3. června 78. ZNOVU MAJA GLUMOVOVÁ

3. června 78. ZNOVU MAJA GLUMOVOVÁ

Mizerně jsem si nastavil hlasitost videofonu. Přístroj se mi u ucha melodicky rozeřval jako onen neznámý v krátkých kalhotkách ve chvílích, když se maximálně dvořil slečně Nicklebeyové. Vyletěl jsem z křesla jako střela a v letu jsem hmatal po tlačítku.

Volal Admirál. Bylo 07.03.

„Přestaň už chrnět,“ pronesl poměrně dobromyslně. „V tvých letech jsem nemíval ve zvyku tak dlouho vyspávat.“

Kolik let já od něho slyším narážky na svoje mládí? Vždyť už je mi pětačtyřicet... A mimochodem, v mých letech spal, ne že nespal. I dneska si rád zdřímne, když to jde.

„Já jsem nespal,“ zalhal jsem.

„Tím líp,“ řekl Admirál. „Takže se můžeš dát okamžitě do práce. Najdi tu Glumovovou. Zjisti od ní, jestli se po včerejšku ještě s Abalkinem viděla. Jestli s ní Abalkin mluvil o její práci. Pokud ano, co konkrétně ho zajímalo. Jestli nenaznačoval, že by za ní chtěl zajít do muzea. Konec. Nic víc, nic míň.“

Na tuto závěrečnou větu odpovídám:

„Zjistit od Glumovové, jestli se s ním Ještě jednou viděla, jestli mluvil o její práci, pokud ano — co ho zajímalo, nevyjádřil-li přání navštívit muzeum.“

„Správně. Navrhoval jsi změnit legendu. Nemám nic proti tomu. Komkon hledá progresora Abalkina, aby od něho získal údaje o nějakém neštěstí. Pátrání souvisí s tajemstvím osobnosti, proto se neprovádí veřejně. Souhlasím. Dotazy máš?“

„Chtěl bych vědět, co s tím má společného muzeum,“ zamumlal jsem jakoby pro sebe.

„Říkal jsi něco?“ zeptal se Admirál.

„Dejme tomu, že v řeči na to zatracené muzeum ani nenarazili. Můžu se v tom případě pokusit zjistit, k čemu mezi nimi došlo při prvním setkání?“

„Tobě na tom tolik záleží?“

„Vám ne?“

„Ne.“

„To se divím,“ řekl jsem a zadíval se stranou. „Víme, co chtěl Abalkin zjistit u mne. Víme, co chtěl Abalkin zjistit u Fedosejeva. Ale nemáme ani potuchy, co chtěl od Glumovové.“

„Dobrá. Tak to tedy zjisti,“ řekl Admirál. „Ale jedině tak, aby to neohrozilo práci na ostatních otázkách. A nezapomeň si navléknout vysílací náramek. Vem si ho hned, abych to viděl...“

S povzdechem jsem vytáhl ze zásuvky náramek a připjal si ho na levé zápěstí. Tlačil mě.

„Správně,“ řekl Admirál a odpojil se.

Zamířil jsem pod sprchu. Z kuchyně se ozýval rachot a řinčení — Aljona spouštěla utilizátor. Voněla káva. Osprchoval jsem se a usedli jsme k snídani. Aljona v mém županu seděla proti mně a připomínala čínského bůžka. Prohlásila, že má dneska referát a nabídla se, že mi ho jako rozcvičku zarecituje. Odmítl jsem a vymluvil se na okolnosti. Už zase? zeptala se soucitně, ale přitom agresivně. Zase, potvrdil jsem trochu vyzývavě. To je k zbláznění, pravila Aljona. Připouštím, odpověděl jsem. Na jak dlouho? zeptala se. Mám na to ještě tři dny, řekl jsem. A když to nestihneš? otázala se. Tak je se vším konec, řekl jsem. Letmo na mne pohlédla a já vycítil, že si zase představuje všelijaké hrůzy. Je to nuda, řekl jsem. Už mě to nebaví. Odprásknu tuhle záležitost a zajedem si spolu někam hodně daleko. Já nebudu moct, řekla Aljona smutně. Copak tebe to pořád baví? zeptal jsem se. Vždyť tam u vás děláte jenom hloupostí... Tak se na ni musí. Ihned se naježila a začala dokazovat, že se nezabývá hloupostmi, nýbrž strašlivě zajímavými a potřebnými věcmi. Nakonec jsme se dohodli, že za měsíc pojedeme na ostrov Nová země. To je teď v módě...

