plaše jsem pozdravil. On jen odměřeně pohnul hlavou, prohlédl si mě od hlavy až k patě a jal se mě pomalu obcházet a kriticky hodnotit. Padala z toho na mě úzkost.

„Udělejte se mnou něco, abych šel s módou,“ řekl jsem a snažil se neztratit ho ze zorného pole. On mě však měkce chytil za rukáv, pár vteřin dýchal za mými zády a mumlal si: „Nepochybně... O tom není pochyb...“ Pak jsem pocítil, jak se dotkl mého ramene.

„Projděte se laskavě,“ požádal mě přísně. „Takových pět šest kroků, pak se zastavte a prudce se obraťte čelem vzad.“

Vyhověl jsem. Zádumčivě si mě měřil pohledem a mnul si bradku. Měl jsem pocit, že je na vážkách.

„Víte co?“ řekl najednou. „Posaďte se.“

„Kam?“ zeptal jsem se.

Ukázal na křeslo, já do něj klesl a sledoval, jak se ke mně pomalu blíží. Jeho svrchovaně inteligentní tvář náhle poznamenal výraz obrovského rozčarování.

„Copak tohle jde?“ zvolal. „Hrůza ...! Hotová pohroma!“

Neměl jsem ani nejmenší představu, co na to odpovědět.

„Všechno v surovém stavu... A ta disharmonie ...,“ lamentoval polohlasně. „Prostě peklo...“

„To je to se mnou opravdu tak špatné?“ zeptal jsem se.

„Nechápu, proč jste vůbec přišel,“ řekl mi. „Vy svému zevnějšku nepřikládáte absolutně žádný význam.“

„Ode dneška se to změní,“ slíbil jsem.

Mávl rukou.

„Nechte toho...! Pracovat vás samozřejmě budu, ovšem...,“ potřásl hlavou, hbitě se otočil a přesunul se k vysokému stolu, zastavěnému lesklými přístroji. Opěradlo křesla se sklopilo a já najednou pololežel. Shora nade mě klesla velká horká polokoule a do zátylku se mi okamžitě zabodly stovky droboučkých jehliček, které vyvolávaly zvláštní dojem bolesti a požitku zároveň.

„Už to přestalo?“ zeptal se mistr, aniž se obrátil. Pocit zmizel.

„Přestalo.“

Vrátil se ke mně se sadou prapodivného náčiní a důkladně mi prohmatal tváře.

„Kůži máte pěknou,“ zavrčel smířlivě. „No vidíte, a Miroza si ho nakonec vzala,“ sdělil mi bez jakéhokoli přechodu. „Čekal jsem všechno na světě, ale tohle by mě nenapadlo. Po tom všem, co pro ni Levant udělal... Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy pláčou nad umírající Pini? Člověk by se býval vsadil, o co chcete, že spolu zůstanou navždy. A tumáš, ona si vezme toho literáta!“

Mám takovou zásadu — navazovat konverzaci o čemkoli a pak ji udržovat. Když nemáte tušení, o čem je řeč, je to dokonce zajímavější.

„To dlouho trvat nebude,“ prohlásil jsem s jistotou. „Literáti jsou hrozně nestálí, dejte na mě. Já sám jsem taky literát.“

Prsty na mých spáncích na chvíli znehybněly...

„To jsem netušil...,“ přiznal se. „Sňatek je přece jen sňatek, i když jen občanský... Nesmím zapomenout zavolat ženě. Byla z toho moc smutná.“

„Řeknu vám, že jí moc dobře rozumím,“ přitakal jsem důvěrně. „I když já měl vždycky takový dojem, že Levant byl zpočátku zamilován do té... do té Pini...“

„Zamilován!“ zvolal mistr a zaútočil z druhé strany. „On ji přirozeně miloval, to se rozumí! Šíleně! Jak může milovat jen osamělý, všemi zapuzený muž!“

„Právě proto je naprosto přirozené, že po její smrti hledá útočiště u její nejlepší přítelkyně...“

