Kapitola druhá

Chlapec najednou zamhouřil oči, sklonil hlavu a s výhružně napřaženou trubkou vykročil přímo na mě.

„Vzdávám se,“ upozornil jsem ho. „Dej pozor, ať to nespustí.“

Když se mi trubka opřela o břicho, pustil ji, ruce mu bezvládně klesly a celý nějak ochabl. Sklonil jsem se k němu a pohlédl mu do obličeje. Byl celý rudý. Zvedl jsem trubku. Bylo to něco jako hračkový samopal — s úhlednou vroubkovanou rukojetí a plochou obdélníkovou nádržkou, která se do té věci zasouvala zespodu jako zásobník.

„Copak je to za vynález?“ zeptal jsem se.

„Fluska,“ zabručel ponuře. „Dejte to sem.“

Hračku jsem mu vrátil.

„Tak fluska,“ protáhl jsem zamyšleně. „A z té se flusá, pokud tomu dobře rozumím. Co kdybys mě zasáhl?“ Pohlédl jsem na zeď. „Průšvih, co? Teď to aspoň rok nepůjde dolů. A maminka aby nechala znovu vymalovat.“

Chlapec ke mně zezdola nedůvěřivě vzhlédl.

„Dyť je to jenom fluska.“

„Ano? A já hlupák si myslel, že je to limonáda.“

Jeho obličej konečně dostal normální barvu a prozradil jistou podobu s mužnými rysy generálplukovníka Tuura.

„Co vás nemá,“ řekl ml, „to je jen fluska.“

„No a co?“

„Uschne.“

„A když uschne, tak už se s tím definitivně nedá nic dělat?“

„Co vás nemá. Prostě nic nezůstane.“

„Aha,“ mínil jsem pochybovačně. „No, ty to vlastně musíš vědět líp. Doufejme, že máš pravdu. Přesto jsem rád, že to nic místo na mém obličeji nezůstane na zdi. Jak se jmenuješ?“

„Siegfried,“ odpověděl chlapec.

„A kdyby sis to rozmyslel líp?“

Pohlédl na mě. „Lucifer.“

„Cože?!“

„Lucifer.“

„Tak dobře, Lucifer,“ vzdal jsem se. „Belial, Aštoreta, Belzebul, Azriel. A něco kratšího bys neměl? Víš, ono třeba žádat o pomoc člověka jménem Lucifer je hrozně nepohodlné.“

„Dveře jsou přece zavřené,“ namítl a o krok poodstoupil. V obličeji znovu pobledl.

„No a co?“

Neodpověděl, v ústupu pokračoval, narazil zády na zeď a začal se po ní sunout bokem, ale mě nepustil z očí ani na okamžik. Konečně jsem pochopil, že mě má buďto za vraha, nebo za zloděje, a snaží se uniknout, Jenže kdovíproč nikoho nevolal na pomoc a kdovíproč nevrazil do matčina pokoje, což by v této situaci bylo nejpřirozenější: proplížil se kolem dveří a kradl se při zdi dál, k východu z domu.

„Siegfriede,“ oslovil jsem ho. „Siegfriede Lucifere, musím ti říct, že jsi hrozný zbabělec. Za koho mě máš?“ Úmyslně jsem se ani nepohnul a jen jsem za ním otáčel hlavu. „Jsem váš nový podnájemník, tvoje maminka mě nakrmila toasty se smetanou, zato tys mě div celého neuflákal a nakonec se mě bojíš. Já tebe bych se měl bát!“

Celé mi to nápadně připomínalo jednu scénu z Aňudinského internátu, když mi tam přivezli jednoho skoro stejného kluka, jako je tenhle. Nějakého synka z chlystské rodiny. Propána, že bych tak nápadně připomínal gangstera?

