Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

Van der Hoese je strašně znepokojen. Diktuji hlášení. Van der Hoese se obává, že to byla léčka a že paňáca měl odlákat mou pozornost. Vůbec nemůže pochopit, že v takovém případě se léčka zdařila, protože paňáca mou pozornost skutečně odlákal natolik, že jsem kromě něho nic neviděl ani neslyšel. Van der Hoese nabízí, že nám pošle pomocnou skupinu, ale já odmítám. Náš úkol je nicotný a je dost možné, že nás samotné zanedlouho odvolají z trasy a pošlou pomáhat třeba zrovna Espadovi.

Hlášení od Espadovy skupiny — dostali se do palby. Stříleli na ně střelami se stopovkou. Zřejmě výstražná palba. Espada pokračuje v postupu. My rovněž. Van der Hoese je na nejvyšší míru rozrušen, jeho hlas zní přímo úpěnlivě.

Na kapitána jsme asi štěstí neměli. Espadův kapitán je progresor. Želtuchinův kapitán je progresor. A náš je Van der Hoese. Všechno to má samozřejmě logické důvody: Espada vede skupinu pro kontakt, Rem je hlavní dodavatel informací, zatímco my se Štěknem pouze pěší průzkumníci v prázdném nebezpečném prostoru. Pomocná skupina. Ale až se něco stane, a ono se vždycky něco stane, musíme spoléhat jen na sebe. Nakonec starý Van der Hoese je pouhopouhý hvězdný letec, zkušený kosmický vlk, kterému natrvalo přešla do krve někdejší instrukce 06/3: „Při zjištění, že na planetě existují příznaky rozumného života, okamžitě startovat a pokud možno zničit všechny stopy své přítomnosti...“ A tady výstražná palba, zřejmá nechuť navázat kontakt, a nejenže se nikdo nechystá okamžitě startovat, ale naopak všichni pokračují v postupu a schválně lezou do neštěstí ...

Přestává pršet. Po mokrém asfaltu skákají žáby. Teď už je jasné, čím se tu živí hadi. Ale čím se živí žáby? Komáry. Domy jsou stále vyšší, stále přepychovější. Ošuntělý, zplesnivělý přepych. Dlouhatánská kolona nákladních automobilů různých typů stojící při levém okraji silnice. Jezdilo se tu zřejmě vlevo. Četné náklaďáky jsou otevřené, v korbách se válí harampádí. Vypadá to jako stopy masové evakuace, jenom není jasné, proč všichni směřovali do středu města. Že by do přístavu?

Štěkn se najednou zastavuje a z husté srsti na temeni hlavy vztyčuje trojúhelníkové uši. Jsme kousek od křižovatky, křižovatka je prázdná, i bulvár za ní je prázdný, nakolik je v šedém oparu vidět.

„Puch,“ říká Štěkn. A po chvilce zaváhání. „Zvěř.“ A po další chvíli: „Moc. Jdou sem. Zleva.“

I já už cítím zápach, ale to je pouze pach mokré rzi na nákladních automobilech. A najednou — dusot tisíců nohou a kostěné poťukávání, kňučení, tlumené vrčení, funění a odfrkávání. Tisíce nohou. Tisíce hrdel. Stádo. Rozhlížím se a hledám vhodný vchod, kde bych tu lavinu přečkal.

„Holota,“ říká Štěkn. „Psi.“

V té chvíli se vyvalili z levé příčné ulice. Byli to psi. Stovky psů. Tisíce. Hustý černožlutošedivý proud, dupající, chrčící a pronikavě páchnoucí mokrou psinou. Čelo proudu už přeběhlo křižovatku a vnořilo se do příčné ulice vpravo, řeka se stále valila a valila, ale tu se několik zvířat oddělilo od stáda a ostře zahnulo k nám — byly to velké opelichané kusy, hubené, obalené chomáči slepené srsti. Slabounce, žalostně poňafávali a blížili se k nám klusem, ale ne rovně, nýbrž jakýmsi důmyslným obloukem, s nahrbenými vypouklými trupy a s pocukávajícími ocasy staženými pod tělo.

