Kapitola desátá (1)

Najednou se nasupil a jeho tvář zpřísněla.

„Už sis vzpomněl?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne,“ utrousil podmračeně. „Na nic jsem si nevzpomněl.“

„Taky dobře,“ řekl jsem. Vzal jsem sleg a zasadil ho do přijímače místo heterodynu. Len mě chytil za ruku..

„Nedělejte to.“

„Proč?“

Očima hltal otevřený tranzistor, ale neodpověděl.

„Čeho se bojíš?“ zeptal jsem se.

„Ničeho se nebojím, jak jste na to přišel...?“

„Tak se podívej do zrcadla,“ poradil jsem mu, zavřel tranzistor a strčil ho zpátky do kapsy. „Vypadáš, jako bys měl o mě strach.“

„O vás?“ podivil se chlapec.

„No jasně, o mě. Přece se nebudeš bát o sebe... Ačkoli i to by se mohlo stát, ty se vlastně bojíš těch... těch nekrotických jevů...“

Pohlédl kamsi stranou.

„Jak vás zase tohle napadlo? My si tak normálně hrajem.“

Opovržlivě jsem vyprskl.

„„To známe, ty vaše hry! Jediné, co mi nejde na rozum, je, kde se v naší době berou nekrotické jevy...“

Přejel pohledem po místnosti a začal pozadu ustupovat.

„Půjdu,“ oznámil mi.

„To ne,“ zarazil jsem ho rezolutně. „Když už jsme začali, měli bychom tuhle rozmluvu dokončit jako chlap s chlapem. A nemysli si, já se náhodou v nekrotických jevech trochu vyznám.“

„Vy jo, vy se vyznáte...“ Byl už až u dveří a mluvil sotva srozumitelně,

„Určitě líp než ty,“ opáčil jsem nedůtklivě. „Ale rozhodně se nechystám vykřikovat to na celý dům. Pokud si se mnou chceš promluvit, vrať se zpátky... Já snad žádné nekrotické zjevení nejsem... Vylez si nahoru na stůl a posaď se.“

Celou minutu váhal, zakaboněně si mě měřil a vše, čeho se obával či v co naopak doufal, se mu postupně promítalo ve tváři a zase z ní mizelo. Nakonec řekl:

„Já jen zavřu dveře.“

Odběhl do salónu, zatáhl dveře mezi salónem a halou, vrátil se, stejně pečlivě zavřel dveře vedoucí ze salónu do pracovny a přistoupil ke mně. Ruce měl vražené v kapsách, tvář bledou, odstálé uši rudé, ale chladné.

„Za prvé jsi moula,“ prohlásil jsem, přitáhl ho k sobě a postavil si ho mezi kolena. „Žil byl jeden tak strašně vyděšený chlapeček, že mu kalhotky neuschly ani na pláži a uši měl strachy tak ledové, jako by si je na noc ukládal do lednice. Ten chlapeček se pořád třásl a třásl se tak silně, že když vyrostl, měl z toho klikaté nohy a kůži jako oškubaný houser.“

Doufal jsem, že se alespoň jednou usměje, ale on mi naslouchal s nesmírně vážnou tváří a stejně vážně se nakonec otázal:

„A čeho se bál?“

„Měl staršího bratra, moc hodného člověka, ale bohužel strašného mazavku. A jak už se to tak stává, opilý bratr se ani trochu nepodobal bratrovi střízlivému. V opici se měnil k nepoznání. A když se namazal nějak mimořádně, vypadal jako nebožtík. No a ten chlapec...“

Lenův obličej se složil do pohrdlivého úšklebku.

„To by se tak měl čeho bát... Když se namažou, jsou naopak hodný.“

„Kdo?“ zeptal jsem se okamžitě. „Maminka? Nebo Vuzi?“

„No jistě. Máma vždycky nejvíc zuří, když ráno vstane, ale pak si dá jeden vermut, druhej vermut a je to... A k večeru, to už je úplně hodná, protože to se blíží noc...“

„A v noci?“

„V noci sem chodí ten ksicht,“ broukl Len neochotně.

