Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

„Tentokrát jste přišli pozdě,“ řekl.

„Ano, vypadá to tak,“ připouštím ochotně.

Je to poprvé od incidentu s rakopavoukem, co Štěkn promluvil. Zdá se, že má chuť promluvit si o něčem vedlejším. Tato chuť není u něho příliš častá.

„Poutníci,“ vrčí. „Mockrát jsem slyšel: Poutníci, Poutníci... Vy o nich nic nevíte?“

„Velmi málo. Víme, že to je supercivilizace, víme, že jsou mnohem mocnější než my. Předpokládáme, že nejsou humanoidové. Předpokládáme, že ovládli celou naši galaxii, a to už hodně dávno. A taky předpokládáme, že nemají domov — tedy v našem nebo ve vašem pojetí. Proto jim říkáme Poutníci...“

„Chcete se s nimi setkat?“

„Jak bych ti to řekl... Komov by za to dal nevímco. Jenže já bych dal přednost tomu, abychom se s nimi nikdy nesetkali...“

„Ty se jich bojíš?“

Nemám náladu řešit tenhle problém. Zvlášť ne teď.

„Víš, Štěkne,“ říkám, „to by bylo dlouhé povídáni. Měl bys radši sledovat, co se děje kolem, mám dojem, že jsi nějak roztržitý.“

„Všechno sleduju. Je klid.“

„Všiml sis, že tady všechno živé zmizelo?“

„To je tím, že tady často bývají lidé,“ usoudil Štěkn rozšafně.

„Ale jdi!“ říkám. „No to jsi mě uklidnil.“

„Teď tady nejsou. Skoro“

Končí dvaačtyřicátý blok, blížíme se ke křižovatce. Štěkn najednou hlásí:

„Za rohem je člověk. Sám.“

Je to vetchý stařeček v dlouhém černém kabátě až na paty, v kožešinové beranici s náušníky, zavázanými pod rozcuchaným špinavým plnovousem, v rukavicích veselé, svítivě žluté barvy a velikých botách s plátěnými svršky. Pohybuje se s obrovskou námahou, sotva nohy vleče. Jsme od něho na třicet metrů, ale i na takovou dálku je zřetelně slyšet, jak těžce, hvízdavě oddychuje a občas námahou sténá.

Nakládá vozík s vysokými slabými kolečky, připomínající dětský kočárek. Vždycky se odbelhá do rozbité výkladní skříně, dlouhou dobu je uvnitř, pak se stejně pomalu vynořuje, opírá se jednou rukou o stěnu a druhou ohnutou rukou si na prsa tiskne dvě nebo tři plechovky s pestrými nálepkami. Kdykoli dojde ke svému vozíku, bezvládně si sedá na skládací třínožku, chvíli nehybně odpočívá a pak stejně zvolna a opatrně přendává plechovky z náručí na vozík. Pak zase odpočívá, jako by vsedě spal, znovu se staví na roztřesené nohy a míří k výkladní skříni — dlouhý, černý, téměř přelomený v půli.

Stojíme na rohu, skoro nekryti, protože víme, že stařeček nic kolem sebe nevidí ani neslyší. Jak říkal Štěkn, je tady docela sám, v okolí nikdo není, snad jedině hodně daleko. Nemám nejmenší chuť navazovat s ním kontakt, ale asi to budu muset udělat — kdyby pro nic jiného, tak abych mu pomohl s těmi plechovkami. Ale bojím se, abych ho nevyděsil. Žádám Van der Hoeseho, aby ho ukázal Espadovi a ten aby určil, patří-li do kategorie „čaroděj“, „voják“ nebo „člověk“.

Stařec naložil desátou dávku plechovek a zase odpočívá, přihrben na třínohé stoličce. Hlava se mu jemně chvěje a klesá stále níž. Stařec zřejmě usíná.

„Nic podobného jsem ještě neviděl,“ říká Espada. „Promluvte s ním, Ljovo...“

„Je příliš starý,“ říká Van der Hoese s pochybnostmi.

„V momentě umře.“ vrčí Štěkn.

„No právě,“ říkám. „Zvlášť jestli se před ním objevím v tomhle duhovém skafandru...“

Nestačím domluvit. Stařec se najednou prudce naklání kupředu a pozvolna se kácí bokem na dláždění.

