Kapitola šestá

Kapitola šestá

Cestou domů mě zastihl konec pracovní směny. Ulice zaplavila auta. Nad křižovatky se zavěsily vrtulníky dopravní služby a zpocení policisté řvali do megafonů ve snaze rozehnat co chvíli vznikající zácpy. Automobily se pohybovaly pomalu. Řidiči vystrkovali hlavy, vykládali si, vtipkovali, hulákali, připalovali si jeden od druhého a zoufale troubili. Nárazníky lomozily. Všichni byli veselí, přívětiví, všichni zrovna překypovali divošskou rozjařeností. Jako by z duše spadl nějaký obrovský balvan. Jako by všichni žili jakousi záviděníhodnou předtuchou. Na mě a na další chodce si ukazovali prsty. Několikrát do mě strčili nárazníkem — obyčejně děvčata, jen tak, z legrace. Jedna slečna dlouho jela vedle mě po chodníku, takže jsme se spolu seznámili. Pak parkovacím pruhem prošla demonstrace lidí se zbožně vážnými tvářemi. Nesli plakáty, které vyzývaly k podání přihlášek do amatérského pěveckého sboru Písně vlasti a do radničních kroužků kuchařského umění, případně k zápisu do krátkodobých kursů mateřství a kojenectví. Do těch s plakáty motoristé strkali nárazníky s obzvláštním potěšením. Házeli po nich nedopalky, ohryzky a koulemi zmuchlaného papíru. Křičeli na ně: „Hned se k vám zapíšu! Jen co si vobuju galoše!“

„Já jsem zase neplodná!“

„Strejdo, nauč mě být maminkou!“ Oni dál pomalu a nevzrušeně postupovali mezi dvěma souvislými proudy aut jako obětní beránci a s chmurnou povzneseností velbloudů hleděli přímo před sebe.

Nedaleko od našeho domu mě přepadl dav dívek, a než jsem se dostal na Druhou předměstskou, trčela mi z klopy nadýchaná bílá astra, na tvářích mi usychaly polibky a zdálo se mi, že jsem se seznámil minimálně s polovinou všech děvčat ve městě. Tomu říkám kadeřník! Tomu říkám mistr!

Na křesle v mé pracovně seděla Vuzi v ohnivě oranžovém svetříku. Její dlouhé nohy ve špičatých střevíčcích spočívaly na stole, v dlouhých prstech svírala dlouhou tenkou cigaretu a se zakloněnou hlavou zaujatě vypouštěla z nosu dlouhé husté proužky dýmu.

„Konečně!“ zvolala, když mě uviděla. „Kde se, prosím vás, flákáte? To nevíte, že tu na vás čekám?“

„Trochu jsem se zdržel,“ řekl jsem a marně přemítal, zda jsem si s ní skutečně smluvil schůzku.

„A utřete si tu růž,“ žádala tvrdě. „Vypadáte jako naprostej moula! Co má být zase tohle? Knihy. Nač to potřebujete?“

„Jak to, nač?“

„Teda to je hrůza! Přijde si pozdě, vláčí nějaký knížky... Že by porno?“

„To je Münz,“ řekl jsem.

„Dejte to sem!“ Vyskočila a vytrhla mi knihy z rukou. „Propáníčka, taková pitomost, všechny tři stejný... A co má znamenat tohle? Dějiny fašismu?! Vy jste snad fašista?“

„Co blázníte, Vuzi?“

„Tak nač to potřebujete? Vy to ještě nakonec chcete číst, ne?“

„Ano.“

„Tomu nerozumím,“ zafňukala uraženě. „Ze začátku jste se mi tak líbil... Maminka říkala, že jste literát. Já už se všude vytahovala jak stará kráva a z vás se nakonec vyklube málem intl.“

„Jak jste na něco takového vůbec mohla přijít, Vuzi?“ ozval jsem se vyčítavě. Už jsem stačil pochopit, že v tomhle světě nesmíte připustit, aby vás považovali za intla. „Tyhle knížátka my literáti k práci prostě potřebujeme, to je všechno.“

„Knížátka!“ rozřehtala se. „No to je dobrý, knížátka! Podívejte, co umím.“ Zvrátila hlavu a vypustila z nosu dva tlusté sloupy kouře. „Už napodruhý se mi to povedlo. Není to ohromný?“

„Máte naprosto mimořádné schopnosti,“ přisvědčil jsem.

