Kapitola čtvrtá (1)

„Já si právě taky nevzpomenu. Samé nesmysly. Taky mám syna, ale nikdy se se mnou nehádá. A zvířata taky netrápí... Leda snad v dětství...“

Opět od křesla poodstoupil, zahájil tradiční pouť po oběžné dráze kolem křesla a obhlížel své dílo. Jeho oči jasně plály. Vypadalo to, že je opravdu spokojen.

„Ale my bychom vlastně byli hotovi,“ pronesl rozšafně.

Vylezl jsem z křesla.

„A vůbec to není špatné,“ broukal si mistr, „to skutečně vůbec není špatné.“ Přistoupil jsem k zrcadlu a on rozsvítil reflektory, které mě ze všech stran zalily světlem, takže mi v obličeji nezůstal ani jediný stín. V první chvíli jsem na sobě nezaznamenal žádnou zvláštní proměnu. Prostě jsem to byl já. Pak jsem však vytušil, že to vůbec nejsem já. Že tohle v zrcadle je mnohem lepší než já. Výrazně lepší než já. Krásnější než já. Podstatně významnější než já. A zastyděl jsem se, jako bych se úmyslně vydával za člověka, kterému nesahám ani po kotníky...

„Jak jste to dokázal?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„To je maličkost,“ prohodil mistr s jakýmsi zvláštním úsměvem ve tváři. „Byl jste dosti snadný klient, i když katastrofálně zanedbaný.“

Narcisisticky jsem se vrtěl před zrcadlem, nemohl jsem se od něj odpoutat. Náhle se mi z toho všeho udělalo nevolno. Ten mistr byl čaroděj, ovšem zlý čaroděj, přestože sám o tom neměl ani potuchy. V zrcadle se v záři reflektorů odrážela přitažlivá a pohledná lež. Chytrá, úchvatná, respekt vzbuzující prázdnota. Vlastně ne, prázdnota ne, tak špatně jsem o sobě nikdy nesmýšlel, ale kontrast byl příliš nápadný. Celý můj vnitřní svět, vše, čeho jsem si na sobě kdy vážil... Teď bych se bez toho všeho klidně obešel. Už jsem to nepotřeboval. Pohlédl jsem na mistra. Usmíval se.

„Máte hodně klientů?“ zeptal jsem se.

Mou otázku nepochopil a já ani nechtěl, aby jí porozuměl.

„Bez starostí,“ odpověděl. „Vás budu vždycky pracovat s radostí. Mimořádně kvalitní surovina.“

„Děkuji,“ řekl jsem a uhnul očima, abych se nemusel dívat na ten úsměv. „Děkuji a na shledanou.“

„Hlavně nezapomeňte zaplatit,“ upozornil mě dobromyslně. „My mistři známe cenu své práce.“

„Ano, samozřejmě,“ vzpamatoval jsem se. „No jistě. Kolik jsem dlužen?“

Řekl mi, kolik jsem dlužen.

„Cože?!“ zeptal jsem se, když jsem se z výše té částky trochu sebral.

Spokojeně sumu opakoval.

„To je šílenství,“ hlesl jsem zcela upřímně.

„Taková je cena krásy,“ vysvětlil mi. „Sem jste přišel jako obyčejný turista a odcházíte jako pán tvorstva. Nemám pravdu?“

„Spíš jako samozvanec,“ zabručel jsem a vytáhl peníze.

„Nono, proč ta zatrpklost?“ pokáral mě vemlouvavě. „To pořádně nevím ani já. A vy si taky nejste jist... Ještě dva dolary bych prosil... Děkuji... A dostanete padesát feniků zpátky... Nemáte nic proti fenikům?“

Proti fenikům jsem nic nenamítal. Přál jsem si co nejrychleji odejít.