„Hotovo,“ říká Štěkn. „Můžeš se jít podívat, jestli tě to zajímá“

Stařec je mrtev, nedýchá, ani puls není znatelný. Podle všeho má rozsáhlý infarkt a naprosto vyčerpaný organismus. Ale ne z hladu. Jednoduše je strašně, nepředstavitelně sešlý. Klečím u něho a dívám se mu do zelenobílého kostnatého obličeje. První normální člověk v tomto městě. A mrtvý. A já jsem bezmocný, protože mám s sebou jen přenosnou aparaturu.

Vpichuji mu dvě ampulky mikrofágu a říkám Van der Hoesemu, aby sem poslal mediky. Nehodlám se tu zdržovat. Nemá to smysl. Tenhle už nepromluví. A pokud ano, tak ne hned. Před odchodem nad ním ještě chvíli stojím, dívám se na kočárek, do poloviny naplněný plechovkami konzerv, na převrženou stoličku, a napadá mě, že stařec patrně všude s sebou tahal tuhle stoličku a co chvíli na ni usedal k odpočinku...

Kolem šesté hodiny večerní se začíná stmívat. Podle mých poznatků zbývají do konce trasy ještě asi dvě hodiny chůze, a tak navrhuji Štěknovi, že si odpočineme a něco sníme. O odpočinek Štěkn nestojí, ale jako vždy, ani tentokrát nevynechá příležitost něco splivnout.

Usedáme na okraji rozlehlé vyschlé fontány ve stínu jakési kamenné mytologické obludy s křídly a já rozbaluji balíčky s jídlem. Kolem nás kalně prosvítají zdi mrtvých domů, panuje bezhlesé ticho a člověka blaží pomyšlení, že na těch desítkách kilometrů cesty, kterou jsme prošli, už není pusto a mrtvo, ale že tam pracují lidé.

Při jídle Štěkn nikdy nemluví, ale když je nasycen, rád si poklábosí.

„Ten stařec,“ říká a pečlivě si olizuje tlapu, „toho doopravdy oživili?“

„Ano.“

„A to je zase živý, chodí a mluví?“

„Mluví asi sotva, chodit nejspíš nechodí, ale živý je.“

„Škoda“ vrčí Štěkn.

„Škoda?“

„Ano. Skoda že nemluví. Bylo by zajímavé dovědět se, co je tam...“

„Kde?“

„Tam, kde byl, když umřel.“

Ušklíbám se.

„Ty myslíš, že tam něco je?“

„Musí tam něco být. Přece se musím někam podít, až nebudu.“

„Kam se poděje elektrický proud, když ho vypnou?“ ptám se.

„To je právě to, co jsem nikdy nemohl pochopit,“ přiznává se Štěkn. „Ale ty neuvažuješ přesně. Prosím, nevím, kam se poděje elektrický proud, když ho vypnou. Ale já nevím ani to, odkud se bere, když ho zapnou. Ovšem kde jsem se vzal já, to vím, tomu rozumím.“

„Tak kde jsi byl, dokud jsi nebyl?“ ptám se úskočně.

Pro Štěkna to ovšem není problém.

„Byl jsem v krvi svých rodičů. A předtím v krvi rodičů svých rodičů...“

„Takže až nebudeš, budeš v krvi svých dětí...“

„A co když nebudu mít děti?“

„Tak budeš v zemi, v trávě, ve stromech...“

„Tak to není! V trávě a stromech bude moje tělo. Ale kde budu já sám?“

„V krvi svých rodičů jsi taky nebyl sám, ale tvoje tělo. Vždyť si nepamatuješ, jak ti bylo v krvi tvých rodičů...“

„Jak to že ne?“ diví se Štěkn. „Moc věcí si pamatuju!“

„Aha, vidíš, vlastně ano“ mumlám přemožen. „Vy přece máte genetickou paměť...“

„Říkat tomu můžeš, jak chceš,“ vrčí Štěkn. „Ale já skutečně nechápu, kam se poděju, jestli teď umřu. Děti nemám...“

Rozhoduji se přerušit tento spor. Je mi jasné — nikdy nebudu umět Štěknovi dokázat, že tam nic není. Proto beze slova zabaluji zbytek jídla, ukládám baliček do torny na zádech a pohodlně natahuji nohy před sebe.