„Neposmívejte se mi a zkuste to sám. Mě to dneska naučila jedna dáma v Salónu. Celou mě voslintala, ta stará kráva... Zkusíte to taky?“

„A proč vás oslintala?“

„Kdo?“

„Ta kráva.“

„Je praštěná. Nebo to mohla bejt smutňačka... Zapomněla jsem, jak se jmenujete.“

„Ivan.“

„Sranda jméno. Pak mi ho připomeňte... Nejste náhodou Tunguz?“

„Řekl bych, že ne.“

„Ježíšmarjá, nestrašte ...! Já už jsem všem nabulíkovala, že jste Tunguz. To je škoda... Heleďte, ale cvaknout bysme si snad mohli.“

„Beze všeho.“

„Já bych dneska potřebovala pořádně natankovat, abych pustila z hlavy tu uslintanou krávu.“

Vrhla se do salónu a vrátila se s podnosem. Popili jsme něco brandy, podívali se po sobě, nenapadlo nás nic, co bychom si navzájem měli zjevit, takže jsme popili ještě něco brandy. Nevím, čím to bylo, ale líbila se mi. Něco jsem v ní tušil, třebaže jsem sám nechápal, co konkrétně — cosi ji prostě odlišovalo od unifikovaných čtenářek módních časopisů. A pokud se nemýlím, ona zase něco tušila ve mně.

„Dneska je krásně,“ řekla a uhnula očima.

„Trochu horko,“ přidal jsem se.

Usrkla si brandy, já taky. Mlčení se protahovalo.

„Co děláte ze všeho nejraději?“ zeptala se.

„Jak kdy, a vy?“

„Já taky jak kdy. Ale jinak mám nejradši, když je veselo a nemusí se na nic myslet.“

„Já taky,“ řekl jsem. „Přinejmenším momentálně.“

Trochu ji to vzpružilo. A já jsem náhle pochopil, oč tu jde: Za celý den jsem nepotkal ani jednoho opravdu příjemného člověka a už mě to definitivně přestávalo bavit. Nebylo v ní nic.

„Pojďme někam,“ navrhla.

„Proč ne,“ odpověděl jsem. Nikam se mi nechtělo, nejraději bych si teď býval poseděl v chládku.

„Koukám, že se moc nehrnete.“

„Upřímně řečeno dal bych přednost vaší pohostinné domácnosti.“

Zamyslel jsem se a vyprávěl jí o obchodním cestujícím na horním lůžku spacího vozu. Líbilo se jí to, i když pointu podle mého názoru nepochopila. S mírnými úpravami jsem jí posloužil ještě tím o prezidentovi a staré panně. Dlouho se chechtala, až bezmocně kopala nádhernýma dlouhýma nohama. Tak jsem do sebe vrazil ještě jednu brandy a vyprávěl o vdově, které rostly na zdi houby. Sesula se na podlahu a div nepřevrátila podnos s láhví a sklenkami. Zvedl jsem ji, posadil zpátky do křesla a vysypal příběh o opilém planetonautovi a lyceistce. Vtom přiběhla teta Vaina a polekaně se ptala, co se s Vuzi děje, jestli ji náhodou nešimrám. Nalil jsem tetě Vaině brandy, otočil se k ní a jen a jen pro ní zadeklamoval ten o Irovi, který se chtěl stát zahradníkem. Vuzi se z toho dočista mohla rozsypat, teta Vaina se smutně usmála a podotkla, že tuhle historku velmi rád vyprávěl generálplukovník Tuur, když měl dobrou náladu, jedině v tom nefiguroval Ir, ale nějaký negr, a neusiloval o kariéru zahradníka, ale ladiče pian. „A víte, Ivane, že v našem podání to celé končilo nějak jinak?“ dodala po chvilce zamyšlení. V tom okamžiku jsem si všiml, že ve dveřích stojí Len a dívá se na nás. Zamával jsem mu a usmál se na něj. Tvářil se, jako by si toho vůbec nevšiml, tak jsem na něj zakýval prstem, aby šel ke mně, a přátelsky jsem zamrkal.

