Kapitola sedmá

„Bojí se, hajzl! Náramek si sundal!“

„Ty ho přece nemůžeš vidět! Nemáš brejle, blbečku!“

„Já náhodou vidim všechno, a móc dobře...! A i kdyby to nebyl von...“

„Sakra nech už toho...“

Dlouhán k nim nakonec pro jistotu přistoupil taky a popadl opilce s druhé strany.

„Tak běžte, prosím vás!“ zasyčel na mě podrážděně. „Co tu okouníte? To jste ještě nikdy neviděl namazanýho?“

„Nené, ten mi neuteče!“

Šel jsem po svých. Domů už to nebylo daleko. Trojice mě hlučně následovala.

„Já do něj v-vidím skrznaskrz, abyste věděli! Pěknej pán tvorstva... Nachlastá se, až se z toho zeblije, n-namlátí někomu držku — ovšem sám jich taky držel požehnaně — a víc nepotřebuje... P-pusťte mě na něj, já mu jich vyšiju takovejch...“

„Tys to teda dopracoval, abysme ho vlekli jako ňákýho gangstera...“

„Tak mě neto... neveď ...! N-nenávidím je ...! Třasky... Kořalky... Štětky... Rosol rozplizlej...“

„No jistě, jistě, uklidni se... Hlavně nepadej...“

„Těch vý-výtek už snad bylo dost...! Už mám plný zuby toho vašeho farrizej... štvi... purrri... tantismu... Ty se musej rrrozsápat! Postřřřílet! Všechny je setřřřít z povrchu zemskýho!“

„Ty ses teda zpanákoval. A já blbec si myslel, že už se z toho sebral.“

„Já jsem střřřízlivej...! Všechno si pamatuju. Dneska je vosumadvacátého... Nebo snad ne?“

„Drž hubu, vole!“

„Čššš! Přřřesně tak! Nepřítel je ve střehu... Kluci, tady byl někde fízl... Přece jsem s ním mluvil... A náramek si stáhnul, sssvině... Ale já toho fízla eště do vosumadvacátýho...“

„Herdek buď už zticha!“

„Pšššt! A dost... Ani slovo! Žádný strachy, vo minomety se postarám.“

„Já snad toho hajzla zabiju...“

„Na nepřřřátele civilizi... lace... Půldruhýho tissssíce kubíků slzáku — osobně... Šest sektorů... Úúúú...!“

To už jsem stál před vraty svého domu. Když jsem se ohlédl, opilec ležel tváří k zemi, pořízek nad ním seděl na bobku a čahoun si kousek stranou mnul hranu pravé dlaně.

„Proč jsi ho takhle sejmul?“ zeptal se podsaditý vyčítavě. „Určitěs mu něco udělal.“

„Už těch keců bylo dost,“ procedil dlouhán zuřivě skrz zuby. „My se snad nikdy neodnaučíme žvanit. A chlastat kořalku. Už toho bylo dost.“

Budeme jako děti, doktore Opire, pomyslel jsem si a co nejtišeji vklouzl do dvora. Křídlo vrat jsem přivíral pomaloučku a ještě jsem ho podržel, aby zámek necvakl.

„A kde je ten chlap?“ zeptal se dlouhán tlumeně.

„Kdo?“

„Ten chlap, co šel před náma...“

„Někam zahnul.“

„Nevšiml sis kam?“

„Prosím tě, já měl jiný starosti.“

„Škoda... No nic, zvedni ho.“

Ustoupil jsem do stínu jabloní a sledoval, jak vlečou opilce kolem vrat. Úděsně chroptěl. V domě bylo ticho. Zašel jsem do svého bytu, svlékl jsem se a dopřál si horkou sprchu. Havajka i kalhoty čpěly slzným plynem a zůstaly na nich mastné skvrny po fosforeskující kapalině. Všechno jsem to hodil do utilizátoru. Potom jsem se detailně prozkoumal v zrcadle a sám jsem se divil, jak lacino jsem se z toho dostal — boule za uchem, pořádná modřina na levém rameni a několik podlitin na žebrech. A odřené klouby.

Na nočním stolku jsem objevil vzkaz, ve kterém se mi uctivě navrhovalo, abych zaplatil nájemné za prvních třicet dnů pobytu. Částka to byla opravdu značná, ale snesitelná. Odpočítal jsem pár bankovek a vložil je do prozíravě ponechané obálky, lehl jsem si do postele a zdravou ruku založil za hlavu. Ložní prádlo bylo chladné a šustivé, otevřeným oknem do ložnice proudil noční vzduch se slanou příchutí moře. Nad uchem mi příjemně syčel fonor. Chtěl jsem si před spaním ještě pár věcí promyslet, ale byl jsem k smrti utrmácený a rychle jsem usnul...

Něco mě probudilo. Otevřel jsem oči a napjatě se zaposlouchal. Kdesi poblíž buď někdo plakal, nebo si tenkým hláskem prozpěvoval. Tiše jsem vstal a vyklonil se z okna. Tenký přerývaný hlásek broukal: „...v rakvích krátce poleží, aby opět z hrobů vyšli a žili tu jako živí mezi živými...“ Následovaly tlumené vzlyky. Z dálky sem jako komáří zvonění doléhalo: „Třaska, třaska!“ A znovu ten skomíravý hlas: „...krev s hlínou smísí, by již nepojedl...“ Napadlo mě, že to asi ve svém pokoji pláče a lamentuje opilá Vuzi, a polohlasně jsem zavolal: „Vuzi!“ Nikdo neodpověděl. Slabý hlásek vykřikl: „Odejdi od vlasů mých, odejdi od masa mého, odstup od kostí mých!“ a já pochopil, čí je to hlas. Přehoupl jsem se přes parapet, dopadl do trávy a zaposlouchal jsem se do těch tajemných vzlyků. Po pár krocích problesklo mezi stromy světlo a já brzy narazil na garáž. Vrata byla pootevřená. Stál tam obrovský nablýskaný opel. Na ponku stály dvě zapálené svíce. Voněl tu aromatický benzín a roztavený vosk.