Ve vestibulu jsem nějakou dobu postál, abych se z toho všeho trochu vzpamatoval, a pozoroval jsem skrz skleněnou stěnu kovového Vladimira Sergejeviče. Koneckonců na tomhle všem ani zdaleka není nic nového. Lidí, co jsou úplně jiní, než za koho se vydávají, jsou jistě milióny. Ale ten zatracený lazebník ze mě udělal empiriokritika. Realita se ukryla za divukrásnými hieroglyfy. Tomu, co jsem ve městě viděl, už jsem nevěřil. Náměstí zalité stereoplastikem asi vůbec není krásné. Pod elegantními liniemi automobilových karosérií jsem tušil zlověstné, zrůdné tvary. A tamhleta nádherná, milá žena je ve skutečnosti odporná páchnoucí hyena, poživačná tupá čubka. Zamhouřil jsem oči a křečovitě zakroutil hlavou. Ten starý ďábel...

Nedaleko ode mě se zastavili dva pěstění starci a začali se vášnivě přít o přednostech dušeného bažanta ve srovnání s bažantem po cikánsku zapečeným v peří. Hádali se s pěnou u úst, mlaskali, až jim chvílemi odstřikovaly sliny od úst, až ztráceli dech, bezmocně prskali a navzájem si luskali kostnatými prsty před nosy. Těmhle dvěma už by žádný mistr nepomohl. Oni sami byli mistři a nijak se tím netajili. Ať už to bylo, jak chtělo, mě vrátili zpět do lůna neotřesitelného materialismu. Zavolal jsem portýra a zeptal se, kde je tu restaurace.

„Přímo před vámi,“ rozzářil se portýr a s úsměvem pohlédl na oba staříky. „Všechny kuchyně světa.“

Vchod do restaurace jsem původně považoval za bránu botanické zahrady. Vstoupil jsem do té zahrady, rozhrnoval rukama větve exotických stromů a kráčel chvílemi po měkké trávě, chvílemi po hrbolatých dlaždicích z lasturového vápence. V nadýchané vlhké zeleni rámusili neviditelní ptáci, zaznívaly tlumené rozhovory, cinkání příborů a smích... Přímo přede mnou přelétl zlatavý ptáček, který se kamsi pachtil s kaviárovou jednohubkou v zobáčku. „Přejete si? K službám,“ ozval se za mnou sametový bas. Z džungle vystoupil majestátní muž s tvářemi až na ramena.

„Oběd,“ utrousil jsem kuse. Tyhle typy nemám rád.

„Oběd...,“ pronesl významně. „Má to být s menší společností? Nebo si pán přeje samostatný stolek?“

„Samostatný stolek. Ačkoli...“

V jeho rukou se okamžitě objevil malý blok. „Muže vašeho věku by u svého stolku s radostí uvítaly mistress a miss Hamilton Rayovy...“

„Dál,“ přerušil jsem ho.

„Otec Joffreaux...“

„Dal bych přednost někomu místnímu.“

Obrátil stránku.

„Právě teď se usadil doktor filozofie Opir.“

„To by šlo,“ usoudil jsem.

Schoval zápisník a odvedl mě po chodníku vyloženém pískovcovými dlaždicemi. Někde kolem se mluvilo, jedlo a syčelo sifonovými láhvemi. V listoví se jako duhové včely míhali kolibříci. Maître d’hotel se uctivě informoval:

„Jak si pán přeje být představen?“

„Ivan. Turista a literát.“

Doktoru Opirovi mohlo být kolem padesátky. Okamžitě se mi zalíbil, protože mého mohutného průvodce hnal bez zbytečných cirátů pro číšníka. Byl ruměný a tlustý a nepřetržitě, s potěšením se vrtěl na všechny strany a mluvil.

„Nedělejte si násilí,“ řekl, když jsem sáhl po jídelním lístku. „Všechno už je jasné. Vodka, ančovičky ve vejci, kterým se tady u nás říká bumbrlíčky, bramborová krémová polévka...“

„Se smetanou,“ dodal jsem.

