Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

Chvíli beze slova přejíždí po mé tváři.

„Nechcete říct, odkud jste,“ říká nakonec. „Konečně máte na to právo. Jste silnější. Ale je to hloupé. Já stejně vím, odkud jste — ze Severního souostroví. Nechali vás na pokoji jedině proto, že vás nepostřehli. Naštěstí pro vás. Ale rád bych se zeptal, kde jste byli těch posledních čtyřicet let, kdy nás tady nechávali zaživa hnít? Užívali jste si života, hrom aby do vás!“

„Nejste jediní, kdo se dostali do neštěstí,“ namítám zcela upřímně. „Prostě teď došla řada na vás.“

„To máme radost,“ říká stařec. „Pojďte si sednout, popovídáme si.“

Vcházíme do protějšího domu, vystupujeme do patra a ocitáme se v poměrně špinavém pokoji, kde není nic než stůl uprostřed, veliká pohovka u stěny a dvě stoličky u okna. Okna vedou na náměstí, takže místnost je osvětlena namodrale bílou září pavilónu. Na pohovce kdosi spí zabalen i s hlavou do lesklého pláště.

Na stole plechovky konzerv a velká kovová polní láhev.

Jen stařec vstoupil do pokoje, začíná uklízet. Burcuje spáče a vyhání ho kamsi z domu. Jeden z podmračených mládenců dostává rozkaz zaujmout postavení a usedá na stolíčku u okna, kde pak celou dobu sedí a neodtrhuje pohled od náměstí. Druhý zamračený mladík šikovně otevírá konzervy, pak se staví ke dveřím a opírá se ramenem o veřej.

Vybízejí mě, abych si sedl na pohovku, načež ke mně přistrkují stůl a na něj rozkládají plechovky konzerv. V polní láhvi je obyčejná voda, poměrně čistá, i když s železitou příchutí. Nezapomínají ani na Štěkna. Voják, kterého vyhnali z pohovky, staví před něho na podlahu otevřenou plechovku. Štěkn nic nenamítá. Konzervu sice nejí, ale odchází ke dveřím a prozíravě si vybírá místečko vedle strážného. Přitom se zuřivě drbe, frká a olizuje se, prostě se ze všech sil vydává za obyčejného psa.

Zatím stařec bere druhou stoličku, sedá si proti mně a jednání začíná.

Především se stařec představuje. Pochopitelně, je to gattauch, ale ne jen tak obyčejný, je to i-gattaucho-kambomon, což se dá přeložit asi jako „vládce celého území a přilehlých rajónů“. Pod jeho vládou je celé město, přístav a asi tucet plemen usídlených v okruhu asi padesáti kilometrů. Co se děje za tímto kruhem, o tom nemá dost jasnou představu, ale předpokládá se, že to bude přibližně totéž. Celkový počet obyvatelstva jeho oblasti není teď vyšší než pět tisíc lidí. Ani průmysl, ani sebeméně organizovaně zemědělství v oblasti neexistuje, Na předměstí je ovšem laboratoř. Dobrá laboratoř, svého času jedna z nejlepších na světě a dodnes ji řídí sám Draudan („To je zvláštní, že jste o něm nikdy neslyšel... Taky měl štěstí, stal se dlouhověkým jako já...“), ale za celých těch čtyřicet let tam stejně ničeho nedosáhli. A zřejmě nedosáhnou.

„A proto,“ říká stařec závěrem, „nebudeme chodit jako kolem horké kaše a nebudeme ani smlouvat. Mám jedinou připomínku: jestli léčit, tak všechny. Bez výjimky. Přijmete-li tuto podmínku, můžete všechny další klást vy. Jakékoli. Přijímám bez výhrad. A pokud ne, tak k nám radši nechoďte. My tady samozřejmě všichni zahyneme, ale ani vy nebudete mít pokoj, dokud jeden jediný z nás bude žít.“

Mlčím. Pořád čekám, že mi štáb něco napoví. Aspoň něco! Ale tam se v tom asi taky nevyznají.

„Chtěl bych vám připomenout,“ říkám konečně, „že stále ještě vašim problémům nerozumím.“

„Tak se ptejte!“ vybízí mě stařec ostře.

„Řekl jste: léčit. U vás je epidemie?“

Starcův obličej tuhne. Dlouho se mi dívá do očí, pak se unaveně opírá lokty o stůl a tře si prsty čelo.

„Upozorňoval jsem vás — nebudeme chodit kolem horké kaše. My se nechystáme smlouvat. Řeknete prostě a jasně: máte všelék? Jestli ano, diktujte si podmínky. Jestli ne, nemáme o čem mluvit.“

„Takhle se spolu nedostaneme z místa,“ říkám. „Vycházejme z toho, že o vás absolutně nic nevím. Dejme tomu, že jsem těch čtyřicet let prospal. Nevím, jaká je ta zdejší nemoc, nevím, jaký lék potřebujete...“

„Ani o vpádu nevíte nic?“ říká stařec se zavřenýma očima.