„Do baráku!“ ječí Van der Hoese. „Co stojíte? Do baráku!“

Žádám ho, aby nedělal hluk. Zasouvám ruku pod okraj kombinézy a nahmatávám pažbu paprskové pistole. Štěkn říká:

„Není třeba. Já sám.“

Klátivým krokem se pomalu blíží k psům. Nezaujímá bojovou pózu. Jednoduše kráčí.

„Štěkne,“ říkám, „co kdybychom je nechali být?“

Nechápu, co má za lubem, držím pistoli ve svěšené ruce hlavní k zemi a jdu rovnoběžně s ním podél kolony nákladních automobilů. Musím si rozšířit palebnou výseč pro případ, že by se špinavě žlutý proud znenadání otočil proti nám. Štěkn neustále kráčí, ale psi se zastavili. Couvají, otáčejí se k Štěknovi bokem, ještě víc se hrbí, schovávají ocasy pod tělem, a když je od nejbližšího Štěkn asi deset metrů, dávají se náhle s bázlivým kňučením na útěk a okamžitě se spojují s houfem.

Ale Štěkn jde dál. Přímo prostředkem ulice, pomalu, kolébavě, jako by křižovatka, před ním byla úplně prázdná. Zatínám zuby, napřahuji paprskovou pistoli k palbě a vracím se na prostředek ulice za Štěkna. Špinavě žlutý proud je už docela blízko. Z odporného puchu (nebo ze strachu?) se mi dělá nanic. Snažím se hledět přímo před sebe a říkám si: dvě rány vlevo, jednu vpravo, dvě rány vlevo, jednu vpravo...

A tu se najednou vzpíná nad křižovatkou zoufalé kvílení. Řeka psů se trhá a uvolňuje cestu. Psi se na sebe tlačí, lezou jeden přes druhého, kousají se a šlapou se navzájem, kňučí, vyjí, vrčí a ženou se pryč z křižovatky. Za několik sekund nezůstal v příčné ulici vpravo ani jeden pes, zatímco ulice vlevo je ucpána klokotající masou huňatých těl, vzpírajících se nohou a vyceněných tlam. Z této masy stoupá do výše bělavá páchnoucí pára a uši mi zaléhají tisícihlasým řevem zoufalství a smrtelné hrůzy.

Přecházíme křižovatkou posetou chomáčky špinavé srsti, smradlavé peklo máme za zády, a teprve pak se zastavuji a ohlížím. Střed křižovatky je pořád ještě prázdný. Zvířata změnila směr. Kolem kolony nákladních automobilů se nyní od nás vzdalují po bulváru směrem k periférii. Kňučení a vytí ponenáhlu utichá, ještě chvíli — a všechno je jako dřív: je slyšet pouze usilovný dusot tisíců nohou, kostěné poťukávání, funění a odfrkávání. Vydechuji a zastrkuji paprskovou pistoli zpátky do pouzdra. Pořádně jsem se vyděsil.

Van der Hoese nám dává do těla. Dostáváme důtku. Oba. Za opovážlivost a klukovinu. Celkově je Štěkn dost citlivý na výtky, ale tentokrát nevím proč ani neprotestuje. Jenom bručí: „Řekni mu, že v tom žádné riziko nebylo.“ A dodává: „Skoro...“ Diktuji hlášení o incidentu. Nepochopil jsem, k čemu vlastně na křižovatce došlo, a je přirozené, že Van der Hoese to chápe ještě méně. Jeho vyptávání nechávám bez povšimnutí. Zdůrazňuji především skutečnost, že houf teď směřuje k lodi. „Kdyby došli až k vám, zastrašte je ohněm,“ uzavírám.

Van der Hoese nám ještě jednou vyslovuje svou nespokojenost a povoluje další postup. Živě si představuji, jak si po tomto pokárání navyklým cvrnknutím nadhazuje levý knír, urovnává pravý, pak se opírá v křesle a znovu napjatě pozoruje kontrolní monitory v pokorném očekávání další nevyhnutelné nepříjemnosti.

Docházíme na konec dvaadvacátého bloku a tady si všímám, že z ulice vymizela všechna živá havěť — není vidět jedinou krysu, jediného hada, i žáby se ztratily. Poschovávali se před psy, uvažuji nejistě. Ale vím, že to tak není. To Štěkn.