Pod svícemi seděl na švédské lavičce v bílé košili až na paty a bos Len s tlustou omšelou knihou na kolenou. Zadíval se na mě široce rozevřenýma očima, jeho tvář byla naprosto bílá a zkamenělá hrůzou.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se hlasitě a vstoupil dovnitř.

Chvíli jen strnule zíral a pak se začal chvět. Zaslechl jsem, jak mu cvakají zuby.

„Lene, kamaráde,“ oslovil jsem ho znovu. „Tys mě nejspíš nepoznal, viď? To jsem přece já, Ivan!“

Pustil knihu na zem a dlaně si zastrčil do podpaždí. Stejně jako ráno mu po obličeji vyrazil pot. Posadil jsem se vedle něj a objal ho kolem ramen. Bezvládně se ke mně přichýlil. Třásl se jako štěně. Zavadil jsem pohledem o titul knihy. Jistý doktor Neff obšťastnil lidstvo Úvodem do učení o nekrotických jevech. Zakopl jsem svazek daleko pod ponk.

„Čí je to auto?“ zeptal jsem se zase co nejhlasitěji.

„A... auto...“

„Moc krásný ford!“

„To není ford, to je opel.“

„Máš pravdu, opel. Ten musí jezdit aspoň dvě stě za hodinu, co?“

„To jo.“

„A kdepak jsi sehnal svíčky?“

„Koupil.“

„Prosím tě! Ani jsem netušil, že v naší době se vůbec dá sehnat něco takového jako svíčky. Ona vám tu snad praskla žárovka. Jen tak jsem si vyšel do zahrady, že si utrhnu jablíčko, abys tomu rozuměl — a najednou vidím v garáži světlo...“

Posunul se ještě blíž ke mně a pošeptal mi:

„Ještě... ještě tu chvílí zůstaňte, neodcházejte.“

„No dobře. Nebo že bychom zhasli a přesunuli se ke mně?“

„To ne, to nejde.“

„Co nejde?“

„Jít k vám! Jít do domu nejde!“ Říkal to se skálopevným přesvědčením. „Ještě dlouho to nepůjde. Dokud neusnou.“

„Kdo?“

„No voni.“

„Kdo oni?“

„Voni. Slyšíte?“

Zaposlouchal jsem se. Bylo slyšet, jak ve větru šelestí větve a někde ve strašné dálce davy hulákají: „Třas-ka, třas-ka!“

„Nic zvláštního neslyším,“ pokrčil Jsem rameny.

„Protože jste tu novej, a nový voni nechávají na pokoji.“

„Ale stejně, koho máš na mysli tím oni?“

„Voni jsou všichni. Viděl jste toho ksichta s knoflíkama?“

„Petiho? Viděl. A proč by měl být ksicht? Já mám pocit, že je to docela slušný člověk...“

Len vyskočil.

„Pojďte,“ zašeptal zase. „Já vám to ukážu. Ale slibte mi, že budete zticha.“

Vyšli jsme z garáže, přikradli se k rohu domu a obešli ho. Len se mě vytrvale držel za ruku. Dlaň měl chladnou a vlhkou.

„Támhle, podívejte,“ ukázal před sebe.“ Podívaná to byla opravdu strašidelná. Na verandě domácí poloviny domu ležel s hlavou nepřirozeně zakloněnou a prostrčenou zábradlím můj celník ze včerejšího rána. Na jeho tvář dopadalo rtuťové světlo z ulice a tvář byla modrá, naběhlá a posetá tmavými podlitinami. Pod zpola zavřenými víčky bylo vidět kalné oči, které sklouzly ke kořeni nosu. „Chodí mezi živými jak živí, za bílého dne...,“ hučel si Len pod nos a držel se mě oběma rukama. „Kývají a usmívají se, v noci však jsou jejich tváře sinalé a krví zbrocené...“ Přistoupil jsem až k verandě. Celník byl v pyžamu. Dýchal chrčivě a táhl z něj koňak. Na tváři měl krev, nejspíš se po hubě poroučel do rozbitého skla.

„Vždyť je jen opilý,“ poznamenal jsem zvučně. „Normální opilec. A chrápe. Je to protivné.“

Len zakroutil hlavou.

„Vy jste novej,“ zašeptal. „Vy nic nevidíte. Kdežto já jsem to viděl...“ Už se zase celý třásl. „Přišlo jich hodně... To vona je přivedla ..., vlastně ji přinesli... Svítil měsíc... Odřízli jí kus lebky... Křičela, ta tak strašně křičela... A pak začali jíst lžičkama... A vona taky jedla a všichni se smáli, že křičí a hází sebou...“

„Kdo? Koho?“

„A pak to zasypali dřevem a zapálili... a tancovali kolem ohně... A pak všechno zahrabali na zahradě... Vona dojela autem pro lopatu... Všechno jsem viděl... Mám vám ukázat, kde to zahrabali?“

„Poslouchej, kamaráde,“ řekl jsem. „Nepůjdeme radši přece jen ke mně?“

„Proč?“

„Protože půjdeme spát... Všichni už dávno spí, jen my dva tu ještě žvaníme.“

„Nikdo nespí! To je vidět, že jste novej. Teď nikdo nespí. Teď se spát nedá...“
[1] [2] [3]