Kapitola dvanáctá (1)

„Dejme tomu, že kdybych o Oscarovi věděl, mohlo se vyšetřování zhroutit dřív, než vůbec začalo. Ale musím vám oznámit, že včera chybělo málo a zmrzačil jsem ho.“

„Přesně tohle jsem tušil,“ prohlásil Oscar sebevědomě.

Maria zafuněl a žuchl do křesla.

„Ať dělám, co dělám, nevzpomínám si na případ, kdy by se Ivanovi všechno zamlouvalo. A to je konspirace základem naší práce... Vezměte si židle, oba dva, a posaďte se... Vy, Oscare, jste neměl právo dát se zmrzačit, a vy jste zase neměl právo nechat se sebrat, Ivane. Takhle se na to musíte dívat... Co to tady máte?“ zeptal se při pohledu na slegy a sejmul si brýle. „Že byste se ve volných chvílích věnoval elektronice? Inu, to je chvályhodné...“

Pochopil jsem, že o ničem nemají ani tušení. Oscar listoval ve svém zápisníku se záznamy šifrovanými osobním kódem a patrně se chystal podat hlášení, Mana svým masitým nosem pozorně očichával slegy. V tomto výjevu bylo cosi symbolického.

„Takže agent Žilin se ve volném čase věnuje radiotechnice,“ uzavřel Maria, nasadil si brýle a pohodlně se rozvalil v mém křesle. „Má toho volného času dost a dost, protože přešel na čtyřhodinovou pracovní dobu... A co smysl života, agente Žiline, neodhalil jste ho náhodou? Doufám, že vás nebudeme muset odvážet jako agenta Riemayera.“

„To nebudete,“ odpověděl jsem. „Nestačil jsem se s tím sžít. Riemayer vám něco vyprávěl?“

„Ale kdepak, co vás nemá!“ poznamenal Maria nanejvýš sarkasticky. „A proč taky? Dostal pokyn odhalit to narkotikum, skutečně ho vyslídil, dokonce ho vyzkoušel a teď je zřejmě toho názoru, že svůj úkol splnil... Stal se z něj narkoman, rozumíte? Mlčí. Nacpal se tím prevítem až po uši a mluvit s ním nemá cenu. Blouzní, že vás zabil, a dožaduje se svého tranzistoru...“ Maria se zarazil a pohlédl na oba přijímače. „To je zvláštní,“ zabručel a pátravě se mi zadíval do očí. „Ostatně já mám rád pořádek. Oscar tu byl první a nějakou představu už si utvořil — jak pokud jde o ten sajrajt, tak v souvislosti s předpokládanou operací. Takže začněme, Oscare.“

Pohlédl jsem na Oscara.

„S jakou operací?“

„Proboha, co má zase tohle znamenat?“ zděsil se Maria.

„Jde o zneškodnění centra,“ řekl Oscar. „Vy jste ještě nenarazil na žádnou stopu vedoucí k centru?“

Štvanice začíná, pomyslel jsem si a nahlas řekl:

„Ne, nenarazil. Na žádné centrum jsem nenarazil. Ale...“

„Tak po pořádku,“ okřikl nás přísně Maria a pleskl dlaní do stolu. „Spusťte, Oscare, a vy, Ivane, poslouchejte a připravte si své vlastní úvahy, pokud jste ještě schopen o něčem uvažovat.“

Oscar spustil. Zřejmě to byl zdatný odborník. Pracoval rychle, energicky a soustředěně. Riemayer ho sice podfoukl stejně šikovně jako mě, ale Oscarovi se přesto ledacos podařilo. Pochopil, že hledanému sajrajtu se tu říká sleg. Velmi rychle si uvědomil, že musí existovat nějaký vztah mezi slegem a devonem. Přišel i na to, že ani rybáci, ani peršové, ani smutňáci nás nemusejí zajímat. Ihned po příjezdu vytušil, že v tomhle městě je prakticky nemožné uchovat nějaké tajemství. Podařilo se mu dokonce proniknout mezi intly a prokazatelně zjistit, že ve městě existují jen dvě skutečně tajné organizace: mecenáši a intlové. Vzhledem k tomu, že mecenáši s naším problémem neměli nic společného, zbývali jedině intlové...