Ve čtvrtém roce naší známosti jsem najednou zjistil, že Štěkn umí docela obstojně anglicky. Přibližně ve stejné době jsem se dověděl, že Štěkn skládá hudbu — no, samozřejmě ne symfonickou, ale písničky, prostě pískové melodie, roztomilé, sluchu pozemšťana docela přijatelné. A teď jsem učinil další objev.

Štěkn po mně šilhá žlutým okem.

„Jak jsi uhodl ten oheň?“ zeptal se.

Zbystřuji pozornost. Já jsem podle něho uhodl nějaký oheň! Kdy se to asi mohlo stát?

„Podle toho jaký,“ říkám neurčitě.

„Nevíš, o čem mluvím? Nebo nechceš odpovědět?“

Oheň, oheň, uvažuji chvatně. Cítím, že bych se mohl dovědět něco významného. Nebudu-li pospíchat. Budu-li odpovídat přesně. Kdy já vlastně mluvil o ohni? Aha! Zastrašte je ohněm!

„Každé malé dítě ví, že se zvířata bojí ohně,“ říkám. „Proto jsem to uhodl. Copak to bylo tak těžké uhodnout?“

„Řekl bych, že to bylo těžké“ vrčí Štěkn. „Celou dobu jsi na to nepřišel.“

Umlká a přestává šilhat okem. Rozhovor skončil. Ale stejně je to chytrá hlava. Uvědomuje si, že jsem buď nepochopil, nebo nechci, aby nás slyšeli ostatní. V obou případech je lepší zavést rozhovor do vytracena... Takže já jsem uhodl oheň. Ve skutečnosti jsem nic neuhodl. Jednoduše jsem Van der Hoesovi řekl: Zastrašte je ohněm. A Štěkn usoudil, že jsem něco uhodl. Oheň, oheň... Štěkn přirozeně žádný oheň neměl... Ale musel mít. To jen já jsem ho neviděl, psi ho viděli. No jo, tak tohle mi ještě chybělo. I ty Štěkne jeden!

„A tys je pálil?“ ptám se úlisně.

„Oheň pálí,“ odpovídá Štěkn suše.

„A tohle umí každý Hlavák?“

„Hlaváky nás nazývají jenom pozemšťané. Zrůdy z jihu nám říkají upíři. A v ústí Modrého Hada nás označují jako pomatence. A na Archipelagu nám říkají czechu — pro to vy nemáte slovo. Znamená to obyvatel podzemí, který umí přemáhat a zabíjet silou svého ducha.“

„Rozumím,“ poznamenávám.

Pouhých pět let jsem potřeboval k tomu, abych zjistil, že můj nejlepší přítel, před nímž jsem já nikdy nic neskrýval, má schopnost přemáhat a zabíjet silou svého ducha. Doufejme, že jenom psíky, ale vlastně - kdopak ví... Pouhých pět let přátelství. Hrome, proč se mě to tak nemile dotýká?

Štěkn cítí trpkost v mém hlase okamžitě, ale vykládá si ji po svém.

„Nebuď závistivý,“ říká. „Vy zase máte spoustu věcí, které my nemáme a nikdy mít nebudeme. Vaše stroje a vaše věda...“

Docházíme na náměstí a hned zůstáváme stát, protože vidíme dělo. Stojí vlevo za rohem, nízké, jakoby přilepené k dláždění — dlouhá hlaveň s tlustým nástavcem úsťové brzdy, nízký široký ochranný štít pomalovaný maskovacími skvrnami, široko roztažená trubkovitá lafetová ramena, tlustá kola s pneumatikami... Z tohoto postavení se vystřelilo nejedenkrát, ale už dávno, hodně dávno. Vystřílené nábojnice poházené okolo jsou prožrány zelenou a červenou rzí, rydla lafetových ramen rozpárala asfalt až na hliněný podklad a teď se utápějí v husté trávě, u levého ramene dokonce stačil vyrazit malý stromek. Zrezivělý závěr je odklopen, zaměřovač úplně chybí a vzadu za postavením se válejí shnilé, polorozpadlé truhlíky na střelivo, všechny prázdné. Tady se střílelo do posledního náboje.