„Vypadáš jako pižmová krysa Čučundra,“ řekl jsem, „která celý život proplakala, protože v sobě nedokázala najít odvahu dolézt doprostředka místnosti. Strachy ti zmodral nos, vystydly uši, kalhotky máš mokré a zůstala za tebou loužička...“

V takovýchhle případech je úplně jedno, co říkáte. Důležité je, abyste to říkali klidně a vyvarovali se prudkých pohybů. Výraz jeho obličeje se neměnil, jen když jsem se zmínil o té loužičce, střelil očima dolů na podlahu, aby se přesvědčil. Jen na zlomek vteřiny. Pak skočil k domovním dveřím, zuřivě jimi zalomcoval, škubl za závoru a vyletěl na dvůr — jen se zamíhaly špinavé podrážky sandálů. Vyšel jsem za ním.

Stál v šeříkových keřích, ukryl se v nich tak, že jsem viděl jen jeho bledý obličej. Jako když se prchající kočka na okamžik zastaví a rychle se ohlédne, jak vypadá situace.

„No dobře,“ řekl jsem. „Tak mi laskavě řekni, co mám dělat; potřeboval bych domů oznámit svou novou adresu. Adresu tohoto domu, ve kterém teď žiji.“ Mlčky mě sledoval. „Zdá se mi trapné chodit s tím za tvou matkou. Za prvé má zrovna hosty a za druhé...“

„Druhá předměstská sedmdesát,“ přerušil mě.

Pomalu jsem usedl na schůdky přede dveřmi. Dělilo nás nějakých deset metrů.

„Ty máš ale hlásek!“ řekl jsem uznale. „Jako jeden můj známý barman z Mirza-Čarle.“

„Kdy jste přijel?“ zeptal se mě.

„Zhruba tak...,“ pohlédl jsem na hodinky, „před půldruhou hodinou.“

„Před váma tu taky jeden bydlel,“ řekl chlapec a šlehl pohledem někam stranou. „Pěknej ksindl. Daroval mi pruhovaný plavky a ty se ve vodě rozpustily.“

„No to je hrůza!“ rozhořčil jsem se. „Zrůda, a ne člověk! Žes ho neutopil ve flusce“

„Už jsem to nestih,“ vysvětlil chlapec. „Chtěl jsem, jenže von mi mezitím ujel.“

„To byl ten Hooger?“ zeptal jsem se. „S Marthou a chlapci?“

„Kdepak, jak jste na to přišel? Hooger tu žil až pak.“

„Taky ksindl?“

Chlapec neodpověděl. Opřel jsem se zády o zeď a zadíval se na ulici. Z vrat naproti trhavě vyskákalo auto, zabočilo na vozovku a pronikavě zavylo. Vzápětí za ním se přehnalo další, úplně stejné auto. V zahradě zavoněl aromatický benzín. Pak už se auta řítila jedno za druhým, až jsem z toho měl mžitky před očima. Na nebi se vynořilo několik vrtulníků. Byly to takzvané nehlučné vrtulníky, ale letěly poměrně nízko, a dokud jsme je měli nad hlavami, nebylo slyšet vlastního slova. Chlapec se ovšem do řečí nijak nehrnul. A taky se zřejmě nechystal opustit svůj úkryt ve křoví. Něco tam kutil se svou fluskou a jen tu a tam zašilhal směrem ke mně. Jen aby po mně odtamtud nešplouchl, pomyslel jsem si s obavou. Vrtulníky letěly a letěly, auta uháněla a uháněla — až se zdálo, že všech patnáct tisíc automobilů, co jich tu mají, vyrazilo na Druhou předměstskou a všech pět set vrtulníků se zavěsilo nad dům číslo sedmdesát. Trvalo to asi deset minut, chlapec si mě úplně přestal všímat a já seděl a přemítal, jaké otázky mám položit Riemayerovi. Pak se všechno vrátilo do starých kolejí — ulice se vyprázdnila, pach benzínu se rozplynul a nebe se taky vyčistilo.

„Kam se všichni tak najednou ženou?“ zajímalo mě.

Zašramotil někde v křovinách.

„Copak vy to nevíte?“ zeptal se.

„A jak to asi mám vědět?“

„Vo Hoogerovi jste přece taky vodněkud věděl...“

„Hooger...?“ zamumlal jsem. „Hoogera jsem poznal úplně náhodou. Ale jinak o vás nevím nic. Nevím, jak žijete, co děláte... Co ty to tam zrovna teď smolíš?“

„Pokazila se mi pojistka.“

„Tak to sem dej, já ti to spravím. A proč se mě tak bojíš, snad ti taky nepřipomínám nějakého ksindla?“

„Všichni jeli do práce,“ řekl chlapec.