„Což dokonale zapadá do závěrů, k nimž jsem mezitím dospěl,“ řekl Oscar, „totiž že jediní lidé ve městě schopní vědeckého či kvazivědeckého bádání a mající zároveň přístup do nějakých laboratoří jsou univerzitní studenti a jejich pedagogové. Pravda, městské výrobní podniky mají také své laboratoře. Jsou celkem čtyři a všechny jsem je prozkoumal. Jde o úzce specializovaná pracoviště, stoprocentně vytížená běžnou, každodenní, rutinní činností. Vzhledem k tomu, že podniky jedou v nepřetržitém třísměnném provozu, není tu žádný důvod předpokládat, že by se tyto podnikové laboratoře mohly stát středisky výroby slegu. Zato dvě ze sedmi laboratoří na univerzitě jsou zastřeny rouškou tajemství. Co se tam vlastně dělá, se mi zjistit nepodařilo, ale vzal jsem si na mušku tři studenty, kteří by to rozhodně měli vědět...“

Poslouchal jsem ho opravdu pozorně a nepřestával jsem žasnout, kolik toho za těch pár dní stihl, ale už mi bylo naprosto jasné, v čem spočívá jeho hlavní chyba. Pochopil jsem, že se pustil po falešné stopě, a zároveň ve mně zrálo tušení ještě zásadnějšího omylu, toho nejdůležitějšího, omylu v základním schématu činnosti Rady.

„... a tak jsem dospěl k domněnce o existenci pologangsterské organizace vertikálního typu s pevně stanoveným okruhem funkcí jednotlivých článků. Výrobní skupina se zabývá výrobou a zdokonalováním slegu... Musím říct, že sleg, ať už je to cokoli, se neustále zdokonaluje: podařilo se mi totiž zjistit, že devon se zpočátku neaplikoval... Dále je tu obchodní skupina, která se zabývá distribucí slegu, a bojová skupina, která terorizuje obyvatelstvo a v zárodku likviduje každou zmínku o slegu mezi zdejším obyvatelstvem. Vylekaní maloměšťáci...“

A já pochopil absolutně všechno.

„Okamžik,“ přerušil jsem Oscara. „Oscare, můžete mi zaručit, že ve městě jsou jen dvě tajné organizace?“

„Ano,“ řekl, „jen mecenáši a intlové.“

„Pokračujte, Oscare,“ řekl Maria nespokojeně. „A vás bych prosil, Ivane, abyste kolegovi neskákal do řeči.“

Oscar mluvil dál, ale já už ho neposlouchal. Jako by se mi v hlavě najednou rozbřesklo. Tradiční půdorys všech našich akcí s nezbytným axiómatem o existenci rozvětvené organizace zloduchů se rozletěl na prach a já se nestačil divit, jak je možné, že jsem jeho stupidní složitost, tak nepatřičnou v případě téhle jednoduché země, neodhalil dřív. Neexistovaly tajné dílny, chráněné podezřelými individuy s kovovými boxery v rukou, neexistovali ani obchodní cestující s dvojitými límci nadívanými zbožím a Oscarova péče a snaha, s jakou maloval to krásné schéma z kroužků a čtverečků pospojovaných složitou pavučinou čar, s hesly typu centrum či štáb a četnými otazníky, byla úplně zbytečná. Nebylo co ničit a pálit, nebylo koho zatýkat a vypovídat na Baffinovu zemi... Byl tu jen moderní spotřební průmysl a státní obchodní síť, kde se sleg prodával za padesát centů za kus, a byli tu — ovšem jen na začátku — jeden či dva podnikavci, upíci nudou a bažící po nových dojmech, a byl tu středně velký stát, pro nějž byla hojnost kdysi cílem, ale nikdy se nestala prostředkem. A to úplně stačilo.