„O ksichta nejde,“ poznamenal jsem věcně. „Před ksichtem přece neutíkáš do garáže.“

„Já neutíkám,“ postavil si hlavu. „To je jen taková hra.“

„Nevím nevím,“ řekl jsem. „Na světě jsou samo sebou věci, kterých se bojím i já. Například když malý chlapec pláče a celý se třese. Na takové věci se ani dívat nemůžu, všechno se hned ve mně převrací naruby. Nebo když člověka bolí zuby, ale on se vzhledem k okolnostem musí usmívat, to je namouduši učiněná hrůza. Ale někdy jde o docela obyčejné hlouposti. Třeba když se přežraní a ze všeho toho podkožního tuku a nicnedělání otupělí flákači cpou mozkem živé opičky. To už není strašné, to je prostě hnusné. Tím spíš, že na to nepřišli oni sami. To si už před tisícem let — taky z nicnedělání a přežranosti — vymysleli otylí orientální tyrani. A dnešní pitomečkové to někde zaslechli a zaradovali se. Ty bychom měli spíš litovat, a ne se jich bát...“

„Litovat?“ zapochyboval Len. „Voni přece taky nikoho nelitujou. Dělaj, co je napadne. Jim je přece všechno putna, copak to nechápete? Když se nuděj, je jim jedno, komu rozřežou lebku... Pitomečci... Přes den jsou to možná pitomečci, ale čemu zatím nerozumíte, že v noci to žádný pitomečci nejsou, v noci jsou všichni prokletý...“

„Jak to myslíš?“

„Prokletý celým světem... Nemají klidu a ani ho mít nebudou. Vy nic nevíte... Vám to může být jedno, jak jste přijel, tak zase odjedete... Jenže voni, voni jsou v noci živý a pres den mrtvý, prostě nebožtíci...“

Zaběhl jsem do salónu a přinesl mu vodu. Vypil celou sklenici a zeptal se mě:

„Odjedete brzy?“

„Ale co tě nemá!“ uklidnil jsem ho a poplácal po zádech. „Vždyť jsem teprve přijel.“

„Moh bych u vás spát?“

„Jistě.“

„Nejdřív jsem měl zámek, ale teď mi ho najednou oddělala. A proč — to mi neřekla...“

„No dobře,“ řekl jsem. „Budeš spát u mě v salónu, chceš?“

„Ano.“

„Tak se tam zamkni a spi si podle libosti. Já můžu do ložnice lézt oknem.“

Zvedl oči a bedlivě prozkoumal mou tvář.

„Vy si myslíte, že u vás se dveře zamknout daj? Já to tady všechno znám. U vás přece taky nejdou zamknout.“

„To u vás se nedá nic zamknout,“ poznamenal jsem co nejbezstarostněji. „Ale u mě dveře zamykat půjdou. To je tak na půlhodinku práce.“

Nedětsky rezavě se zasmál.

„Vy se teda taky bojíte. No nic, dělal jsem si legraci. Daj se zamknout, nebojte se.“

„Ty jsi ale trumbera!“ zakroutil jsem hlavou. „Už jsem ti přece říkal, že se ničeho takového nebojím.“ Zpytavě se na mě zahleděl. „A ten zámek jsem chtěl v salónu udělat kvůli tobě, když jsi tak ustrašený. Já sám spím zásadně při otevřeném okně.“

„Už jsem říkal, že jsem si dělal legrací,“ opakoval chlapec.

Umlkli jsme.

„Lene, a čím bys chtěl být, až budeš velký?“

„Proč?“ nepochopil a bylo vidět, že jsem ho zaskočil. „Není to jedno?“

„Není. Copak tobě je jedno, jestli budeš barman nebo třeba chemik?“

„Už jsem vám přece říkal, že jsme tady všichni prokletí. Před prokletím se nikam neschováte. Jak je možný, že tak jednoduchou věc nechápete, když tomu rozumí každej.“

„Inu,“ začal jsem váhavě, „prokleté národy existovaly i v minulosti. A pak se narodily děti, které to prokletí z ostatních sejmuly.“

„A jak?“

„To by bylo dlouhé vysvětlování, kamaráde.“ Vstal jsem. „Ale jednou ti to rozhodně vysvětlím. A teď si běž hrát. Snad si hraješ alespoň ve dne, ne? Jen běž! A až se setmí, přijď sem a já ti ustelu.“

Strčil ruce zpátky do kapes a šel ke dveřím. Tam se nerozhodně zastavil, ohlédl se přes rameno a poradil mi:

„A tu věc z tranzistoráku radši vyndejte. Víte vůbec, co to je?“

„Heterodyn,“ pokrčil jsem rameny.

„Žádnej heterodyn, vyhoďte to, nebo s váma bude zle.“

„Proč by se mnou mělo být zle?“ zeptal jsem se.

