Kapitola osmá
[1] [2]„Musíme zavolat doktora,“ řekl jsem. „Proč jste ještě nesehnal lékaře, Oscare? Řekl bych, že je to delirium tremens...“
Vzápětí jsem ovšem litoval, že jsem něco takového vůbec vypustil z úst. Z Riemayera k mému velkému údivu totiž vůbec netáhl alkohol a Oscar to zřejmě moc dobře věděl. Ušklíbl se a zeptal se:
„Delirium tremens? A jste si tím jist?“
„Musíme okamžitě zavolat lékaře,“ trval jsem na svém. „A ošetřovatelku.“
Sáhl jsem po sluchátku, jenomže on v tu ránu přiskočil a přirazil mou ruku i se sluchátkem zpátky do vidlice.
„Proč byste to měl dělat vy?“ vysvětlil kvapně. „Raději ho zavolám sám. Vy jste tu úplně nový, a já znám výborného doktora.“
„Jakého vy asi můžete znát doktora,“ zapochyboval jsem a výmluvně si prohlédl odřené klouby na jeho pravé ruce. Oděrky byly sotva pár minut staré.
„Je to výborný lékař. A k tomu odborník na deliriální stavy.“
„No prosím,“ řekl jsem. „A co když to žádné delirium není?“
Vtom se ozval Riemayer:
„Takhle jsem si to přál... Also sprach Riemayer... O samotě v tomto světě...“
Ohlédli jsme se po něm. Jeho hlas zněl povýšeně, ale oči měl zavřené a tvář potažená šedavou scvrklou kůží mi připadala politováníhodná. Mizera, napadlo mě při pohledu na Oscara, a ještě má tu drzost tady trčet. Náhle mi myslí prolétl praštěný nápad, který jsem v tu chvíli považoval za vskutku zdařilý: Nejlepší by bylo srazit Oscara do snopu slunečních paprsků, vrhnout se na něj, svázat ho a vytřást z něj okamžitě všechno, co ví. Protože toho ví rozhodně dost. Ne-li všechno. Díval se na mě a v jeho očích hnízdily strach a nenávist.
„No dobře,“ svolil jsem. „Ať doktora sežene recepce.“
Pustil mou ruku a já vytočil číslo recepce. Při čekání na doktora jsem seděl vedle Riemayera a Oscar přecházel z rohu do rohu, překračuje v pravidelných intervalech louži kořalky. Po očku jsem ho sledoval. Najednou se sklonil a něco zvedl z podlahy. Bylo to malé a barevné.
„Co to máte?“ zeptal jsem se bez zájmu.
Na okamžik zaváhal a pak mi do klína pustil plochou krabičku s pestrou nálepkou.
„Áá,“ protáhl jsem a pohlédl mu do očí. „Devon.“
„Ano, devon,“ přisvědčil. „Divné je, že jsme ho našli tady a ne v koupelně, nemám pravdu?“
Hrome, pomyslel jsem si. Nejspíš jsem byl příliš neostřílený na to, abych se mu mohl postavit s otevřeným hledím. Zatím jsem věděl příliš málo.
„Na tom není nic divného,“ plácl jsem jen tak nazdařbůh. „Vždyť vy tenhle repelent sám propagujete. Nejspíš to bude vzorek, který vám vypadl z kapsy.“
„Mně z kapsy?!“ vykulil oči údivem. „Tak vy se domníváte, že já bych... Ale já už dávno všechny své úkoly splnil a teď se tu jen rekreuju... Pokud ovšem máte zájem, mohl bych vám pomoct!“
„To je velice zajímavé,“ řekl jsem. „Ještě si to prokonzultuju...“
Vtom se bohužel otevřely dveře a vstoupil lékař v doprovodu dvou sester.
Lékař byl muž činu. Velitelským gestem mě vypudil z pohovky a strhl z Riemayera portiéru. Pod ní byl úplně nahý.