Někdo omylem zasadil do tranzistoru místo heterodynu sleg a zalehl do vany, aby si tam polebedil, poslechl si příjemnou hudbu a poslední zprávy — a už to jelo. Rozběhla se šeptanda, do popelnic pršely zbytky fonorů, pak někoho konečně napadlo, že je zbytečné ničit fonory, když úplně stačí koupit si sleg docela normálně v obchodě, a někdo zase přišel na to, že by šlo přidat do koupele aromatické soli, a ještě další zlepšovatel připadl na devon — a lidé začali ve vanách umírat, statistické oddělení Bezpečnostní rady poskytlo prezídiu přísně tajné hlášení, okamžitě se zjistilo, že všechny smrtelné případy byli turisté a že v téhle zemi je podobných úmrtí podstatně víc než kdekoli jinde na planetě. A jak už to tak poměrně často bývá, vyrostla na správně odpozorovaných faktech nesprávná teorie. Rada sem jednoho po druhém vyslala nás, přísně zakonspirované agenty, abychom tu odhalili tajnou tlupu obchodníků s novým, zatím neznámým narkotikem, a my jsme sem přijeli a dělali tu jednu hloupost za druhou, ale jak už to obvykle bývá, žádná práce nakonec nepřijde nazmar, takže pokud bychom chtěli hledat viníka, zjistíme, že vinni jsou všichni, starostou počínaje a Riemayerem konče, a když všichni, znamená to, že vinen není nikdo, a že je třeba...

„Ivane!“ okřikl mě rozmrzele Maria. „Vy spíte?“

Oba se na mě upřeně dívali. Oscar mi podával blok se schématem. Podíval jsem se do něj a znechuceně ho odhodil na stůl.

„Poslyšte, přátelé,“ řekl jsem, „Oscar je samozřejmě chlapík, ale jinak jsme zase v bryndě... Tolik jste tu toho viděl, Oscare, a nic jste nepochopil... Pokud jsou v téhle zemi lidé, kteří sleg nenávidí, tak jsou to intlové. Intlové nejsou žádní gangsteři, to jsou zoufalí, bezradní vlastenci... A vidí před sebou jediný úkol — rozhýbat tenhle močál. Jakýmikoli prostředky. Dát městu nějaký cíl, přinutit ho zvednout hlavu od žlabu. Oni se obětují, chápete to? Provokují palbu na sebe a pokoušejí se rozdmýchat alespoň jednu vášeň, která by byla všem společná, i kdyby to měla být třeba jen nenávist... Copak jste neslyšel o slzném plynu a palbě na třasky...? A v laboratořích nevyrábějí sleg, ale bomby, a vaří tam slzák... a vůbec porušují zákony o vojenské technice. Na osmadvacátého připravují puč. No a ten sleg — to je tohle!“

Strčil jsem každému z nich jeden tubusoid do ruky a okamžitě jim všechno vysvětlil a vyložil.

Nejdřív mi naslouchali s nedůvěrou. Pak se zadívali každý na svůj sleg a nespustili z něj oči, dokud jsem neskončil. A když jsem umlkl, dosti dlouho ze sebe nedokázali vypravit ani slovo. Maria svůj sleg třímal jako zajímavého brouka. V jeho tváři se zračila nespokojenost. Oscar hlesl:

„Vakuový tubusoid... Hm... Opravdu... A přijímače... Něco na tom je...“

Maria zasunul sleg do náprsní kapsy a rezolutně prohlásil:

„Nic na tom není. Tím chci říct, Ivane, že jsem s vámi samozřejmě spokojen, zřejmě jste vypátral to, co jste měl, ale být vámi, nedělám u nás a přejdu do Komise pro mírové záležitosti. Ti totiž hrozně rádi filozofují, jenže do dnešního dne ještě nevykonali nic užitečného. Pracujete u nás už deset let a za tu dobu jste si neosvojil ani takovou základní pravdu, že pokud máme někde co do činění se zločinem, musí tam být i jeho pachatel...“

„To je nesprávné!“ řekl jsem.