„Vyndejte to, jinak budete všechny nenávidět. Zatím ještě nejste prokletej, ale klidně by se vám to mohlo stát. Kdo vám to dal, Vuzi?“

„Ne.“

Vrhl na mě úpěnlivý pohled.

„Ivane, vyndejte to.“

„No tak dobře,“ slíbil jsem. „Já to vyndám. Utíkej si hrát. A nikdy se neboj, slyšíš mě?“

Neřekl nic a odešel, já zůstal sedět v křesle s rukama položenýma na stole a brzy jsem zaslechl, jak se prodírá šeříky pod oknem. Šramotil, dupal, něco si broukal a tichounce rozmlouval sám se sebou: „Přineste prapory a dejte je sem, sem a sem... tady, tady... a tady taky... A když jsem nasedl do letadla a odletěl do hor...“ Kdy ten kluk asi chodí spát, to by mě opravdu zajímalo. Snad tak v osm v devět a vůbec, asi to všechno ode mě nebyl nejlepší nápad, teď už jsem mohl být zavřený v koupelně a za takové dvě hodiny bych všechno věděl, ale ne, přece jsem ho nemohl jen tak odbýt, představte si, že byste se ocitli na jeho místě, to ovšem není ta správná metoda, já jen přikyvuju na jeho obavy, zatímco by bylo třeba vymyslet něco chytřejšího, jenže zkuste něco vymyslet, to není Aňudinský internát, ani v nejmenším, a jak je to všechno neuvěřitelně jiné, co mě teď asi čeká, který asi kruh ráje by to mohl být, hlavně aby to nelechtalo, to bych nevydržel, rybáci jsou zřejmě taky jeden z kruhů místního ráje, mecenášský spolek bude kruh pro aristokraty ducha a Staré metro je určeno pro ty zemitější nátury, i když intlové jsou taky aristokrati ducha, jenže se ožírají jako prasata a jsou k ničemu, jsou vlastně ještě nicotnější než ostatní, protože je v nich příliš mnoho nenávisti a příliš málo lásky, nenávisti se naučíte snadno, kdežto lásce těžko, a pak, láska je moc otahaná a oslintaná a je pasivní, kdovíproč je to na světě zařízeno tak, že láska je vždy pasivní, kdežto nenávist vždy aktivní, a proto velice přitažlivá, a ještě se říká, že nenávist je od přírody, kdežto láska z rozumu, z velkého rozumu, ale s intly bych si taky měl promluvit, všichni přece nemohou být hysteričtí idioti, co když se mi najednou podaří najít Člověka, a co je vlastně v člověku od přírody dobré, snad ta libra šedé hmoty, a dokonce ani ta libra není vždycky dobrá, takže každý z nás musí vždy začít pátrat na úplně prázdném místě, a ono by zatím bylo mnohem lepší, kdyby se sociální symptomy dědily, i když to by z Lena byl malý generálplukovník, takže radši ne, radši budeme zoufale hledat na prázdném místě, Len by se sice ničeho nebál, zato by k smrti děsil jiné, ty, kteří se generálplukovníky nikdy nestanou.

Trhl jsem sebou, protože na jabloni přímo proti oknu jsem zahlédl Lena, který ze mě oka nespustil. V příštím okamžiku už mi zmizel z dohledu, jen zapraskaly větve a sypala se jablka. Ten mi nevěří ani slovo. Nevěří nikomu. A co já, já snad někomu v tomhle městě věřím? Přebral jsem všechny, na koho jsem si vzpomněl. Ne, nevěřím nikomu. Zvedl jsem sluchátko, vytočil ústřednu hotelu Olympik a požádal, aby mě spojili s pokojem číslo sedm set sedmnáct.

„Haló,“ ozval se Oscarův hlas.

Mlčel jsem a mikrofon přikryl dlaní.

„Tak haló!“ opakoval podrážděně Oscar. „To už je podruhé,“ řekl někomu stranou. „Haló...! Ale prosím tě, kde bych tady sebral nějakou ženskou...“ A zavěsil.