„Přirozeně...! Vařený jeseter po astrachaňsku, kousek telecího...“

„Já bych si dal bažanta zapečeného v peří.“

„To bych na vašem místě nedělal — na bažanty teď není sezóna... Kousek hovězího, úhoř ve sladkém nálevu...“

„Káva,“ navrhl jsem.

„Koňak,“ namítl on.

„Káva s koňakem.“

„Dobrá. Koňak a káva s koňakem. K rybě nějaké bílé víno a dobrý pravý doutník...“

Ukázalo se, že obědvat s doktorem Opirem je velice pohodlné. Stačilo jíst, pít a poslouchat. Nebo neposlouchat. Doktor Opir partnera pro rozhovor nepotřeboval. Doktor Opir potřeboval posluchače. Já jsem se rozhovoru nezúčastnil, dokonce ani krátkými replikami, a doktor Opir s rozkoší řečnil, prakticky bez přestávky, živě přitom gestikuloval vidličkou, ale talířky a talíře před ním se přesto vyprazdňovaly rychlostí vpravdě tajemnou. V životě jsem neviděl člověka, který by dokázal tak dovedně řečnit s nabitými žvýkajícími ústy.

„Věda. Její Veličenstvo Věda!“ volal pateticky. „Zrála dlouho a v mukách, ale plody se z ní urodily hojné a sladké. Staniž, okamžiku, neboť jsi velkolepý! Stovky generací se rodily, trpěly a umíraly a nikdo nikdy nezachtěl pronést toto zaklínadlo. Měli jsme mimořádné štěstí. Narodili jsme se do nejvýznamnější z epoch — do Epochy splněných přání. Možná si to ještě všichni neuvědomili, ale devětadevadesát procent mých spoluobčanů už dnes žije ve světě, kde je člověku dostupné prakticky všechno, co ho napadne. Ó vědo! Konečně jsi osvobodila lidstvo! Konečně jsi nám dala, dáváš a budeš dávat všechno: potravu — báječnou potravu, bydlení — báječné bydlení, ošacení — báječné ošacení pro jakýkoli vkus a v jakémkoli množství! Lásku, radost, spokojenost a pro zhýčkané, pro ty, kdo jsou již samým štěstím zcela uondáni, máš sladké slzy, maličké spásné smutky, příjemné konejšivé starosti, které nám ve vlastních očích přidávají na důležitosti... My, filozofové, jsme vědě dlouho a vášnivě láli. Volali jsme po bořitelích strojů, proklínali Einsteina, který změnil náš svět, pranýřovali Wienera za to, že se opovážil vztáhnout ruku na člověkovu božskou podstatu. Věda nás o ni připravila. Ale ta odměna! Odměnou věda lidstvo vynesla rovnou k olympské hostině... Aha, tady je konečně ta bramborová krémová polévka, ten božský pokrm... Ne, tak ne, dělejte to jako já... Vezměte si tuhle lžičku... A teď pár kapek octa... naberte si... jinou lžičkou, tamhletou... ano, tou si naberte smetanu a — nenene! — opatrně, postupně ji vmíchávejte... To je taky věda, jedna z nejstarobylejších, rozhodně starobylejší než univerzální syntéza... Musíte navštívit naše syntetizátory Amalthein roh hojnosti, a.s.... Vy ovšem nejste chemik, že? Ach ano, vy jste literát! A o tom se musí psát, protože to je největší svátost dneška — bifteky ze vzduchu, chřest z hlíny, lanýže z pilin... Jaká škoda, že Malthus už zemřel! Jak tomu by se celý náš svět vysmál! Samozřejmě, jisté důvody pro pesimismus tu v jeho dobách byly. Jsem dokonce ochoten souhlasit s lidmi, kteří ho považují za génia. Byl však příliš nevzdělaný, absolutně neviděl perspektivy přírodních věd. Patřil k oněm nešťastným géniům, kteří objevují zákony společenského vývoje ve chvíli, kdy tyto zákony přestávají platit... Je mi ho upřímně líto. Vždyť pro něj lidstvo bylo jen miliardou lačně otevřených úst. Ten se snad v noci musil budit děsem. Vskutku zrůdná vidina: miliarda vytlemených chřtánů, a ani jedna hlava! Když se ohlédnu zpátky, trpce si uvědomuji, jak slepí byli všichni rozechvívatelé duší a vládci rozumů nedaleké minulosti. Jejich vědomí kalila nikdy nekončící hrůza. Sociální darwinisté! Ti viděli jen totální zápas o holou existenci: hordy lidí zpitomělých hladem, kteří kvůli kousku místa na slunci drásají jeden druhého na cáry, jako by ono slunné místo bylo jen jedno