„Skoro nic.“

„A o totálním odvlečení nevíte taky nic?“

„Skoro nic. Vím, že všichni odešli. Vím, že v tom nějak mají prsty cizinci z kosmu. Jinak nevím nic,“

„Ci-zin-ci z koz-mu...,“ opakuje stařec s námahou v našem jazyce.

„Lidé z Měsíce... Lidé z nebe,“ vysvětluji mu.

V úšklebku cení žluté pevné zuby.

„Ani z nebe, ani z Měsíce. Z hlubin země!“ říká. „Takže tu a tam přece jen něco víte...“

„Prošel jsem městem. A hodně věcí jsem viděl.“

„A tam u vás nebylo nic? Vůbec nic?“

„Nic podobného nebylo,“ říkám pevně.

„A vy jste nic nepostřehli? Vy jste nepostřehli, že hyne lidstvo? Přestaňte lhát. Čeho chcete tím lhaním dosáhnout?“

„Ljovo,“ šramotí mi pod přílbou Komovův hlas, „hraj variantu Kretén!“

„Já jsem malý pán,“ prohlašuji přísně. „Vím jenom tolik, kolik je pro mne stanoveno! A dělám jen to, co je mi nařízeno! Když dostanu rozkaz lhát, budu lhát, ale teď takový rozkaz nemám.“

„A jaký rozkaz máte?“

„Provést průzkum ve vašem rajónu a ohlásit všechna zjištěná fakta.“

„Takový nesmysl!“ říká stařec unaveně a s pohrdáním. „No dobrá. Ať je po vašem. Vy z nějakých důvodů potřebujete, abych vykládal všeobecně známé věci... Tak tedy poslouchejte.“

Vychází najevo, že za všechno může rasa odporných nelidí, která se rozmnožila v nitru planety. Před čtyřiceti lety podnikla tato rasa útok proti zdejšímu lidstvu. Začal nevídanou pandemií, kterou nelidé svrhli rázem na celou planetu. Původce pandemie se dodnes nepodařilo objevit. Choroba vypadala přibližně takto: od dvanácti let začínaly zcela normální děti prudce stárnout. Tempo vývoje lidského organismu začínalo po dosažení kritického bodu narůstat geometrickou řadou. Šestnáctiletí chlapci a dívky vypadali na čtyřicet, v osmnácti začínalo stáří a dvacítku přežívali pouze jedinci.

Pandemie řádila tři roky, když nelidé poprvé dali vědět o své existenci. Navrhli všem vládám zorganizovat přesun obyvatelstva „do sousedního světa“, to znamená k sobě, do nitra země. Slibovali, že tam v sousedním světě zmizí pandemie sama, a milióny a milióny vyděšených lidí se vrhaly do zvláštních studní, odkud se od té doby samozřejmě nikdo nevrátil. Tak před čtyřiceti lety zanikla zdejší civilizace.

Ovšem nevyděsili se a neuvěřili všichni. Zůstaly tu celé rodiny a rody, celé náboženské obce. Za zoufalých podmínek pandemie pokračovali tito lidé v beznadějném boji o existenci a o právo žít tak, jak žili jejich předkové. Jenže nelidé nenechali na pokoji ani tento ubohý zlomek procenta původního obyvatelstva. Zavedli pravou štvanici na děti, na tuto poslední naději lidstva. Vypustili na planetu „nedobré lidi“. Nejdřív to byly napodobeniny lidí, vypadající jako veselí, pestře oblečení strejcové, kteří zvoní rolničkami a vyhrávají písničky. Nerozumné děti chodily za nimi a navždy mizely v jantarových „pohárech“. A tehdy se také na hlavních náměstích objevily ony hračkářské krámy, v noci rozsvícené — dítě tam zajde a zmizí beze stopy.

„Dělali jsme co jsme mohli. Ozbrojili jsme se — v opuštěných skladištích bylo zbraní dost. Naučili jsme děti bát se nedobrých lidí a taky střílet do nich z pušek. Ničili jsme kabiny a zblízka jsme rozstřelovali hračkářské krámy, než jsme pochopili, že bude rozumnější postavit k nim strážné a chytat neopatrné děli u vchodu. Ale to byl teprve začátek...

Nelidé s nevyčerpatelnou fantazií vypouštěli na povrch země stále nové typy lovců dětí. Objevily se obludy. Je skoro nemožné takovou obludu trefit, když se vrhá na dítě. Objevili se obrovití pestří motýli — snesou se na dítě, ovinou je křídly a mizí s ním. Tihle motýli jsou kulkami nezranitelní. A konečně poslední novinka: objevili se lumpové, k nerozeznání podobní obyčejným bojovníkům. Ti jednoduše berou nic netušící dítě za ruku a odvádějí je s sebou. Někteří z nich umějí dokonce mluvit...