„Ano, přítelkyně! Teď jste to opravdu trefil...,“ schválil mou úvahu mistr a polechtal mě za uchem. „Miroza Pini zbožňovala. To se vám povedlo, ta přítelkyně, opravdu šťastná charakteristika! To se hned pozná spisovatel. A Pini Mirozu taky zbožňovala...“

„Jistě jste si povšiml,“ navázal jsem plynule a přirozeně, „toho Pinina neodbytného podezření, že Levant není Miroze lhostejný.“

„Ó, to ano! Na takovéhle věci jsou nesmírně citliví. To bylo jasné každému, moje žena si toho všimla hned. Vzpomínám si, jak do mě vždycky strčila loktem, když Pini usedala na Mirozinu kadeřavou hlavinku a tak nějak čtveračivě, a s očekáváním, či jak to říct, pokukovala po Levantovi...“

Tentokrát jsem neodpověděl.

„A vůbec,“ pokračoval živě, „já osobně jsem hluboce přesvědčen, že ptáci jsou stejně citliví jako lidé.“

Aha, řekl jsem si a okamžitě nadhodil:

„Nevím jak ptáci vůbec, ale Pini byla mnohem citlivější, možná ještě citlivější než třeba vy nebo já.“

Něco mi krátce zabzučelo nad temenem a slabě cinkl kov o kov.

„Teda vy mluvíte přesně jako moje žena, slovo od slova,“ pochválil mě mistr. „To se vám určitě musí moc líbit Dan. Byl jsem doslova uchvácen, jak dokázal zpracovat bunkin té japonské vévodkyni... jméno si bohužel nepamatuju. Vždyť Danovi nikdo nevěřil, jeden jediný člověk. Sám japonský císař...“

„Promiňte,“ přerušil jsem ho. „Řekl jste bunkin!“

„Ach ano, vy přece nejste odborník... Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy japonská vévodkyně vychází ze žaláře? Její vlasy, vzedmutý, vysoký příval plavých vlasů, zdobených drahocennými hřebeny...“

„Tudy na to!“ prohlédl jsem. „To je účes!“

„Ano, v loňském roce se dokonce na čas dostal do módy. I když skutečný bunkin u nás mohlo dělat jen pár lidí... Totéž ostatně platí o pravém chingonu. Nikdo samo sebou nemohl uvěřit, že by poloslepý Dan s popálenýma rukama... Vzpomínáte si, jak oslepl?“

„To bylo úžasné,“ přikývl jsem horlivě.

„O, Dan byl pravý mistr. Udělat bunkin bez elektropřípravy a biomasáže... Víte ...,“ pokračoval a v jeho hlase zaznívalo nelíčené rozechvění, „teď mě zrovna napadlo, že až se Miroza rozejde s tím literátem, neměla by si brát Levanta, ale Dana. Bude ho na křesle vyvážet na verandu a tam spolu budou ve stříbřitém měsíčním přísvitu naslouchat tlukoucím slavíkům... Spolu, jen oni dva...“

„A tiše plakat štěstím,“ dodal jsem.

„Ano...“ mistrův hlas se zlomil. „A bude to tak v pořádku. Jinak si to prostě neumím představit... Jinak prostě nechápu, k čemu by byl celý náš boj... Ne, my se musíme dožadovat svého. Ještě dnes zajdu na Svaz.“

Tentokrát jsem zůstal zticha. Mistr přerývavě oddechoval těsně nad mým uchem.

„Jen ať se zase nechávají holit v automatech!“ zasyčel záštiplně. „Ať si chodí jako oškubané husy. Už jsme jim jednou poskytli příležitost vyzkoušet si, co to je, tak se podíváme, jak se jim to zamlouvalo.“

„Obávám se, že to nebude tak jednoduché,“ mínil jsem opatrně, protože teď už jsem nerozuměl vůbec ničemu.

„My, mistři, už jsme si na problémy zvykli. Nebude jednoduché!! A když k vám přijde ohavný sádelnatý strašák a vy z něj máte udělat člověka nebo alespoň něco takového, co se v každodenním shonu od člověka příliš neliší... To je snad jednoduché?! Jen si vzpomeňte na Danův výrok: Žena může porodit člověka jednou za devět měsíců, kdežto my mistři to dokážeme každý den! No nejsou to úžasná slova?“

„On Dan mluvil o holičích?“ zeptal jsem se pro každý případ.

