Kapitola třetí
[1] [2]„Řekla bych, že je to parchant,“ prohlásila s netušenou záští. „Všechno vyšmíroval a teď se schovává. Když klepeš, tak ten dobytek nevotevře a telefon nebere. Hele, není to nějakej fízl?“
„Jaký fízl?“
„Ale, takovejch je..., ze Spolku pro střízlivost, vod mravnostní... A Znalci a Milovníci, to je taky pěkná pakáž...“
„Nene, Riemayer je slušný chlap,“ prohlásil jsem s jistou dávkou přemáhám.
„Slušnej... Vy jste všichni slušný. Kór na začátku. Riemayer byl taky slušnej, dělal ze sebe takovýho hodňoučkýho a veselýho panáčka... A teď na člověka kouká jako krokodýl.“
„Chudák!“ povzdechl jsem si. „Nejspíš si vzpomněl na rodinu a zastyděl se.“
„Ten přece žádnou rodinu nemá! A vůbec, aby ho čert vzal! Mám ti eště nalejt?“
Napili jsme se. Ulehla a založila ruce za hlavu. Pak mi řekla:
„Nic si z toho nedělej. Kašli na to. Vína máme dost, pak si trochu skočíme, zajdeme si na třasku... A zejtra je fotbal, vsadíme si na Bejky...“
„Já si z ničeho nic nedělám. Když na Býky, tak na Býky...“
„Kdepak Bejci — to jsou teda kluci! Na ty bych se vydržela dívat celou věčnost... Ruce jak ze železa — k takovýmu když se přimáčkneš, je to jako by ses chytil stromu.“
Na dveře někdo zaklepal.
„Dále!“ zařvala Ilina.
Do místnosti vstoupil vysoký kostnatý chlápek středních let se světlým kartáčkem pod nosem a bledýma vypoulenýma očima a okamžitě strnul.
„Pardon,“ omluvil se. „Já hledám Riemayera.“
„Toho tady hledáme všichni,“ uklidnila ho Ilina. „Posaďte se a můžete čekat s náma.“
Neznámý, sklonil hlavu, posadil se ke stolu a přehodil nohu přes nohu.
Patrně tu nebyl poprvé. Vůbec se po pokoji nerozhlížel, oči mrtvě upřel do zdi před sebou. Možná prostě nebyl zvědavý. Ani Ilina, ani já jsme ho v žádném případě nezajímali. Připadalo mi to trochu nepřirozené: podle mého názoru by takový párek jako já a Ilina měl vyvolat zvědavost každého normálního člověka. Ilina se přizvedla na lokti a začala si příchozího pátravě prohlížet.
„Vás už jsem někde viděla,“ prohlásila nakonec.
„Opravdu?“ odtušil neznámý.
„Jak se jmenujete?“
„Oscar. Jsem Riemayerův přítel.“
„No príma,“ řekla Ilina. Mužova lhostejnost jí bezpochyby lezla na nervy, ale zatím se držela při zdi. „Támhleten je taky Riemayerův kamarád,“ a ukázala na mě prstem. „Neznáte se náhodou?“
„Ne,“ pospíšil jsem si s odpovědí. „A tohle je Riemayerova přítelkyně. Jmenuje se Ilina a právě jsme si spolu připili na tykání.“
Oscar víceméně bez zájmu pohlédl na Ilinu a zdvořile se uklonil. Ilina s očima ulpělýma na Oscarovi popadla láhev.
„Eště tu trochu zůstalo,“ řekla. „Nedáte si, Oscare?“
„Ne, děkuji,“ odmítl ledově.
„Na tykání?“ nedala si pokoj Ilina. „Nechcete? Děláte chybu!“
Cákla do mé sklenice, zbytek nalila sobě a bleskurychle ho do sebe zvrátila.
„V životě by mě nenapadlo, že Riemayer může mít nějaký kamarády, který nepijou,“ zabručela. „Ale stejně už jsem vás někde viděla.“
Oscar pokrčil rameny.
„Sotva.“
Ilina se vůčihledně rozpalovala.