Štěkn si svědomitě olízal druhou packu, uvedl srst na lících do ideálního stavu a znovu pokračuje v debatě.

„Překvapuješ mě, Ljovo,“ prohlašuje. „A všichni mě překvapujete. Copak vás to tady ještě baví?“

„Pracujeme,“ namítám unaveně.

„Proč pracovat, když, to nemá smysl?“

„Proč by to nemělo smysl? Sám vidíš, kolik jsme se toho dověděli za jediný den.“

„Právě proto se ptám: nač se dozvídat něco, co nemá smysl? Co s tím budete dělat? Pořád se jenom dozvídáte a dozvídáte, ale abyste s tím, co se dozvíte, něco dělali, to ne.“

„No například?“ ptám se.

Štěkn je náruživý diskutér. Před chvilkou dosáhl jednoho vítězství a teď evidentně touží po dalším.

„Například jáma bez dna, kterou jsem našel. Kdo a k čemu může potřebovat jámu bez dna?“

„To není tak docela jáma,“ říkám. „To jsou spíš dveře do jiného světa.“

„A můžete těmi dveřmi projít?“ informuje se Štěkn.

„Ne,“ přiznávám. „To nemůžeme.“

„Tak k čemu jsou vám dveře, kterými stejně nemůžete projít?“

„Dneska nemůžeme, zítra třeba budeme moct.“

„Zítra?“

„To myslím obrazně. Pozítří. Za rok...“

„Jiný svět, jiný svět“ vrčí Štěkn. „To snad je vám tenhle těsný?“

„Jak bych ti to řekl... Těsný je pro naši fantazii.“

„No bodejť!“ vykřikuje Štěkn jízlivě. „Vždyť vy jakmile se dostanete do jiného světa, hned ho začnete předělávat, aby byl jako ten váš. A samozřejmě pro vaši fantazii je zase těsný, takže začínáte hledat zase jiný svět, a zase ho předěláváte...“

Najednou prudce přerušuje svou filipiku a v tom okamžiku cítím přítomnost někoho cizího. Tady. Blízko. Na dva kroky od sebe. U podstavce s mytologickou obludou.

Je to docela normální zdejší obyvatel, podle všeho z kategorie „člověk“, silný statný muž v plátěných kalhotách a plátěné bundě na holém těle, s opakovací puškou, která mu na řemeni visí přes krk. Nečesaná hříva vlasů mu spadá do očí, tváře a bradu má hladce vyholené. Stojí u pomníku bez jediného pohybu, jen oči mu pomalu kloužou ze mne na Štěkna a zpátky. Podle všeho vidí v šeru stejně dobře jako my. Neumím si vysvětlit, jak se k nám dokázal tak nehlučně a nepozorovaně přiblížit.

Opatrně sahám rukou dozadu a zapínám mluvicí zařízení na automatického tlumočníka.

„Pojď blíž a posaď se, jsme přátelé,“ vyslovuji neslyšně pouhým pohybem rtů.

Z megafonu se s půl sekundovým zpožděním linou hrdelní zvuky, do jisté míry dokonce příjemné. Neznámý sebou trhá a ustupuje o krok. „Neboj se,“ říkám. „Jak se jmenuješ? Mně říkají Lev, on se jmenuje Štěkn. Nejsme nepřátelé. Chceme si s tebou promluvit.“

Ba ne, z toho nic nebude. Neznámý couvá o další krok a zčásti se skrývá za pomníkem. Jeho obličej po celou dobu nevyjadřuje nic, není dokonce jisté, rozumí-li tomu, co se mu říká.

„Máme dobré jídlo,“ nevzdávám se. „Nemáš náhodou hlad nebo žízeň? Posaď se s námi, s radostí ti dám z našeho...“

Najednou mě napadá, že se asi zdejší praobyvatel musí dost bát, když slyší tohle „my“ a „s námi“, a tak rychle přecházím na jednotné číslo. Ale ani tohle nepomáhá. Zdejší obyvatel se zcela schovává za pomník, takže ho nevidím ani neslyším.
[1] [2] [3]