na světě, jako by slunce nebylo dost pro všechny! Nebo Nietzsche... Ten se se svými zlověstnými vizemi panské rasy, se svými nadlidmi na druhé straně dobra a zla hodil tak pro hladové otroky dob egyptských faraónů... Jenže kdo by dneska chtěl být na druhé straně? Ono to není špatné ani na téhle, co vy na to? Byli tu samozřejmě i Marx a Freud. Například Marx jako první pochopil, že zakopaný pes je v ekonomice. Pochopil, že ekonomiku je třeba vyrvat z rukou lakomých blbců a fetišistů, učinit ji státním subjektem a donekonečna ji rozvíjet, což znamená položit základy Zlatého věku. A Freud zase ukázal, k čemu vlastně ten Zlatý věk potřebujeme. Jen si vzpomeňte, co bylo příčinou všech neštěstí lidského rodu? Neukojené pudy, nesdílená láska a neutišený hlad, nemám pravdu? Ale vtom na scénu přichází Její Veličenstvo Věda a obdaruje nás všeobjímajícím uspokojením. Jak rychle to všechno proběhlo! Ještě nejsou zapomenuta jména ponurých proroků, a už..., co říkáte tomu jeseterovi? Mám takový dojem, že omáčka je syntetická. Vidíte ten růžový odstín? No jistě, syntetika! Ve špičkové restauraci bychom snad měli právo očekávat přírodní produkt... Pane vrchní! Ačkoli, nechme ho dýchat, přece nebudeme tak vrtošiví... Běžte, běžte, to je v pořádku... O čem jsem to mluvil? Ach ano! Láska a hlad. Ukojte lásku a hlad — a máte před sebou šťastného člověka. Přirozeně za předpokladu, že ten člověk si je jist zítřkem. Na tomto elementárním předpokladu spočívají veškeré utopie všech dob. Zprostěte člověka starostí o chléb jeho vezdejší a zítřek se stane skutečně svobodným a šťastným. Jsem hluboce přesvědčen, že ideálem lidstva jsou děti, ano, právě děti. Spatřuji přehluboký smysl v podivuhodné podobnosti mezi dítětem a bezstarostným člověkem, tedy objektem sociálních utopií. Bezstarostný znamená šťastný. Jak blízko už jsme od tohoto ideálu! Ještě několik desetiletí, možná dokonce jen několik let, a dosáhneme automatické hojnosti, zbavíme se vědy, jako se vyléčený mrzák zbavuje svých berlí, a celé lidstvo se promění v gigantickou šťastnou dětskou pospolitost. Dospělí se od dětí budou lišit jen schopností milovat a tato schopnost přeroste, zase za pomoci vědy, ve zdroj nových, nevídaných radostí a rozkoší... Promiňte, jak že se to jmenujete? Ivan? Takže vy zřejmě budete z Ruska... Jste komunista? Aha... Jistě, jistě, vy to tam máte všechno jinak, já vím... Á, tady je ta káva! Mmm... výtečná kávička! Ale kde je koňak? Aha, děkuju mockrát... Abych nezapomněl, někde jsem zaslechl, že Nejvyšší degustátor se vzdal svého úřadu. Na poslední bruselské soutěži koňaků došlo k nevídanému skandálu, který se podařilo zaretušovat jen s největšími obtížemi. Grand Prix získává heslo Bílý kentaur. Porota je v euforií. Něco epochálního! Fenomenální ohňostroj chuťových vjemů! Otevřou tedy obálku s přihláškou a — jaká hrůza! — ona syntetika! Nejvyšší degustátor zbledl jako stěna, udělalo se mu zle. Mimochodem jsem měl možnost ten koňak ochutnat a je skutečně výtečný, i když se pálí z mazutu a zatím vlastně nemá žádný název. AX osmnáct lomeno naftan, a přitom je to lacinější než líh z brambor... Zkuste tenhle doutník... Nesmysl, jaképak nekouřím. Po takovém obědě se nedá nekouřit... Tuhle restauraci mám rád. Pokaždé, když přijedu přednášet na zdejší univerzitu, obědvám v Olympiku. A před odjezdem si neodpustím návštěvu Taverny. Jistě, tahle zeleň a ti rajští ptáčkové tam nejsou, je tam trochu moc horko a trochu moc dusno a pořád to tam mírně zavání spáleninou, ale je to pravá, neopakovatelná kuchyně. Horliví degustátoři se scházejí právě tam. Buď tam, nebo u Labužníka. Tam se jenom jí. Nesmíte se tam smát, nesmíte tam žvanit a je naprostý nesmysl přijít tam ve společnosti dámy, tam se výhradně jí. Tiše a zamyšleně...“