Vrátil jsem se do pracovny, a aniž jsem si sedl, vytočil jsem číslo domu, kde bydlela Glumovová. Nikdo se neozval. Bylo 07.51. Zářivé sluneční ráno. Za takového počasí by spát do osmi hodin dokázal jedině náš Slon. Maja Glumovová už nejspíš odešla do práce a pihovatý Toivo se vrátil do internátu.

Letmo jsem si prohlédl dnešní rozvrh. V Kanadě teď mají pozdní večer. Pokud vím, vedou Hlaváči převážně noční život, takže se nic nestane, vypravím-li se tam až za tři nebo čtyři hodiny... Mimochodem, jak je to dneska s nulovou transportací? Zavolal jsem informace. Nulová transportace obnovila normální provoz od čtyř hodin ráno. Takže dnes stihnu jak Štěkna, tak Korněje Jašmau.

Zašel jsem do kuchyně, vypil ještě jeden šálek kávy a vyprovodil Aljonu na střechu ke glyderu. Rozloučili jsme se neobyčejně srdečně — Aljona už byla v zajetí trémy před referátem. Poctivě jsem jí mával, dokud nezmizela, a pak jsem se vrátil do pracovny.

Zajímavá věc, jak se Admirál pořád točí kolem toho muzea. Muzeum jako muzeum... Určitý vztah k práci progresorů toto muzeum samozřejmě má, zejména k Sarakši... A tu jsem si připomněl jeho rozšířené panenky. Že by se byl tehdy opravdu vylekal? Že by se mi podařilo Admirála vyděsit? A čím? Primitivním a zcela náhodným sdělením, že Abalkinova přítelkyně pracuje v Muzeu mimozemských kultur... ve zvláštním oddělení předmětů nevyjasněného určení... Pardon! O tom zvláštním oddělení mluvil on sám. Já jsem řekl, že Glumovová pracuje v Muzeu mimozemských kultur, a on k tomu dodal: ve zvláštním oddělení předmětů nevyjasněného určení... Vzpomněl jsem si na dlouhé řady místností, zaplněné, ověšené, přehrazené a nacpané podivnými předměty, připomínajícími abstraktní plastiky nebo topologické modely... A Admirál připouští, že říšského štábního důstojníka, který cosi provedl nějakých sto parseků odtud, může v těchto síních vůbec něco zajímat...

Vytočil jsem číslo kabinetu Glumovové a zůstal jsem trochu paf. Z obrazovky se na mě příjemně usmíval Gríša Serosovin, přezdívaný Vodnář, ze čtvrté podskupiny mého oddělení. Pár sekund jsem sledoval, jak se postupně mění výraz jeho růžového obličeje: vlídný úsměv; rozpaky; oficiální připravenost vyslechnout rozkaz; a nakonec znovu vlídný úsměv. Teď už ovšem trochu nucený. Docela jsem ho chápal. Když i já sám jsem byl trochu vyveden z míry, pak není divu, že on upadl do značných rozpaků. Samozřejmě nečekal, že na obrazovce spatří náčelníka svého oddělení, ale vcelku to zvládl uspokojivě.

„Dobrý den,“ řekl jsem. „Rád bych mluvil s Majou Toivovnou, jestli je to možné.“

„Maja Toivovna...“ Gríša se rozhlédl. „Víte, ona tu není. Myslím, že dneska ještě nepřišla. Mám jí něco vyřídit?“

„Vyřiďte jí, že volal Kammerer, novinář. Ona se na mě určitě pamatuje. A vy — vy jste tam nový? Já vás nějak...“

„Ano, jsem tu teprve od včerejška... Sem vlastně nepatřím, pracuji s exponáty...“

„Aha,“ odpověděl jsem. „Tak dobrá... Děkuji. Ještě zavolám.“

Tak-tak-tak. Admirál podniká kroky. Nejspíš je pevně přesvědčen, že se Abalkin objeví v muzeu. A právě v oddělení těchto předmětů. Zkusme pochopit, proč si Admirál vybral právě Gríšu. Gríša se u nás ještě ani neohřál. Je chápavý, má rychlé reakce. Vzděláním exobiolog. Snad právě tohle je ten důvod. Mladý exobiolog začíná svůj první samostatný výzkum. Přibližně na téma: Závislost mezi topologií artefaktu a biostrukturou rozumné bytosti. Všechno tiše, klidně, nenápadně, decentně. Mimochodem, Gríša je navíc přeborník našeho oddělení v subaxu...