„Na koho to tam mrkáte?“ zeptala se rozesmátá Vuzi přeskakujícím hlasem.

„To je Len,“ řekl jsem. Sledovat ji bylo vyslovené potěšení — mám rád, když se lidé smějí, zvlášť takoví jako Vuzi, krásní, ještě téměř děti.

„Kde je Len?“ podivila se.

Chlapec už ve dveřích nestál.

„Len tu není,“ řekla teta Vaina a pochvalně očichala svou sklenku. Ničeho si nevšimla. „Šel dneska k Zirokovům na narozeniny... Ach, kdybyste jen věděl, Ivane...“

„A proč mluvíte o Lenovi?“ zeptala se Vuzi a znovu se ohlédla po dveřích.

„Byl tady,“ vysvětlil jsem jí. „Chtěl jsem, aby přišel mezi nás, ale on utekl... Víte, připadá mi tak trochu plachý.“

„Inu... ono je to hrozně nervózní dítě,“ poznamenala teta Vaina. „Narodil se v těžké době a v těch dnešních školách to s nervózními dětmi vůbec neumějí. Dneska jsem ho pustila na návštěvu...“

„My už taky půjdem,“ zvedla se Vuzi. „Doprovodíte mě? Musím se jen trochu namalovat, protože se mi to kvůli vám všechno rozmazalo. A vy se zatím taky hoďte do gala.“

Teta Vaina by bývala zřejmě neměla nic proti tomu, kdyby tu ještě chvíli mohla zůstat, něco zajímavého mi vyložit a možná dokonce ukázat album s Lenovými fotografiemi, ale Vuzi ji odtáhla někam pryč a já ještě zaslechl, jak se matky ptá: „Jak že se to jmenuje? Pořád si to nemůžu zapamatovat... Veselej chlápek, co?“

„Ale Vuzi!“ zamentorovala znovu teta Vaina.

Vyložil jsem na postel celý svůj šatník a pokusil se odhadnout, co si Vuzi může představovat pod pojmem „muž v gala“. Až doposud jsem se domníval, že chodím oblečen dostatečně vybraně. Vuziny podpatky už netrpělivě stepovaly v pracovně. Nic jsem si nevymyslel, tak jsem ji zavolal.

„To je všechno, co s sebou máte?“ zeptala se a nakrčila nosík.

„Copak to nestačí?“

„Ale ano, snad s tím něco provedem... Sundejte si sako a oblíkněte si tuhle havajku.., Nebo radši tuhle... Vy se teda voblíkáte, v tom vašem Tunguzsku... A dělejte. Ale ne, košili si taky svlíkněte.“

„To chcete, abych si to navlékl na holé tělo?“

„Vy jste prostě Tunguz, jinak to nebude... Kam se to chystáte? Na severní pól? Nebo na Mars? Co to máte pod lopatkou?“

„Štípla mě tam včelka,“ řekl jsem jí a chvatně si natahoval havajku. „Můžeme jít.“

Na ulici byla tma. Skrz černé koruny stromů klidně zářily luminiscenční lampy.