„Dan mluvil o mistrech! Krása světa je v našich rukou, pravil Dan. A víte, co ještě řekl? Aby Darwin dokázal proměnit opici v člověka, musel být skvělým mistrem.“

Rozhodl jsem se pro kapitulaci a přiznal se: „Tak tohle už si nepamatuju.“

„Jak dlouho sledujete Růži salónu?“

„Přijel jsem teprve před pár dny.“

„To jste o moc přišel. My se ženou se na tenhle seriál díváme sedmý rok, každé úterý. Vynechali jsme jen jednou — dostal jsem tenkrát záchvat a omdlel jsem... V celém městě je ovšem jen jeden člověk, který nevynechal ani jednou — mistr Mil z Ústředního salónu.“

O pár kroků poodstoupil, zapnul a zase vypnul pestrobarevné sofity a znovu se pustil do práce.

„Sedmý rok,“ opakoval. „A teď si to představte: předloni zabijou Mirozu, Levanta uvrhnou na doživotí a Dana chtějí upálit na hranici. Dovedete si to představiti“

„To je neuvěřitelné!“ užasl jsem. „Dana? A na hranici? Ačkoli, Bruno byl také upálen na hranici...“

„To je možné...,“ přerušil mě netrpělivě mistr. „Ale my jsme každopádně pochopili, že to chtějí během pár dílů zabalit. Něco takového jsme si nenechali líbit. Vyhlásili jsme stávku a bojovali za svou věc tři týdny. Já s Milem jsme drželi stávkové hlídky v holičských a kadeřnických automatech. A musím vám říct, že převážná většina obyvatel našeho města s námi sympatizovala.“

„To bych prosil!“ řekl jsem. „No a co? Zvítězili jste?“

„Vždyť vidíte. Oni si moc dobře uvědomili, co by to mohlo znamenat, a televizní studio teď aspoň ví, s kým má tu čest. Neustoupili jsme ani o píď, a když bude třeba, neustoupíme zas. Zkrátka a dobře teď v úterý odpočíváme jako zastara, opravdově.“

„A co ostatní dny?“

„Ostatní dny se těšíme na úterý a hádáme, co nás čeká, čím nás vy, literáti, potěšíte, diskutujeme a uzavíráme sázky... Mimochodem — my, mistři, moc volného času nemáme.“

„Zřejmě velká klientela...“

„To ne, v tom to není. Na mysli mám spíš domácí přípravu. Stát se mistrem není těžké, těžké je mistrem zůstat. Záplava odborné literatury, záplava nových metod a postupů, a všechno to musíte sledovat, musíte ustavičně experimentovat, bádat a zároveň vytrvale sledovat příbuzné obory — bioniku, plastickou chirurgii, organiku... Po čase, když získáte jisté zkušenosti, zase přichází potřeba podělit se o ně. Třeba já s Milem píšeme už druhou knížku a prakticky týden co týden musíme v rukopise něco opravovat a předělávat. Všechno stárne přímo před očima. Právě dokončuji článek o jedné málo známé vlastnosti přirozeně rovných neplastických vlasů a v podstatě nemám šanci přijít s touhle věcí první. Jen v naší zemi znám hned tři mistry, kteří se zabývají stejným problémem. A je to pochopitelné — přirozeně rovný neplastický vlas je dnes věc vskutku aktuální. Už proto, že je považován za naprosto neestetizovatelný... Ale to vás zřejmě nebude zajímat. Vy jste přece literát...“

„Ano.“

„Poslyšte, jednou během stávky jsem si jen tak prolistoval jeden román. Nebyl náhodou od vás?“

„Nevím. O čem to bylo?“

„Mnó... to už vám přesně neřeknu... Nějak jako že se syn pohádal s otcem a měl přítele, takový zvláštní člověk to byl... Kuchal žáby.“

„Nemám tušení,“ zalhal jsem. Chudák Ivan Sergejevič Turgeněv!
[1] [2] [3]