Dobrá, dejme tomu, tohle jsem pochopil. Ať tam tedy je. Glumovová se nejspíš někde zdržela. Například si někde povídá se Lvem Abalkinem. Moment, Abalkin si přece se mnou smluvil schůzku na dnešek v 10.00. Patrně lhal, ale mám-li na tu schůzku opravdu letět, je nejvyšší čas mu zavolat a zeptat se, jestli se jeho dispozice nezměnily. A tak jsem neprodleně zavolal do Osinky.

Srub číslo šest se ozval okamžitě a na obrazovce jsem spatřil Maju Glumovovou.

„A, to jste vy,“ pronesla štítivě.

Nedá se vysvětlit, jaká dotčenost a rozmrzelost se objevila na jejím obličeji. Za posledních čtyřiadvacet hodin notně sešla — tváře jí pohubly, pod očima vystoupily kruhy, smutné chorobné oči se široce rozevíraly, rty speklé. A teprve okamžik nato, když se pomalu odklonila od obrazovky, jsem si všiml, že má nádherné vlasy pečlivě a bez nejmenší koketerie začesané a že přes strohé elegantní šedé šaty bez výstřihu jí na prsou visí onen jantarový náhrdelník.

„Ano, to jsem já,“ řekl novinář Kammerer rozpačitě. „Dobré jitro. Já vlastně... Je tam Lev?“

„Ne,“ řekla Glumovová.

„On si totiž se mnou smluvil schůzku... Chtěl jsem...“

„Tady?“ zeptala se oživeně a znovu se naklonila k obrazovce. „Na kolik?“

„Na deset. Tak jsem se chtěl pro všechny případy zeptat... a on, jak se ukazuje, tam není...“

„A tu hodinu vám určil přesně? Jak to řekl?“ zeptala se dětsky a dychtivě se na mě dívala.

„Jak to řekl?“ opakoval pomalu novinář Kammerer. Lépe řečeno — už ne novinář Kammerer, ale já. „Podívejte, Majo Toivovno, nebudeme si lhát. On nejspíš nepřijde.“

Teď se na mě dívala, jako by nevěřila vlastním očím. „Jak to? Odkud to víte?“

„Čekejte na mě,“ řekl jsem. „Všechno vám povím. Za pár minut jsem tam.“

„Co se mu stalo?“ vykřikla zděšeně a pronikavě.

„Je živ a zdráv. Nemějte starost. Čekejte, hned tam budu...“

Dvě minuty na obléknutí. Tři minuty k nejbližší kabině nulové transportace. Hrome, před kabinou je fronta... Přátelé, buďte tak laskavi a pusťte mě napřed, je to hrozně naléhavé... Děkuju, mockrát děkuju! Tak. Minuta na hledání indexu. Jaké indexy to tam na venkově mají? Pět sekund na vytočení indexu. A už vycházím z kabiny do prázdného roubeného vestibulu lázeňského klubu. Ještě minutku stojím na širokém zápraží a kroutím hlavou. Aha, tamhle musím... Prodírám se rovnou přes houští jeřabin promísených kopřivami. Hlavně nepotkat doktora Goannka ...

Čekala mě v hale — seděla u nízkého stolu s medvídkem a držela na klíně videofon. Hned při svém vstupu jsem bezděky pohlédl na pootevřené dveře do pokoje, ale Glumovová okamžitě řekla:

„Budeme mluvit tady.“

„Jak si přejete,“ souhlasil jsem.

Schválně jsem hodně pomalu prohlédl pokoj, kuchyň i ložnici. Všude bylo pečlivě uklizeno a samozřejmě nikdo tam nebyl. Koutkem oka Jsem viděl, že Glumovová sedí nehybně, ruce položené na videofonu, a dívá se přímo před sebe.

„Koho jste hledal?“ zeptala se chladně.

„Nevím,“ přiznal jsem se poctivě. „Jedině, že náš rozhovor bude delikátní, tak jsem se chtěl přesvědčit, že jsme sami.“

„Kdo jste?“ zeptala se. „Ale už mi nelžete.“

Vyložil jsem jí legendu číslo dvě, přidal vysvětlení o tajemství osobnosti a dodal jsem, že za předchozí lhaní se neomlouvám — prostě jsem chtěl splnit svůj úkol, aniž ji zbytečně rozruším.