„Kam jsme se to vůbec vypravili?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě do města... A nechytejte se mě, je mi horko... Umíte se aspoň prát?“

„Umím.“

„Tak to je príma. Já se na to strašně ráda dívám.“

„Což o to, kdybych se měl jen dívat, taky bych nic nenamítal.“

Lidí bylo v ulicích mnohem víc než ve dne. Pod stromy, mezi keři i ve vratech domů postávaly nevelké hloučky dosti rozjívených lidí. Zpitoměle kouřili popraskávající syntetické doutníky, řehtali se, nedbale a často si uplivovali a pokřikovali na sebe obhroublými hlasy. Nad každou takovou skupinkou se vznášel bengál z tranzistorových přijímačů. Pod vysokou pouliční lampou repetilo bandžo a kroutili a zmítali se tu dva výrostci, kteří tančili poslední výkřik módy, flug, což je nesmírně pěkný tanec, zvlášť když ho umíte. Ti dva to uměli. Kolem stála nějaká parta, bujaře povykovala, rytmicky tleskala.

„Nechcete si taky zatancovat?“ navrhl jsem Vuzi.

„Radši ne...,“ sykla, popadla mě za ruku a přidala do kroku.

„Proč ne? Vy neumíte flug?“

„To bych radši tancovala s krokodýlama než s těmahle...“

„Škoda, to byste neměla,“ mínil jsem. „Kluci jako kluci.“

„To jo, ale každej zvlášť,“ ušklíbla se křivě Vuzi. „A ve dne.“

Ti hranatí a prokouření mládenečkové se klackovali po křižovatkách, shlukovali se pod lampami a zanechávali za sebou na chodnících bizarní souhvězdí plivanců, špačků a papírků od bonbónů. Byli podráždění a zdůrazňovaně melancholičtí. Čehosi lační, těkající očima, výhružně přihrblí. Zoufale se snažili nepodobat se zbytku světa, a zároveň horlivě kopírovali jeden druhého a dvě tři populární filmové hvězdy. Nedalo se říct, že by jich bylo nějak přehnaně mnoho, ale byli velice nápadní, a já se nemohl zbavit dojmu, že zaplavili celé město a celý svět, možná proto, že každé město a celý svět jim náležely právem. Tušil jsem v nich jakési temné tajemství. Vždyť já sám jsem kdysi taky prostál dlouhé večery v partě přítelíčků z ulice, dokud se nenašli lidé jaksepatří, kteří nás z těch ulic zavedli jinam — a pak jsem mockrát a mockrát viděl stejné party ve všech městech naší zeměkoule, kde těch lidí jaksepatří asi nebylo dost. Ale nikdy jsem nedokázal do důsledku pochopit, jaká je to síla, která tyhle mladé lidi odtrhuje, odvrací a odvádí od dobrých knih, kterých je přece tak mnoho, od tělocvičen, jichž je v tomhle městě taky požehnaně, a koneckonců i od docela obyčejné televize, sila, která je žene do večerních ulic, aby tu stáli s cigaretou v zubech a tranzistorem v uchu, plivali (co nejdál), řehtali se (co nejprotivněji) a jinak nedělali nic. Když je nám patnáct, asi nám ze všech požehnání světa připadá skutečně vábné jen jedno jediné: pocit vlastní významnosti a schopnost vyvolávat všeobecný jásot nebo v nejhorším případě alespoň budit pozornost. Všechno ostatní se zdá nesnesitelně nudné a otravné, dokonce i — vlastně možná obzvlášť — ony způsoby dosahování vytčených cílů, které doporučuje unavený a popudlivý svět dospělých...

„A tady žije starej Ruen,“ přerušila mé úvahy Vuzi. „Ten má každej večer novou holku. Zařídil si to tak, prďoch jeden stará, že za ním choděj samy. Při událostech mu to utrhlo nohu... Vidíte? Nesvítí se a maj puštěnej gramec. A přitom je šerednej jako smrtelnej hřích.“

„Jednonohým lidem se zkrátka musí žít ohromně,“ řekl jsem roztržitě.

Samo sebou se zachichotala a pokračovala:

„A tady bydlí Sus. Je to rybák. To je, panečku, kluk!“
[1] [2]