Víme moc dobře, že prakticky nemáme naději přežít. Pandemie se nezastavuje, v což jsme původně doufali. Jen jeden ze sta tisíců zůstává nenakažen. Například já, Draudan... a ještě jeden chlapec, vyrostl před mýma očima, je mu osmnáct a vypadá na osmnáct... Pokud jste tohle nevěděli, tak teď to víte. A jestli jste to věděli, pamatujte si, že my si svou situaci velmi dobře uvědomujeme. A jsme připraveni souhlasit s jakýmikoli vašimi podmínkami — jsme ochotni na vás pracovat, jsme ochotni se vám podrobit... A máme jedinou podmínku: jestli léčit, pak všechny. Žádná elita, žádní vyvolenci!“

Stařec umlká, sahá po sklenici s vodou a dychtivě pije. Voják stojící u dveří přešlapuje z nohy na nohu a zívá, rukou si přikrývá ústa. Vypadá na pětadvacet. Kolik asi je mu doopravdy? Třináct? Patnáct? Výrostek...

Sedím bez hnutí a snažím se uchovat si kamennou tvář. Podvědomě jsem něco takového očekával, ale to, co jsem slyšel od očitého svědka a jedné z obětí, můj mozek odmítá registrovat. Fakta, která mi stařec vyložil, jsou mimo veškerou pochybnost, ale je to jako ve snu: každý jednotlivý prvek má hluboký smysl, ale všechno dohromady vypadá nehorázně. Není to snad tím, že mi do krve vešel jakýsi apriorní názor na Poutníky, který bezvýhradně panuje u nás na Zemi?

„Odkud víte, že to jsou nelidé?“ ptám se. „Vy jste je viděl? Vy osobně?“

Stařec heká. Jeho obličej nabývá strašlivého výrazu.

„Dal bych za to polovinu svého nesmyslného života, kdybych před sebou spatřil aspoň jednoho,“ prohlásí sípavě. „Těmahle rukama... Já sám... Ale já je neviděl, pochopitelně. Jsou příliš opatrní a zbabělí. Pravděpodobně je neviděl nikdo kromě těch hnusných zrádců z naší vlády před čtyřiceti lety... Povídá se, že ani nemají tvar, jako třeba voda nebo pára...“

„V tom případě tomu nerozumím,“ odpovídám. „Nač by bytosti, které nemají tvar, lákaly miliardy lidí k sobě do podzemí?“

„Jděte do háje!“ vykřikuje stařec. „Jsou to přece nelidi. Jak my dva můžeme posuzovat, co nelidi potřebujou a co ne? Třeba chtějí otroky. Nebo potravu... Nebo třeba materiál na výrobu těch svých lumpů... Ale záleží na tom? Zničili náš svět! Ani teď nám nedávají pokoje, honí nás jako krysy...“

A najednou se na jeho obličeji objevuje příšerný výraz. S hbitostí na svůj věk překvapivou odskakuje k protilehlé stěně, stolička se s rachotem kácí. Než stačím mrknout, drží oběma rukama velký niklovaný revolver a míří přímo na mě. Ospalí strážní se probudili a s výrazem nechápavosti a hrůzy ve tvářích, nyní docela chlapeckých, upřené hledí na mě a po hmatu šátrají kolem sebe — hledají pušky.

„Co se stalo?“ ptám se a snažím se, abych se ani ne pohnul.

Niklovaná hlaveň se kymácí, strážní konečně nahmatali pušky a svorně cvakají závěry.

„Ten tvůj pitomy oblek přece jenom začal fungovat,“ vrčí Štěkn ve svém jazyce. „Nejsi teď skoro vůbec vidět. Jenom obličej. Nemáš tvar jako voda nebo pára. Ale dědek už si rozmyslel střílet. Nebo ho mám přece jenom odklidit?“

„Není třeba.“

Stařec konečně promlouvá. Je bílý jako křída a mluví zajíkavě, ne však strachem, ale nenávistí. Silný dědek.

„Proklatý podvodníku z podzemí!“ říká. „Polož ruce na stůl! Levou přes pravou! Tak...“

„To je nedorozumění,“ říkám hněvivě. „Nejsem podvodník. Mám takový zvláštní oblek. Může mě učinit neviditelným, jenomže špatně funguje...“

„Jo tak, oblek?“ říká stařec posměšně. „Na Severním souostroví se naučili vyrábět obleky, které dělají neviditelným!“

„Na Severním souostroví se naučili dělat spoustu věcí,“ říkám. „Schovejte tu zbraň, prosím vás, a klidně si to vysvětlíme.“

„Jsi pitomec,“ říká stařec. „Mohl sis najít aspoň tu chvilku a podívat se na naši mapu. Žádné Severní souostroví neexistuje... Prokoukl jsem tě hned, jenom jsem pořád nemohl věřit, že bys našel tolik opovážlivosti...“

„Ty se necháš takhle urážet?“ ptá se Štěkn. „Vem si na starost dědka, já se postarám o ty dva mladíky...“

„Zastřel tu čubu!“ rozkazuje stařec strážnému, ale nespouští mě z očí.

„Já ti dám čubu!“ říká Štěkn perfektním místním nářečím. „Kozle stará, užvaněná...“

Teď už chlapcům nevydržely nervy a začala střelba...

[1] [2]