„Pracovat teda začínáte dost pozdě. Pomalu abychom se chystali k obědu, a vy si teprve jdete do práce... Víš, kde je hotel Olympik?“

„Samo sebou.“

„A doprovodíš mě tam?“

Kluk se zarazil.

„Ne,“ řekl nakonec.

„Proč?“

„Zrovna končí škola, musím jít domů.“

„Aha, tak teď jsme na to konečně kápli!“ rozesmál jsem se. „Pán je za školou! Neboli za boudou, jak se říká u nás... A do kterépak chodíš třídy?“

„Do třetí.“

„Taky jsem kdysi chodil do třetí třídy.“

O kousek ze svého křoví povylezl.

„A potom?“

„Potom do čtvrté.“ Vstal jsem. „To už snad stačilo. Mluvit se mnou nechceš, do hotelu mě taky nedovedeš, kalhoty máš celé mokré — radši půjdu domů. No co se tak díváš? Dokonce mi ani nechceš říct, jak se jmenuješ...“

Beze slova se na mě zadíval a hlasitě dýchal ústy. Zmizel jsem ve své půlce domu. Krémová hala byla, alespoň jak mně se zdálo, beznadějně zaneřáděná. Obrovskou černou kaňku na zdi ani nenapadlo, že by snad měla uschnout. Tohle si dneska někdo pěkně odskáče, napadlo mě. Šlápl jsem na klubko motouzu a zvedl ho. Konec byl uvázán ke klice dveří do bytu domácí. Aha, řekl jsem si, tohle taky známe. Odvázal jsem provázek a strčil klubko do kapsy.

V pracovně jsem ze stolu vytáhl čistý list papíru a sestavil telegram pro Mariu: „dorazil jsem stastne druha předměstská sedmdesát libam ivan“. V bedekru jsem našel telefonní číslo telegrafu, telegram jsem odeslal a znovu zkusil zavolat Riemayerovi. A on se znovu neozval. Navlékl jsem si sako, pohlédl na sebe do zrcadla, spočítal svou hotovost, a když už jsem se chystal k odchodu, všiml jsem si, že dveře do salónu jsou pootevřené a škvírou mě sleduje nějaké oko. Samozřejmě jsem si jako ničeho nevšiml. Pozorně jsem prozkoumal všechny své svršky, vrátil jsem se do koupelny a s nenuceným pohvizdováním se chvíli kartáčoval. Sotva jsem zase vstoupil do pracovny, ušatá hlava prostrčená pootevřenými dveřmi bleskurychle zmizela — mezerou trčela jen stříbřitá trubka flusky. Posadil jsem se do křesla, postupně vytáhl a zase zavřel všech dvanáct zásuvek včetně těch tajných a teprve pak jsem opět pohlédl na dveře. Kluk stál na prahu.

„Jmenuju se Len,“ oznámil mi.

„Vítám tě, Lene,“ odpověděl jsem roztržitě. „Já jsem zase Ivan. Pojď dál. Abych pravdu řekl, už jsem se chystal jít na oběd. Obědval jsi?“

„Ne.“

„No výborně. Tak běž za maminkou a popros ji, aby tě pustila se mnou.“

Len na to neřekl nic, jen upřel oči do podlahy.

„Ještě je brzy,“ hlesl nakonec.

„Jak brzy? Na oběd?“

„Ne, jít... jít tam, za ní. Škola končí až za dvacet minut.“ A zase se na chvíli odmlčel. „A ještě ke všemu je tam ten tlustoprd se šňůrama.“

„Ksindl?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl Len. „Vy fakticky chcete jít hned teď?“

„Hned,“ potvrdil jsem a vytáhl z kapsy klubko špagátu. „Na, vem si to. Co kdyby první bývala vyšla maminka?“

Pokrčil rameny.

„Nemoh bych chvilku zůstat u vás, když jdete pryč?“ zeptal se.
[1] [2] [3]