„To bude nějaká kurva,“ oznámila mi nahlas. „Hele, Oscar, nejste náhodou intl?“
„Ne.“
„Jak to, že ne?“ zařvala Ilina. „Ty jseš jasnej intl. Porvali jste se v Pohlazeníčku s plešatým Leisem, roztřískali jste tam zrcadlo a Modi vám pak voběma natrhla zpěvník...“
Kamenná Oscarova tvář lehce zrůžověla.
„Ujišťuji vás,“ pronesl nesmírně vybraně, „že nejsem intl a nikdy jsem nebyl v Pohlazeníčku.“
„Takže já podle vás kecám,“ konstatovala Ilina temně.
Láhev jsem pro každý případ ze stolku odstranil a ukryl ji pod křeslo.
„Nepocházím odtud,“ řekl. „Jsem turista.“
„Jste tu už dlouho?“ otázal jsem se, abych poněkud otupil napětí chvíle.
„Ne, chvíli,“ odpověděl Oscar a dál zrakem rentgenoval zeď. Tomu říkám ocelové nervy.
„Ááá,“ rozpomněla se najednou Ilina. „Už to mám... Jsem já to ale popleta!“ rozchechtala se. „No jasně, kdepak vy a intl... Vy jste přece předevčírem byl u nás v Kanceláři. Obchodní cestující, že? Nabízel jste šéfovi dodávku nějakýho prevítu... Něco jako Dugogne... nebo Dupont...“
„Devon,“ napověděl jsem jí. „To je takový repelent, devon se to jmenuje.“
Oscar se poprvé usmál.
„Velice správně,“ přisvědčil. „Já ovšem nejsem žádný obchodní cestující. Prostě jsem plnil přání jednoho svého příbuzného.“
„To je jiná,“ řekla Ilina a rychle se zvedla. „Ivane, musíme si všichni dát eště jednu. Taky jste to moh říct hned. A já teď zavolám... Nebo ne, radši tam doběhnu. A vy si zatím povykládejte, jsem tu hned...“
Vyběhla z místnosti a práskla za sebou dveřmi.
„Veselá dáma,“ řekl jsem.
„To ano, mimořádně veselá. Vy jste místní?“
„Ne, taky jsem teprve nedávno přicestoval... Ten váš příbuzný ale měl zvláštní nápady...“
„Co konkrétně máte na mysli?“
„Copak tady, v přímořských lázních, někdo potřebuje repelent?“
Oscar pokrčil rameny.
„Těžko říct, nejsem odborník. Ale uznejte sám — někdy je těžké vyznat se ve skutcích našich bližních, natožpak v jejich rozmarech... No vida, tak ten devon... Jak že jste to prve říkal...? Repe...“
„Repelent.“
„To je něco s komáry, že?“
„Ani ne tak s komáry, jako spíš proti komárům.“
„Mám takový dojem, že se v tom docela slušně vyznáte,“ zalichotil mi Oscar.
„Už jsem měl příležitost ho používat.“
„Ach tak, dokonce takhle...“
Co to má znamenat, přemítal jsem horečně. Co tím vším chce naznačit? Už se nedíval do zdi. Hleděl mi přímo do očí a usmíval se. Pokud ovšem měl v úmyslu něco říct, tak už se to stalo. Dlouhán vstal.
„Myslím, že déle čekat nebudu,“ pronesl klidně. „Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak ta rozkošná dáma mě chce nutit, abych si s ní připil na tykání. Jenže já sem nepřijel pít, já se přijel léčit. Vyřiďte prosím Riemayerovi, že mu večer zavolám. Nezapomenete?“
„Nezapomenu,“ slíbil jsem. „Spolehněte se. A pochopí o koho jde, když mu řeknu, že tu byl Oscar?“
„Přirozeně. Je to moje skutečné jméno.“
Lehce kývl hlavou a rozvážným, odměřeným krokem odešel — bez jediného ohlédnutí, rovný, jaksi nepřirozeně vzpřímený. Zašátral jsem prsty v popelníku, vybral si nedopalek bez rtěnky, škrtl jsem sirkou a několikrát zhluboka vtáhl kouř. Tabák mi nechutnal, a tak jsem zbytek s odporem zamáčkl. Oscar mi taky nebyl po chuti. Ani Ilina. A Riemayer už vůbec ne. Přehrabal jsem ještě jednou láhve, ale všechny byly prázdné.