„No samozřejmě...,“ konstatoval doktor. „Už zase...“ Nadzdvihl Riemayerovi víčka, odtáhl dolní ret a nahmatal puls. „Sestro, cordein... A zavolejte pokojské, ať tuhle maštal vylížou do naprostého lesku...“ Narovnal se a pohlédl na nás. „Vy jste příbuzní?“
„Ano,“ odpověděl jsem. Oscar mlčel.
„Byl už v bezvědomí, když jste ho našli?“
„Ležel a blouznil,“ řekl Oscar.
„To vy jste ho sem přenesl?“
Oscar zaváhal.
„Jen jsem ho přikryl tím závěsem,“ pronesl nakonec. „Když jsem přišel, už ležel jako teď. Bál jsem se, aby se nenachladil.“
Lékař na něj chvíli zíral a pak prohodil:
„Ono už je to vlastně jedno. Můžete jít. Oba. Zůstane u něj ošetřovatelka. Večer si můžete zavolat. Poroučím se.“
„A co je s ním, pane doktore?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny.
„Nic zvláštního. Enormní únava, psychické vyčerpání... A navíc patrně hodně kouří. Zítra bude schopen převozu a vezmete si ho domů. U nás by to pro něj dál bylo nebezpečné. Je tu až moc veselo. Na shledanou.“
Vyšli jsme na chodbu.
„Nedáme si sklenku?“ navrhl jsem.
„Zapomínáte, že nepiju,“ odtušil prkenně Oscar.
„Škoda. Mě to všechno tak sebralo, že bych se potřeboval něčeho napít. Riemayer měl vždycky zdraví jako ze železa...“
„V poslední době hodně sešel,“ poznamenal opatrně Oscar.
„Máte pravdu, málem jsem ho nepoznal, když jsem ho včera uviděl...“
„Já taky,“ přikývl Oscar. Nevěřil jsem mu ani slovo a on mně taky ne.
„Kde tu bydlíte?“ zeptal jsem se.
„Tady v hotelu. O patro níž, na sedmsetsedmnáctce.“
„To mě mrzí, že nepijete. Mohli jsme se u vás posadit a trochu si popovídat.“
„Máte pravdu, to by nebylo špatné. Ale já bohužel strašně pospíchám.“ Odmlčel se. „Ale víte co? Dejte mi vaši adresu. Až se zítra vrátím, stavil bych se u vás. Tak kolem desáté, bude vám to vyhovovat? Nebo si ještě zavoláme...“
„Ale proč?“ namítl jsem a adresu mu rychle napsal. „Upřímně řečeno mě moc zajímá devon.“
„Myslím že se domluvíme,“ slíbil Oscar. „Takže zítra na shledanou.“
Seběhl po schodech. Nejspíš opravdu někam spěchal. Sjel jsem výtahem dolů do vestibulu a rychle sestavil telegram pro Mariu: „bratrovi je zle pripadam si osamely dodavam si odvahy ivan.“ Osamělý jsem si skutečně připadal. Riemayer znovu vypadl ze hry, přinejmenším na den. Jediná jeho narážka, která mi mohla nějak pomoct, byla zmínka o rybácích. Nic určitého jsem však nevěděl. Jsou tu nějací rybáci, kteří sídlí někde ve Starém metru; je tu devon, který se možná nějak dotýkal mé záležitosti; byl tu Oscar, který jasně souvisel jak s devonem, tak s Riemayerem — figura dosti nepříjemná a zlověstná, ale nepochybně jen jedna ze spousty nepříjemných a zlověstných figur zdejších světlých zítřků; a pak tu byl jistý Buba, který dodal devon houbovitému nosu. Koneckonců jsem tu teprve den, uklidňoval jsem se. Čas ještě mám. Riemayer mi jistě ještě bude moct být užitečný, a třeba dokážu najít Peka... Pak jsem si najednou vzpomněl na události uplynulé noci a poslal jsem telegram Zikmundovi: „ochotnicky koncert dvacateho osmeho detaily neznam ivan.“ V recepci jsem se zeptal, kudy je nejblíž ke Starému metru.