3. června 78. ZNOVU MAJA GLUMOVOVÁ

[1] [2]

„No ovšem! Říkám vám přece, že se to nikoho netýká, je to jen mezi námi dvěma... Ale opravdu se choval jako blázen... Už jsem byla vyčerpaná, usínala jsem, ale on mě budil a křičel mi do ucha: Kdo tenkrát spadl z houpačky? A když jsem si náhodou vzpomněla, popadl mě do náruče, běhal se mnou po domě a hulákal: Správně, přesně tak to bylo, správně!“

„A nevyptával se vás, co je teď s učitelem a s kamarády ze školy?“

„Kolikrát vám mám říkat — na nic se nevyptával, na nikoho se nevyptával. Dokážete to pochopit? Vykládal, vzpomínal a nutil mě, abych si taky vzpomínala...“

„Ano, ano, chápu,“ řekl jsem. „A co se podle vašeho názoru chystal dělat dál?“

Podívala se na mě jako na novináře Kammerera.

„Nic nechápete,“ prohlásila.

V podstatě měla samozřejmě pravdu. Odpovědi na otázky, které zajímaly Admirála, jsem získal: Abalkin neměl zájem o práci Glumovové, Abalkin neměl v úmyslu využít jí k proniknutí do muzea. Ale opravdu jsem nechápal, co Abalkin sleduje tím, že vyvolává tohle celodenní vzpomínání... Sentimentalita... daň dětské lásce... návrat do dětství... Tomu jsem nevěřil. Cíl byl určitě praktický, předem dobře promyšlený, a Abalkin ho dosáhl, aniž v Glumovové vzbudil sebemenší podezření. Mně bylo jasné, že ani sama Glumovová o tomto cíli nic neví. Vždyť ani nepochopila, o co ve skutečností šlo...

Zbývala ještě jedna otázka, kterou bych si měl zodpovědět. No dobrá. Vzpomínali, milovali se, pili, znovu vzpomínali, usínali, probouzeli se, znovu se milovali a znovu usínali... Ale co ji tedy přivedlo k takovému zoufalství, na pokraj hysterie? Tady se pochopitelně otevíraly nedozírné prostory k nejrůznějším dohadům. Například k takovým, které jsou spjaty s navyklými manýrami štábního důstojníka Ostrovní říše. Ale mohlo tu být i něco jiného. A toto jiné mohlo mít pro mne nedozírnou cenu. Tady jsem se nerozhodně zarazil — buď hodit za hlavu něco možná velice důležitého, nebo se odhodlat k odporné netaktnosti, navíc s rizikem, že se stejně nakonec nic důležitého nedozvím...

Odhodlal jsem se.

„Majo Toivovno,“ řekl jsem a snažil jsem se každé slovo pronést co nejpevněji. „Řekněte mi, co vyvolalo vaše zoufalství, jehož bezděčným svědkem jsem byl při našem minulém setkání?“

Při těchto slovech jsem si netroufl dívat se jí do očí. Vůbec bych se nedivil, kdyby mě okamžitě vyhodila nebo prostě praštila videofonem přes hlavu. Neudělala však jedno ani druhé.

„Byla jsem husa,“ řekla poměrně klidně. „Hysterická husa. Měla jsem tehdy pocit, že mě vyždímal, vymačkal jako citrón a vyhodil přes práh. Ale teď to chápu — jemu na mně opravdu nezáleží. Na nějaké chování v rukavičkách mu nezbývá času ani sil. Já jsem na něm neustále vyžadovala vysvětlení, ale on mi přece nemohl nic vysvětlovat. On asi ví, že ho hledáte...“

Vstal jsem.

„Moc vám děkuju, Majo Toivovno,“ řekl jsem. „Myslím, že jste nepochopila správně naše úmysly. Nikdo mu nechce škodit. Pokud se s ním setkáte, snažte se ho o tom přesvědčit.“

Neodpověděla.


[1] [2]



Добавить комментарий

  • Обязательные поля обозначены *.

If you have trouble reading the code, click on the code itself to generate a new random code.