„To je správné!“ opáčil Maria. „A nechte si těch svých polemik, vy se věčně hádáte...! Mlčte, Oscare, teď mluvím já. A vás, Ivane, se ptám: Jaký smysl má ta vaše verze? Co navrhujete? Jenom bych moc prosil — konkrétně. Konkrétně!“

Jistě, moje verze jim nevoněla. Nejspíš ji vůbec nepovažovali za verzi. Pro ně to byla filozofie. Byli to lidé rozhodné akce, giganti okamžitých opatření. Ti nikdy nepovolili. Roztínali gordické uzle a strhávali Damoklovy meče. Rozhodovali se rychle, a jakmile se jednou rozhodli, už nepochybovali. Jinak to neuměli. Takový byl jejich světový názor... A jen já jsem měl za to, že jejich doba už je pryč... Trpělivost, napadlo mě. Teď se budu muset obrnit trpělivostí... Vtom jsem si uvědomil, že logika života mě opět odděluje od nejlepších přátel a že teď se mi povede obzvlášť bídně, protože na vyřešení tohoto sporu budu muset čekat dlouho, moc dlouho... Hleděli na mě.

„Tak konkrétně,“ pronesl jsem váhavě. „Konkrétně navrhuji, abychom vypracovali projekt šíření a rozvoje nějakého normálního lidského světonázorového přesvědčení pro tuto zemi.“

Oscar se otráveně zaškaredil a Maria žlučovitě podotkl:

„Chacha! Jenže já s vámi mluvím vážně!“

„Já s vámi taky. Tady se to obejde bez špiónů a operačních skupin samopalníků.“

„Potřebujeme řešení!“ přerušil mě Maria. „Ne řečičky, ale řešení.“

„To jsem vám právě navrhl,“ trval jsem na svém.

Maria zbrunátněl.

„Musíme zachránit lidi,“ řekl. „Duše zachráníme až potom, až zachráníme lidi... Nedrážděte mě, Ivane.“

„Zatímco tu budete pěstovat světový názor,“ vmísil se do debaty Oscar, „lidi vám tu umřou nebo se promění v idioty.“

Nechtěl jsem se přít, ale přece jen jsem si neodpustil:

„Dokud se nám nepodaří dostat sem normální světový názor, lidé budou umírat a měnit se v idioty, tomu žádné operační skupiny nezabrání... Vzpomeňte si na Riemayera,“ řekl jsem.

„Riemayer zapomněl, co je jeho povinností,“ zahučel zarytě Maria.

„No právě,“ poznamenal jsem.

Maria pevně semkl rty, sundal si brýle a chvíli beze slova koulel očima. Člověk to byl bezesporu ocelový — bylo na něm přímo vidět, jak silou vůle směstnává svou zběsilost zpátky do žlučníku. Během minuty byl zase dokonale klidný a mírumilovně se usmíval.