Dívám se přes ochranný štít a vidím, kam se střílelo. Přesněji řečeno nejprve vidím veliké, brečťanem zarostlé díry ve stěně protějšího domu a teprve potom mi padá do očí jakási architektonická nehoráznost. Na úpatí proděravělého domu stojí zcela nesmyslně malý matně žlutý pavilón, přízemní, s rovnou střechou, a teď je mi jasné, že odtud pálili právě na něj, přímou střelbou, z bezprostřední blízkosti, z nějakých padesáti metrů, a zející díry ve stěně domu nad nimi jsou chybné rány, ačkoli minout z takové vzdálenosti se zdá nemožné. Ostatně těch chybných ran není zase tak mnoho a člověk žasne nad pevnosti té nevzhledné žluté stavby, která dostala tolik přímých zásahů, a přesto se nerozsypala v haldu rozvalin.

Umístění pavilónu je nesmyslné a mně se nejdřív zdá, že ho strašlivé údery dělostřeleckých nábojů posunuly z původního místa, odhodily dozadu, zatlačily na chodník a jedním rohem málem zarazily do zdi domu. Samozřejmě to tak není. Náboje prorážely ve žluté fasádě kulaté otvory s roztavenými a začazenými okraji a trhaly se uvnitř, takže široká křídla velkých vstupních dveří byla vyražena ven, zkroutila se a teď visí na jakýchsi neviditelných nitkách. Uvnitř bezpochyby vznikl požár a všechno, co tam bylo, na prach shořelo, jazyky plamene zanechaly černé stopy nad vchodem a nad proraženými dírami... Ale pavilón pochopitelně stojí tam, kde ho postavili hned na začátku nějací podivínští architekti, kteří jím úplně zatarasili chodník a část vozovky, což určitě muselo překážet dopravě.

Všechno, co se tu stalo, se stalo velice dávno, před mnoha lety, dávno vyprchal pach požárů a střelby, ale zvláštním způsobem se tu udržela tížívá atmosféra kruté nenávisti, zuřivosti a zbabělosti, v níž kdysi stříleli neznámí dělostřelci.

Začínám diktovat další hlášení, Štěkn usedá opodál, štítivě ohrnuje pysk, pošilhává žlutým okem a schválně hodně nahlas bručí: „Lidi... O tom se nedá pochybovat... Samozřejmě lidi... Železo a oheň, rozvaliny, pokaždé je to stejné...“ Zřejmě i on cítí tuhle atmosféru a patrně ještě intenzívněji než já. A navíc si teď vzpomíná na svoje rodné kraje — lesy prošpikované smrtonosnou technikou, rozlehlá prostranství sežehnutá na popel, kde mrtvě trčí zuhelnatělé radioaktivní kmeny stromů a kde sama země je prosycena nenávistí, strachem a zánikem ...

Na tomto náměstí nemáme už co dělat. Jedině snad vymýšlet hypotézy a vybavovat si ve fantazii obrazy jeden strašlivější než druhý. Jdeme dál a já si v duchu říkám, že v epochách globálních katastrof vyvrhují civilizace na povrch bytí všechnu chátru, veškerou spodinu, která se za celá staletí nahromadila v genech společnosti. Formy této sedliny jsou neobyčejně mnohotvárné a dá se z nich soudit, nakolik neúspěšná byla daná civilizace v momentu kataklysmatu, ale velice málo se dá říci o jeho podstatě, protože nejrůznější kataklysmata — ať už globální pandemie nebo světová válka nebo dokonce geologická katastrofa — vyvrhují na povrch vždy stejnou sedlinu: nenávist, zvířecí egoismus, krutost, která se tváří jako oprávněná, ale ve skutečnosti žádné oprávnění nemá ...

Zpráva od Espady: navázal kontakt. Komovův rozkaz: všechny skupiny připraví translatéry k příjmu lingvistické informace. Sahám si rukou za záda a po hmatu zapínám páčku přenosného tlumočnického zařízení ...

[1] [2]