Sáhl jsem po svazku Münze, lehl si v salónu na pohovku a četl až do soumraku. Münze mám moc rád, ale absolutně si nepamatuji, o čem jsem to vlastně četl. Kolem domu se hlučně přehnala noční směna. Teta Vaina dávala Lenovi večeři, nutila do něj ovesné vločky s horkým mlékem. Chlapec si stavěl hlavu, fňukal a ona ho trpělivě a laskavě přemlouvala. Celník Peti mu sice trochu kaprálsky, ale v podstatě dobromyslně domlouval: „Jíst se musí, musí, když matka řekne, že se má jíst, tak se jí..., a vykonejte rozkaz...“ Po večeři se v domě zastavili nějací dva mládenci, soudě podle hlasů pěkní klackové, ptali se na Vuzi a špášovali s tetou Vainou. Myslím, že byli opilí. Rychle se stmívalo. V osm v pracovně zařinčel telefon. Bosky jsem se rozběhl ke stolu a rychle zvedl sluchátko, ale nikdo se neozval. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. V osm deset někdo zaklepal na dveře. Zaradoval jsem se, že je to Len, ale za dveřmi stála Vuzi.

„Že se u mě aspoň nestavíte?“ obořila se na mě rozhořčeně hned ve dveřích. Měla na sobě přiléhavé šortky s natištěným mrkajícím obličejem, krátkou vestičku odhalující její ploché břicho a obrovský průsvitný šál, a byla svěží, k nakousnutí, jako nezralé jablko.

„Já celej den sedím na fleku a čekám na něj, a on se tu klidně povaluje. Něco vás bolí, či co?“

Vstal jsem a vklouzl do pantoflí.

„Posaďte se, Vuzi,“ vybídl jsem ji a plácl na pohovku vedle sebe.

„K vám si nesednu,“ odsekla. „Tak on si tu čte, no to jsou mi věci. Kdybyste mi aspoň nabíd něco k pití...“

„Podívejte se do baru,“ řekl jsem jí. „Jak se daří vaší uslintané krávě?“

„Dneska tam naštěstí nebyla,“ řekla Vuzi z hloubi baru. „Ale dneska zase na mě vyšla starostová... To je teda nána... Přej proč jí nikdo nemá rád... A proč by ji asi někdo měl mít rád...? Chcete se sodou...? Voči bílý, huba červená, prdel jako kanape — hotová ropucha, na mou duši... Víte vy co, umícháme si tchoře. Teď si všichni mícháme tchoře...“

„Jenže já nerad dělám to, co dělají všichni.“

„Už jsem si všimla. Všichni se jdou povyrazit, a von se povaluje doma. A ještě ke všemu čte.“

„Jsem utahaný,“ vysvětlil jsem.

„Ach tak! Takže můžu plavat, jo?!“

„To ne, nepustím vás,“ řekl jsem, chytil ji za šál a násilím usadil vedle sebe. „Vuzi, děvče, vy jste odbornice jen na dobrou náladu dam, nebo na dobrou náladu vůbec? Nemohla byste přivodit dobrou náladu jednomu osamělému muži, kterého taky nemá nikdo rád?“

„A za co by vás měl mít někdo rád?“ Kriticky si mě změřila. „Oči nějaký zrzavý, nos jako brambora...“

„Jako krokodýl, co...?“

„Jako pes... A nesahejte na mě, to jsem vám nedovolila. Proč jste za mnou nezašel?“

„A proč vy jste mě včera opustila?“

„Páni, tak já ho opustila ...!“

„Samotného, v cizím městě...“

„Tak já jsem ho opustila! A že jsem vás potom všude hledala, to vás asi nezajímá! Všem jsem vykládala, že jste Tunguz, a vy se ztratíte... To od vás nebylo hezký... Ne, už jsem snad řekla, že jsem vám nic nedovolila! Kde jste včera byl? Nejspíš u rybáků, jak tak na vás koukám. A dneska mi zase nic neřeknete...“

„Proč bych neřekl?“ ohradil jsem se. A vyprávěl jsem jí o Starém metru, Hned mi došlo, že jen pravda by v tomhle případě nestačila, a tak jsem jí vykládal o postavách v kovových škraboškách, o příšerné přísaze, o zdi postříkané krví, o vzlykajícím kostlivci — zkrátka o mnoha různých věcech a nakonec jsem ji nechal sáhnout na velkou bouli za uchem. Všechno se jí to moc líbilo.

„Když je to takhle, musíme okamžitě jít,“ prohlásila rozhodně.

„Ani za nic,“ řekl jsem a zase jsem si lehl.

„Vy máte ale móresy! Okamžitě vstaňte a jdem! Jinak mi nikdo nebude věřit, kdežto takhle předvedete tu bouli a hned bude všechno jasný.“

„A pak bychom šli na třasku?“ otázal jsem se zdvořile.
[1] [2] [3]