1. června 78. TÉMĚŘ VŠE O MOŽNÝCH STYCÍCH LVA ABALKINA
1. června 78. TÉMĚŘ VŠE O MOŽNÝCH STYCÍCH LVA ABALKINA
Sestavil jsem si předběžný seznam možných styků Lva Abalkina na Zemi a vešlo se mi do něho téměř osmnáct jmen. Praktický význam pro mě mělo z nich pouze šest, a tak jsem si tyto osoby sestavil do žebříčku podle toho, jak ubývala pravděpodobnost (samozřejmě podle mých představ), že je Lev Abalkin navštíví. Vypadalo to takto:
Učitel Sergej Pavlovič Fedosejev
Matka Stella Vladimírovna Abalkinová
Otec Vjačeslav Borisovič Cjurupa
Pečovatel Ernst-Julius Horn
Ošetřující lékař školy progresorů Romuald Krecescu
Ošetřující lékařka internátní školy Jadviga Michajlovna Lekanovová.
Ve druhém sledu mi zůstali Korněj Jašmaa, Hlavák Štěkn, Jakub van der Hoese a ještě asi pět lidí, většinou progresorů. Pokud jde o osoby, jako Gorbovskij, Bader a Komov, ty jsem si napsal spíš jen pro pořádek. Obrátit se na ně bylo vyloučené už jen proto, že ti mi žádnou legendu nespolknou, a mluvit otevřeně jsem neměl právo, dokonce ani v případě, že by se v této záležitosti obrátili oni na mne.
Během deseti minut mi informace sdělily tyto neutěšené údaje.
Rodiče Lva Abalkina neexistovali — alespoň v obvyklém smyslu toho slova. Je možné, že neexistovali vůbec. Před více než čtyřiceti lety totiž Stella Vladimírovna a Vjačeslav Borisovič jako členové skupiny Jormala na unikátním hvězdoletu Tma uskutečnili hloubkový sestup do Černé Díry EN 200056. Spojení s nimi nebylo, podle dnešních představ ani nemohlo být. Lev Abalkin byl tedy jejich posmrtným dítětem. Výraz „posmrtný“ je ovšem v této souvislosti dost nepřesný — není vyloučeno, že jeho rodiče žijí a budou žít ještě milióny let podle našeho měření času, což je ovšem z hlediska pozemšťana totéž, jako by byli mrtví. Neměli děti, a když navždy opouštěli náš vesmír, zanechali stejně jako mnoho manželských párů v podobné situaci před nimi i po nich v Ústavu života mateřské vajíčko oplodněné otcovým semenem. Když se zjistilo, že sestup proběhl úspěšně, že se manželé již nikdy nevrátí, bylo vajíčko aktivizováno a na svět přišel Lev Abalkin, posmrtný syn živých rodičů. Teprve teď jsem pochopil, proč na listě č. l nebyla o Abalkinových rodičích žádná zmínka.
Ernst-Julius Horn, Abalkinův pečovatel ze školy progresorů, už nebyl naživu. Zahynul roku 72 na Venuši při výstupu na štít Strogova.
Doktor Romuald Krecescu žil na jakési planetě Lu, zřejmě zcela mimo dosah. Nikdy jsem o takové planetě neslyšel, ale protože Krecescu je progresorem, dá se předpokládat, že tato planeta je obydlená. Stejně je zajímavé, že stařec (sto šestnáct let!) zanechal ve VCI poslední domácí adresu a připojil k ní tento charakteristický dovětek: „Moje vnučka a její muž na této adrese kdykoli rádi přivítají kteréhokoli z mých chovanců.“ Z toho se dá usuzovat, že chovanci měli starého doktora rádi a často ho navštěvovali. Tuto okolnost musím vést v patrnosti.
U posledních dvou jsem měl štěstí.
Sergej Pavlovič Fedosejev, Abalkinův učitel, žil ve zdraví na břehu Ajatského jezera v osadě s varovným názvem Komárská. I jemu už bylo přes sto a byl to zřejmě člověk mimořádně skromný nebo uzavřený, protože o sobě nesděloval nic než adresu. Všechny ostatní údaje byly oficiální: absolvoval to a to, archeolog, učitel. Nic víc. Jak se říká: Nepadne jablko daleko... Stejný jako jeho žák Lev Abalkin. A zatím z odpovědi na svůj doplňující dotaz jsem se z VCI dozvěděl, že Sergej Pavlovič je autorem více než třiceti statí z oboru archeologie, účastníkem osmi archeologických expedicí (severozápadní Asie) a tří eurasijských konferencí učitelů. Kromě toho doma v Komárské zřídil oblastní muzeum paleolitu severního Uralu. Takový je to člověk. Rozhodl jsem se spojit se s ním v co nejbližší době.
U Jadvigy Michajlovny Lekanovové mě čekalo menší překvapení. Pediatrové málokdy mění své povolání, takže už jsem si představoval takovou uzlíčkovitou stařenku, shrbenou pod nepředstavitelnou tíhou specifických a vlastně ze všech nejcennějších zkušeností, čile cupitající pořád po stejných chodbách syktyvkarské školy. Starou belu — cupitající! Nějakou dobu se skutečně zabývala pediatrií, a právě v Syktyvkaru, ale pak získala novou kvalifikaci etnologa a navíc se postupně zabývala xenologií, patoxenologií, srovnávací psychologií a levelometrií, a ve všech těchto ne právě nejpříbuznějších disciplínách dosáhla obrovských výsledků, soudě podle množství publikovaných prací a podle významných funkcí, které zastávala. V posledním čtvrtstoletí pracovala v šesti různých organizacích a ústavech, v současné době je v sedmém — v putovním ústavu zemské etnologie v povodí Amazonky. Její adresa uvedena nebyla, zájemcům se doporučovalo spojit se s ní prostřednictvím stálého sídla ústavu v Manaosu. Inu, i za to dík, ačkoli je samozřejmě dost nepravděpodobné, že by se můj klient ve svém současném stavu táhl za ní do té stále ještě neprozkoumané džungle.
Bylo nade vši pochybnost, že musím začít u učitele. Vzal jsem desky do podpaží, usedl do stroje a odletěl k Ajatskému jezeru.