Kapitola první
[1] [2]„Chtěl jsem se stát planetonautem, hodně jsem cvičil přetížení. Taky jsme závodívali, kdo se dokáže potopit do větší hloubky.“
„My taky,“ řekl Amadeus. „Do deseti metrů, pro samopaly a láhve whisky. Kousek za molem toho byly bedny. Obyčejně mi potom tekla z nosu krev... Ale když pak přišly události, stále častěji jsme tam nacházeli utopence s kusem kolejnice na krku, tak jsme toho nechali.“
„Utopenec pod vodou, to je moc nepříjemná podívaná,“ řekl jsem. „Zvlášť když je tam proud.“
Amadeus se zaškaredil.
„Viděl jsem i horší věci. Taky jsem sloužil u policie.“
„Už po událostech?“
„Mnohem později. Když byl schválen zákon o gangsterství.“
„U vás se jim také říkalo gangsteři?“
„A jak byste jim chtěl říkat? Zbojníci...? „Banda zbojníků vyzbrojených plamenomety a plynovými bombami obsadila radnici,““ pronesl procítěně. „Když se řekne zbojník, představím si sekeru, obuch, kníry od ucha k uchu, tesák...“
„Nebo olověnou trubku,“ navrhl jsem.
Amadeus se uchichtl.
„Co děláte dneska večer?“ zeptal se.
„Půjdu se někam pobavit.“
„Máte tu nějaké známé?“
„Ano. A co má být?“
„To je něco jiného.“
„Proč?“
„Chtěl jsem vám něco navrhnout, ale když tu máte známé...“
„Mimochodem,“ řekl jsem, „kdo je tu v současné době primátorem?“
„Primátorem? Bůhsuď, nepamatuji se. Ale někoho jsme volili...“
„Není to náhodou Pek Zenaj?“
„Nevím,“ řekl Amadeus lítostivě. „Nerad bych lhal.“
„Znáte muže toho jména?“
„Zenaj... Pek Zenaj... Ne, neznám. Nikdy jsem to jméno neslyšel. To je nějaký váš kamarád?“
„Ano, starý kamarád. Mám tu i jiné přátele, ale ti nejsou místní.“
„Domluvíme se zkrátka takhle,“ uzavřel Amadeus. „Jakmile se začnete nudit a do hlavy vám polezou všelijaké hloupé myšlenky, přijďte za mnou. Večer co večer sedávám u Labužníka... Máte rád dobré jídlo?“
„Aby ne,“ přikývl jsem.
„A co žaludek — v pořádku?“
„Kachní.“
„Tak to přijďte. Bude tam veselo a ani vás nenapadne o něčem přemýšlet.“
Amadeus přibrzdil a opatrně odbočil k mřížovým vratům, která se před námi tiše otevřela. Auto zajelo do dvora.
„A jsme tady,“ konstatoval spokojeně Amadeus. „Tohle je váš nový domov.“ Byla to patrová vilka s modrobílou fasádou. Čisťounký dvorek vyložený barevnými dlaždicemi byl prázdný a kolem se prostírala ovocná zahrada. Po zdech škrábaly větve jabloní.
„A kdepak je vdova?“ zeptal jsem se.
„Pojďte dál,“ vybídl mě Amadeus.
Vystoupil po schůdcích ke dveřím a zalistoval ve svém zápisníku. Šel jsem za ním a zvědavě pokukoval po okolí. Zahrada se mi zamlouvala. Amadeus našel správnou stránku, na malém číselníku vedle dveří vytočil příslušnou kombinaci a dveře se otevřely. Z domu zavanul chladný čerstvý vzduch. Bylo tam tma, ale sotva jsme vstoupili, rozsvítilo se světlo. Amadeus schoval zápisník a řekl mi:
„Vpravo je byt domácích, vlevo váš. Jen račte dál... Tady je salón. A tahle skříňka — to je domácí bar, hned si dáme něco k pití. A půjdeme dál... Tohle je vaše pracovna... Máte fonor?“
„Ne.“
„Ani ho nebudete potřebovat, tady všechno je... Teď bych prosil sem. To je ložnice. Tady máte ovládací pult akustické clony. Umíte s tím zacházet?“
„Nějak si poradím.“
„Dobře. Clona je trojvrstvá, můžete si z toho udělat hrob nebo bordel, přijde na to, co je vám víc po chuti... A tady se nastavuje klimatizace. Trochu nepohodlné, protože se s tím dá manipulovat jen z ložnice...“
„S tím už se snad taky nějak poperu,“ ujistil jsem ho.
„Prosím? Aha, samozřejmě... A tamhle je koupelna a klozet.“
„Zajímá mě vdova,“ upozornil jsem ho. „A dcera.“
„To všechno stihnete. Mám vytáhnout rolety?“
„Proč?“
„Máte pravdu, necháme to tak... A teď si dáme něco k pití.“
Vrátili jsme se do salónu a on se po pás ponořil do baru.
„Něco silnějšího?“ zeptal se.