„Nedá se nic dělat,“ prohodil rozšafně. „Zřejmě budu nucen připustit, že rozvědka jako společenská instituce nadobro degenerovala. Poslední skutečné agenty jsme zřejmě vytloukli během pučů. Nůž Danziger, Bambus Savada, Panenka Grover, Kozlík Boas... Jistě, byli to chlapi ke koupi a na prodej, vyvrhelové, lumpenproletariát, neměli vlast, ale pracovali! Nebo takový Sirius Haram. Byl to padouch, pracoval hned pro čtyři rozvědky. Prostě dobytek. Ale když poskytl nějakou informaci, měla skutečně všechny náležitosti — byla přesná, konstruktivní a včasná. Vzpomínám si, že jsem ho nechal pověsit bez sebemenších výčitek svědomí, ale když se dnes porozhlédnu mezi svými současnými spolupracovníky, teprve si uvědomím, jaká je to ztráta... No dobře, ten člověk se neovládl a propadl narkomanii, Bambus Savada byl koneckonců taky narkoman. Ale proč kvůli tomu sepisovat falešný hlášení? Tak bych nepsal vůbec nic, všechno vysvětlil a odešel do výslužby... Takhle se pak stane, že přijedu do města hluboce přesvědčen, že ho dokonale znám, protože tu deset let sedí zkušený a prověřený rezident, a najednou se ukáže, že nevím nic. Každý místní kluk ví, kdo jsou to rybáci. A já to nevím. Já vím jen tolik, že organizace KBS, která měla zhruba stejný program, byla před třemi lety rozpuštěna a zakázána. To vím od svého rezidenta. A na místní policii se dovím, že před dvěma lety vznikl spolek DOC, jenže to už se do zpráv mého rezidenta nedostalo... Je to jen akademický příklad, protože do nějakých rybáků mi nakonec nic není, jenže, pánové, to už není chyba, to je styl práce! Hlášení se opožďují, hlášení lžou, hlášení dezinformují... a nakonec si je někdo prostě začne cucat z prstu. Jiný si docela klidně dá výpověď a vůbec nepovažuje za nutné hlásit to svému náčelníkovi — jeho už to totiž přestalo bavit, abyste tomu rozuměli, pořád se chystá, že to ohlásí, ale nějak mu nezbyl čas... Další se místo boje s narkotiky věnuje narkomanii... A najdou se dokonce i filozofové!“

Trpce zakroutil hlavou.

„Chtěl bych, abyste mě správně pochopil, Ivane,“ pokračoval. „Já proti filozofování nic nemám. Ale filozofie je jedna věc, kdežto naše práce je věc docela jiná. Posuďte sám — pokud neexistuje tajné centrum, pokud je to skutečně jen projev živelné aktivity, tak odkud se bere ta utajenost? Ta konspirace? Proč je sleg obestřen rouškou záhadnosti? Já samosebou připouštím, že Riemayer mlčí proto, že ho trápí svědomí, myslím vůbec, ale hlavně kvůli vám, Ivane. Ale ti ostatní? Sleg je přece zákonem zakázán, jenže přitom o něm každý ví a všichni mlčí. Tady Oscar zbytečně nefilozofuje a soudí, že jsou to vylekaní, zterorizovaní maloměšťáci, kteří se bojí promluvit. Tomu už bych rozuměl. Co vy na to, Ivane?“

„V kapse máte sleg,“ řekl jsem. „Běžte do koupelny. Devon je na galérce. Čtyři tablety do vody, jednu do úst. Kořalka je ve skříňce. My tu na vás s Oscarem počkáme. A pak nám — jenom nám, svým kolegům — vylíčíte své pocity a dojmy. A my... přesněji řečeno Oscar, poslechne si vás jen Oscar, protože já odejdu.“

Maria si nasadil brýle.

„Vy si snad myslíte, že to neřeknu? Vy se domníváte, že já tady nedostojím svým povinnostem?“

„To, co se dovíte, nebude mít se služebními povinnostmi naprosto nic společného. Služební povinnosti možná porušíte až někdy později, jako Riemayer. Takový je sleg, přátelé. Je to přístroj, který inspiruje naši fantazii a orientuje ji, kam sám uzná za vhodné, zejména tam, kam ji podvědomě — zdůrazňuji podvědomě! — nejsme s to zaměřit. Čím dál máte ke zvířeti, tím menší nebezpečí vám hrozí, ale čím jste zvířeti blíž, tím intenzivněji budete přebírat všechny známé zásady utajení. Čistá zvířata dávají přednost naprostému mlčení. Ta jen mačkají páčku.“

„Jakou páčku?“

Vylíčil jsem jim pokus s krysami.

„A vy sám jste to zkusil?“ zeptal se Maria.

„Ano.“
[1] [2] [3]