„Takže teď jste se rozhodl jednat se mnou bez servítků?“ zeptala se.

„Co mám podle vás dělat?“

Neodpověděla.

„Podívejte, vy tu sedíte a čekáte,“ řekl jsem. „Ale vždyť on nepřijde. Tahá vás za nos. Všechny nás tahá za nos a není naděje, že to někdy skončí.“

„Proč myslíte, že se sem nevrátí?“

„Protože se skrývá,“ odpověděl jsem. „Protože lže všem, s kým se setká.“

„Proč jste sem tedy volal?“

„Protože ho za žádnou cenu nemůžu najít!“ odsekl jsem už trochu nakvašeně. „Musím se chytat každé naděje, i té nejidiotštější...“

„Co provedl?“ zeptala se.

„Nevím, co provedl. Možná nic. Nehledám ho proto, že něco provedl. Hledám ho proto, že je jediným svědkem velkého neštěstí. A nenajdeme-li ho, vůbec se nedozvíme, co se tam vlastně stalo...“

„Kde — tam?“

„Na tom nezáleží,“ řekl jsem netrpělivě. „Tam, kde pracoval. Ne na Zemi. Na planetě Sarakš.“

Z jejího obličeje se dalo vyčíst, že o planetě Sarakš slyší poprvé v životě.

„A proč se skrývá?“ zeptala se tiše.

„To nevíme. Je na pokraji psychického zhroucení. Dá se říct, že je nemocen. Třeba má nějaké halucinace. Je to možná nějaká fixní idea.“

„Nemocen...,“ řekla a pomaloučku pokyvovala. „Možná... A třeba taky ne... Co ode mne potřebujete?“

„Viděla jste se s ním ještě jednou?“

„Ne,“ odpověděla. „Sliboval, že zavolá, ale nezavolal.“

„Tak proč na něho čekáte tady?“

„Kde jinde na něho mám čekat?“ zeptala se.

V jejím hlase zaznívalo tolik trpkosti, že jsem stočil pohled stranou a chvíli jsem mlčel.

„A kam se chystal vás zavolat? Do zaměstnání?“

„Nejspíš... Nevím. Prvně volal do zaměstnání.“

„Zavolal vám do muzea a řekl, že za vámi přijde?“

„Ne. Hned mě pozval k sobě. Sem. Nasedla jsem do glyderu a letěla.“

„Majo Toivovno,“ řekl jsem, „zajímají mě všechny podrobnosti vašeho setkání... Vyprávěla jste mu o sobě, o své práci. On zase vám vyprávěl o své. Zkuste si vzpomenout, jak to bylo.“

Zavrtěla hlavou.

„Ba ne. O ničem takovém jsme nemluvili... Samozřejmě, je to skutečně podivné... Tolik let jsme se neviděli... Teprve později, už doma, jsem si uvědomila, že jsem se o něm vůbec nic nedověděla... A přitom jsem se ho vyptávala, kde byl, co dělal, ale on jenom mával rukou a vykřikoval, že to je všechno blbost, nesmysl...“

„A vyptával se on vás?“

„Ale vůbec ne! Tohle všechno ho ani trochu nezajímalo — co dělám, jak se mi daří, jsem-li sama nebo někoho mám, pro co žiju... Byl jako kluk... Nechci o tom mluvit.“

„Majo Toivovno, nemusíte mluvit o tom, o čem nechcete...“

„O ničem nechci mluvit!“

Zvedl jsem se, zašel do kuchyně a přinesl jí sklenici vody. Vypila ji do dna, voda jí kapala na šedé šaty.

„To se nikoho netýká,“ řekla a odevzdala mi prázdnou sklenici.

„Nemluvte o tom, co se nikoho netýká,“ řekl jsem a znovu jsem se posadil. „Tak na co se vás vyptával?“

„Vždyť už jsem vám řekla — vůbec na nic se nevyptával! Vyprávěl, vzpomínal, kreslil, hádal se... jako malý kluk... On vám si všechno pamatuje! Málem každý den! Kde stál on, kde jsem stála já, co řekl Rex, jak se díval Wolf... Já jsem si nic z toho nepamatovala, on na mě křičel, nutil mě, abych si vzpomněla, a já vzpomínala... Ten vám měl radost, když jsem si vzpomněla na něco, co si sám nepamatoval!“

Odmlčela se.

„A to všechno — o dětství?“ zeptal Jsem se po chvilce.
[1] [2]