„Naopak.“
„A nechtěl byste míchaná vejce? Nebo obložené chleby?“
„Ani ne.“
„Tak takhle by to nešlo,“ nedal se odradit Amadeus. „Nejlepší budou míchaná vejce s rajčaty.“ Neustále něco kutil v baru. „Nevím, čím to je, ale tenhle automat připravuje skutečně báječná míchaná vejce s rajčaty... A já bych si je při té příležitosti dal taky.“
Vytáhl z baru podnos a postavil ho na nízký konferenční stolek u půlkruhové pohovky. Usadili jsme se.
„Co ta vdova?“ připomněl jsem mu znovu. „Rád bych se jí představil.“
„Líbí se vám pokoje?“
„Celkem to ujde.“
„No vidíte, a vdova je taky ucházející, dokonce velice ucházející. A o dceři platí totéž.“ Vytáhl z boční kapsy ploché kožené pouzdro. V tom byly jako patrony v zásobníku uloženy ampulky s kapalinami různých barev. Amadeus se v nich chvilku přehraboval ukazovákem, soustředěně očichával míchaná vejce, po chvíli váhání vytáhl ampulku se zeleným obsahem, opatrně odlomil špičku a rajská jablíčka pokapal. Salónem to zavonělo. Nedalo se říct, že by ta vůně byla nepříjemná, ale na můj vkus se k jídlu nehodila. „Teď ještě všichni spí,“ pokračoval Amadeus. Jeho pohled zroztržitěl. „Spí a nechávají si něco hezkého zdát...“
Pohlédl jsem na hodinky.
„Spí?!“
Amadeus jedl.
„Je půl jedenácté,“ poznamenal jsem.
Amadeus jedl. Čepičku si posunul do týla, takže štítek trčel kolmo vzhůru jako hřebínek podrážděného mimikrodonta. Oči měl lehce přivřené. Pozorně jsem ho sledoval.
Polkl poslední dílek rajčete, ulomil kousek střídy bílého chleba a pánvičku důkladně vytřel. Jeho zrak se zjasnil.
„Co jste to říkal?“ zeptal se. „Že je půl jedenácté? Vy zítra taky budete vstávat v půl jedenácté. Možná i ve dvanáct. Například já normálně vstávám ve dvanáct.“
Vstal, slastně se protáhl a zapraskal klouby sepjatých prstů.
„No,“ řekl, „konečně se mohu vypravit domů. Tady máte mou vizitku, Ivane. Postavte si ji na psací stůl a až do odjezdu ji tam nechtě...“ Přistoupil k ploché bedýnce vedle baru a zasunul do ní jinou kartičku. Ozvalo se zvučné cvaknutí. „Tohle dejte vdově,“ řekl a pohlédl na kartičku proti světlu. „A že se co nejzdvořileji poroučím.“
„A co se stane?“
„Půjde o peníze. Doufám že nejste zvyklý smlouvat, Ivane. Vdova vysloví sumu, kterou byste měl bez řečí zaplatit. My si na smlouvání nepotrpíme.“
„Vynasnažím se nesmlouvat, i když bych to rád zkusil,“ slíbil jsem mu.
Amadeus povytáhl obočí.
„Pokud o to stojíte, tak to tedy klidně zkuste, proč ne! Vždycky dělejte jen to, co chcete, a bude vám výtečně trávit. Hned donesu váš kufr.“
„Potřeboval bych prospekty a turistické průvodce,“ řekl jsem. „Chci tu přece něco psát, Amadee. Hodily by se mi i brožury o ekonomické situaci všech vrstev obyvatelstva a statistické ročenky. Kde by se to všechno dalo sehnat? A kdy?“
„Turistického průvodce vám dám,“ slíbil Amadeus. „Tam najdete statistické údaje, adresy, telefony a podobně. Ale co se týče těch lidových vrstev — mám takový pocit, že podobné nesmysly se u nás vůbec nevydávají. Můžete si samozřejmě objednat materiály UNESCO, ale proč byste to dělal? Však to všechno uvidíte na vlastní oči... Počkejte chvilku, hned jsem tu s kufrem i s průvodcem.“
Odešel a zase se rychle vrátil s mým zavazadlem v jedné a s tlustou modrou knížkou v druhé ruce. Vstal jsem.
„Z vaší tváře soudím,“ pousmál se, „že teď přemítáte, zda se hodí dát mi nějaké spropitné nebo ne.“
„Abych pravdu řekl, tak ano,“ přiznal jsem se.
„A co? Chtělo by se vám, nebo ne?“
„Abych pravdu řekl, tak ne.“
„Máte zdravou a pevnou náturu,“ schválil mé rozhodnutí Amadeus. „Nedávejte nic. Spropitné nedávejte nikomu. Mohl byste dostat pres hubu, zvlášť od děvčat. Jinak je to všechno nesmysl. Jenže vy třeba dostáváte pres hubu rád, jako ten Jonathan Kreis, to já nemůžu vědět... Mějte se dobře, Ivane. Dobře se bavte. A přijďte k Labužníkovi. Kdykoli večer po sedmé. Ale hlavně o ničem nepřemýšlejte.“
Zamával mi a odešel. Posadil jsem se, uchopil orosenou sklenici s koktajlem a otevřel průvodce.