Doktor Opir konečně umlkl, zvrátil se do opěradla svého křesla a zhluboka, s požitkem zatáhl ze svého doutníku. Já taky cumlal mohutné cigáro a díval se na něj. Byl naprosto jasný, tenhle doktor filozofie. Takovíhle lidé, absolutně spokojení se svým místem ve společnosti, a proto absolutně spokojení se stavem společnosti jako celku, existovali vždycky, v každé epoše. Výborně nabroušený jazyk a pohotové pero, nádherné zuby, dokonale zdravé vnitřnosti a perfektně fungující pohlavní orgán.

„Takže svět je prostě nádherný, doktore?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ pronesl procítěně doktor Opir. „Když se to vezme kolem a kolem, je nádherný.“

„Jste velký optimista.“

„Naše doba je dobou optimistů. Pesimista jde do Salónu dobré nálady, nechá si z podvědomí odsát žluč a stává se z něj optimista. Časy pesimistů pominuly, stejně jako pominuly časy tuberáků, sexuálních maniaků a vojáků. Pesimismus jako stav ducha vykořeňujeme taky za pomoci přísně vědeckých metod, a to nejen druhotně, skrze vědomí dostatku, ale i bezprostředně, metodou přímého vpádu do temného světa pod kůrou mozkovou. Řekněme takové snové generátory — to je dnes nejnovější zábava lidových mas. Je to naprosto neškodné, dokonale masové a konstrukčně jednoduché... Nebo neurostimulátory...“

Pokusil jsem se přeorientovat ho do žádoucích kolejí: „A nezdá se vám, že právě v této oblasti moderní věda, například již zmíněná farmaceutická chemie, někdy zatraceně přehání?“

Doktor Opir se shovívavě pousmál a přičichl ke svému doutníku.

„Věda vždy kráčela cestou experimentů a omylů,“ řekl důrazně. „Já osobně se přikláním k názoru, že takzvané chyby jsou vždy výsledkem zločinných manipulací. Ještě jsme do Zlatého věku nevstoupili, teprve se k němu blížíme, a pod nohama se nám neustále pletou všelijací psanci, chuligáni a docela obyčejní špinavci... Proto se objevují zdraví škodlivá narkotika, která byla, jak jistě víte, vyvinuta z těch nejušlechtilejších pohnutek, všelijaké ty aromatéry... nebo ten..., já vím, ke stolu se to zrovna moc nehodí...“ Slizce se zachichotal. „Jistě už jste si domyslel, jsme přece dospělí lidé... Ale o čem jsem to mluvil...? Ano, tak tohle všechno by vás nemělo vyvádět z míry. To přejde, jako přešly atomové bomby.“

