Kapitola druhá
[1] [2] [3]„Když chceš, tak prosím.“
„Jinak už tu nikoho nemáte?“
„Ne.“
Ani tentokrát se neodhodlal přistoupit ke mně sám, ale nechal mě dojít až k sobě, a dokonce jsem ho směl vzít za ucho. Bylo skutečně studené. Lehce jsem ho za ně zatahal, postrčil ho ke stolu a řekl mu:
„Jen si tu seď, dokud ti bude libo. Vrátím se pozdě.“
„Trochu si tu zdřímnu,“ řekl Len.