„Chtěl jsem jen poukázat na to,“ nedal jsem se, „že je tu ještě problém alkoholismu a narkomanie.“

Zájem doktora Opira o dialog tohoto druhu tál před očima. Patrně měl za to, že se snažím zpochybnit jeho tezi o vědě jakožto nositelce univerzálního blaha. Polemizovat na takovéto úrovni pro něj bylo stejně nudné, jako kdyby horoval pro užitečnost koupání v moři, a já mu na to namítal, že loni jsem se v moři div neutopil.

„Ano, pochopitelně ...,“ zadrmolil nepřítomně a pohlédl na hodinky. „Ono totiž nejde všechno najednou... Jistě snad uznáte, že důležitá je především obecná tendence... Pane vrchní!“

Doktor Opir chutně pojedl, krásně si zařečnil z pozic progresivní filozofie — cítil se zkrátka plně uspokojen a já se rozhodl na svém netrvat, tím spíš, že na jeho „progresivní filozofii“ jsem se s klidem mohl vykašlat, a na to, co mě zajímalo ze všeho nejvíc, mi s největší pravděpodobností stejně odpovědět nemohl. Zaplatili jsme a vyšli z restaurace ven. Zeptal jsem se:

„Pane doktore, nevíte, náhodou, čí je ten pomník? Tamhle, na náměstí...“

Doktor Opir se tím směrem roztržitě zadíval.

„Skutečně, on je tu pomník,“ řekl. „Nikdy předtím jsem si toho nevšiml... Můžu vás někam svézt?“

„Děkuji, dal bych přednost procházce.“

„V takovém případě se s vámi loučím. Těšilo mě... Samozřejmě mohu jen těžko předpokládat, že bych vaše přesvědčení změnil,“ svraštil čelo a podloubal se párátkem v zubech, „ale zkusit to by rozhodně bylo zajímavé... Nechcete navštívit mou přednášku? Začínám zítra v deset.“

„Děkuji za pozvání. Na jaké téma se chystáte mluvit?“

„Neooptimistická filozofie. Rozhodně bych se chtěl dotknout řady problémů, které jsme dnes spolu tak zevrubně probrali.“

„Děkuji vám,“ opakoval jsem ještě jednou. „Určitě přijdu.“

Díval jsem se, jak přistupuje ke svému dlouhatánskému autu, dopadá na sedadlo, chvíli se hrabe v ovládacím pultu autopilota a uvelebuje se co nejpohodlněji — zřejmě hned začal klimbat. Auto opatrně vymanévrovalo z náměstí a zvyšující se rychlostí zmizelo v zelenavém stínu boční ulice.

Neooptimismus... Neohédonismus a neokreténismus... Neokapitalismus. Všechno zlé k něčemu dobré, řekla liška, protože ses dostal do země pitomců. Je třeba konstatovat, že procento rozených pitomců se za staletí v podstatě nemění. Zajímavé by však bylo, jak to vypadá s procentem pitomců z přesvědčení. Kdo mu asi přiřkl ten doktorský titul? Takový tu jistě nebude sám. Nejspíš se někde musela sejít celá hromada doktorů, kteří tento titul neooptimistovi Opirovi slavnostně udělili. Takové věci se vlastně stávají i jinde než mezi filozofy...

Vtom jsem si všiml, že vestibulem rychle kráčí Riemayer a okamžitě jsem doktora Opira pustil z hlavy. Oblek na Riemayerovi visel jako pytel, Riemayer se hrbil a jeho tvář teď byla celá zplihlá. Moc bych za to nedal, že se mírně potácí, Než došel k výtahu, dohonil jsem ho a vzal za rukáv.

Silně sebou trhl a otočil se.

„Hrome, co to má znamenat?“ zasípal. Bylo jasné, že ze mě žádnou radost nemá. „Co tu ještě děláte?“
[1] [2] [3]